Šumavu nezachrání žádné tituly

Z sumava-corpus
Přejít na: navigace, hledání


Šumavu nezachrání žádné tituly
Author Miloš Kužvart
Date 2001-05-18
Source Mladá fronta Dnes
Genre tisk
Respondent

Minulý týden se objevila zpráva, že Šumavský národní park nedostane prestižní značku mezinárodní organizace PAN Parks, neboť (cituji z novin) „vedení parku nebylo ochotno dostatečně spolupracovat na splnění cílů organizace PAN Parks a na vytvoření takového plánu péče, který by byl v souladu s principy a kritérii PAN Parks„. Dále organizace vytýká vedení parku, že tu nevznikla celistvá jádrová zóna, kde by byly vyloučeny jakékoliv zásahy člověka do přírodních procesů. Jako bych ty samé argumenty už někde slyšel... Čteme-li dál citovaný článek, začne být vše jasnější: autor myšlenky kůrovcové blokády spojené s mediální kampaní používal stejné věty jako nyní mluvčí organizace PAN Parks, Hnutí Duha. Je to náhoda? Myslím, že ne. Jak jinak si mám vysvětlit změnu postoje mezinárodní organizace, která v samém počátku své činnosti využila spolupráce se Správou ŠUNAP, aby po stanovení kritérií pro udělení titulu PAN Parks nakonec vedení parku veřejně napadla z neochoty spolupracovat? Při bližším výčtu vykonaných návštěv v posledních letech lze vidět, že tato organizace s vedením parku již delší dobu nekomunikuje. Odkud tedy získává informace pro svá hodnocení? Myslím, že pouze od těch, kteří park nejvíce kritizují. Nový plán péče ŠUNAP obsahuje řadu opatření spadajících jak do působnosti zákona č.114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, tak do působnosti Statutu národního parku. Mimo jiné řeší i zvládnutí kůrovcové kalamity. Právě tou je Šumava specifická. Vedle naprosto unikátních a zákonem chráněných míst jsou tu i dříve hospodářsky využívané lesní plochy. Jsou osázené smrkovou monokulturou (někde sázenou i v řadách), která nemá přirozenou schopnost samoregulace. Vylétne-li z jedné takové části kůrovec, můžeme další rok počítat s masivním rozšířením suchých a doslova provrtaných stromů i v dalších částech monokultury. Přestože jde také o ekologicky výjimečné části národního parku, je nutné tyto stromy porazit a ponecháním dřeva na místě vytvořit lesu podmínky pro nový zdravý rozvoj. Vědecké názory na tuto problematiku se už nějaký čas liší, ale nejhorší stav porostů byl právě po několikaletém váhání mých předchůdců. Statistika ukazuje, že počet loni a předloni napadených smrků se postupně vlivem dvouletých sanačních zásahů snižuje. Na Šumavě dnes skutečně existuje spíše větší množství lokalit v rámci prvních zón ochrany nežli ona požadovaná „celistvá jádrová zóna„. Struktura prvních zón se vyvíjí od poloviny devadesátých let, kdy management parku vymezoval první a druhé zóny podle kritérií daných zákonem č. 114/1992 Sb. To znamená, že do prvních zón zahrnul pouze ta území, která byla maximálně původní bez zásahu člověka. Představíme-li si, že vzdálenější minulostí Šumavy se jako červená nit táhne lesní hospodářská činnost (proto nepůvodní smrkové monokultury) a před rokem 1989 i pobyt vojenských složek, pochopíme, že ještě před deseti lety nebylo cenné území Šumavy ochráněno tak, aby dnes mohlo tvořit souvislou první zónu. K tomu je potřeba mnohem více času a management zaměřený právě tímto směrem. Park se proto dnes snaží jednotlivé přísně chráněné lokality spojovat a vytvořit souvislých zhruba 14 tisíc hektarů lesa v první zóně (tolik výhled do roku 2010). Bude k tomu však nutná také změna druhové a věkové skladby porostů. Možná by organizace PAN Parks neměla přehlédnout právě pozitivní údaje (při posledních velmi letmých návštěvách Šumavy si zástupci této organizace neudělali čas ani na krátký rozhovor s vedením parku). Například návštěvnost parku, která se od roku 1992 zdvojnásobila, a řadí tak ŠUNAP mezi evropsky nejnavštěvovanější národní parky. Pěší i cykloturistika přitom respektují všechny požadavky pro šetrný pobyt v přírodě. Osobně je mi velmi líto, když namísto odborné práce tráví někteří ekologičtí aktivisté svůj čas lobbováním u zahraničních organizací, aby na tamní půdu přenesli pochybnosti o způsobilosti vedení některých odborných postupů, a když se narychlo spíchnutým posudkem pak účelově ohánějí. Degradují tak práci nejen parku, ale i sebe samých. V případě neudělení titulu PAN Parks Šumavě se nemohu zbavit dojmu, že šlo právě o takovýto pokus.

Autor je ministrem životního prostředí