Boj o Šumavu

Boj o Šumavu
Author	Josef Matyáš
Date	2001-05-26
Source	Lidové noviny
Genre	tisk
Respondent

Zatímco se čeští odborníci nemohou dohodnout, malý brouk a polomy likvidují naše lesní porosty

Vleklá zákopová válka, v níž parlamentáři vyčerpali všechny možnosti. Tak vypadá spor o likvidaci kůrovce v šumavských lesích. Střelivem je už cokoliv pomluva, zesměšňování, katastrofické vize i zlehčování námitek.

Kácet, či nekácet. Tak hamletovsky vyznívá spor o to, jak zahnat malého brouka do defenzivy. Larvy i dospělí brouci zatím dál žerou lýko smrků. Cíl je přitom pro oba znesvářené tábory společný: mít za 50 let na Šumavě zdravý, přirozený les. Jak k tomu ale dospět? Právě o to se kůrovcová válka„ vede. Ekologičtí aktivisté společně s jednou skupinou vědců říkají, že v nejcennějších partiích parku, takzvaných prvních zónách, kde je les téměř tak původní jako před staletími, si poradí příroda s broukem sama. Bez zásahu člověka. Dřevorubci mají systematicky kácet jenom v méně zachovalých porostech a porážet pouze stromy kůrovcem napadené, tak aby nevznikaly holiny. Správa Národního parku Šumava, obklopena jinou skupinou vědců, tvrdí, že hlavním lékem by ve všech částech pohraničních hvozdů měla být pila a sekyra. V první zónách se kácí pouze napadené stromy. Někdy přitom vznikne holina. Kůra se oloupe, dřevo se nechá na místě. Také v méně zachovalých partiích parku, ve druhých zónách, padají stromy zasažené broukem pod sekerami. Postižených stromů je ale tolik, že holiny vznikají často. Na obnažených plochách chce správa parku umělou výsadbou vytvořit nový přirozený les. Správa vidí situaci černě: jestliže se nebude kácet, může kůrovec sežrat celou Šumavu„. Pak mohou nastat problémy s vodním režimem dvou hlavních českých řek. (Brouk ovšem dosud napadl jen čtyři procenta parku. Kalamita přitom trvá od roku 1984.) Takže se kácí a vysazuje.

Komunikační propast

Je to jen kytičkář, co ten může vědět o lese, říká ctihodný vědec o jednom z odpůrců kácení. Jsou to samí lesní inženýři, považují les za továrnu na prkna a nejsou schopni jej vnímat jako složitý ekosystém, tvrdí naopak expert z druhé strany barikády. Oba vnímají problém jen úzkým pohledem své odbornosti a nedovedou jej vidět globálně, komentuje odlišná stanoviska další specialista. A lze zaslechnout i ostřejší poznámky: Lidé ze správy parku kácejí a kradou stromy v nejcennějších lokalitách. Dělají to kvůli zisku, který plyne do jejich vlastní kapsy. Bylo by to na trestní oznámení, ale chybějí důkazy, uvažuje nahlas další vědec. Není přitom sám, kdo si to myslí. Malá ukázka odlišných postojů ilustruje, jak bouřlivě to v názorovém kotli bublá a vře. Neshody mezi odborníky propukly v roce 1994. Tehdy převzal vedení parku nový ředitel ing. Ivan Žlábek. Kariéru na nové židli zahájil nepopulárním krokem – rozdělil poměrně celistvé části divočiny„ na 135 menších kousků a zmenšil rozlohu prvních zón z 22 na 13 procent celkové plochy parku. V zahraničních parcích to je většinou více než 40 procent. Žlábek se dnes hájí tím, že do funkce nastoupil vybaven písemným pokynem tehdejšího ministra životního prostředí Františka Bendy. Ministr po něm chtěl, aby vymezil první zóny jen tam, kde je příroda co nejpůvodnější. Do těchto lokalit nesměl dřevorubec vůbec vstoupit. Pod kotlem pak pořádně zatopil ještě ministr životního prostředí Miloš Kužvart, když v roce 1999 doporučil kácet napadené stromy i v nedotknutelných prvních zónách. Odborníci ministerského grémia pro národní parky přitom odhlasovali pravý opak. O rozhodnutí ministra jsem se dozvěděl až z novin,“ stěžuje si na nedostatky v komunikaci jeden z členů grémia, inženýr Leo Košťál z nevládní organizace Beskydčan.

Chceme tady mít hezký les

Komunikační bariéra je patrná i ve vztahu k veřejnosti. Lesníci děsí lidi představou, že když se proti kůrovci včas a razantně nezasáhne, změní se Šumava v pohoří pokryté vybělenými kostrami uschlých stromů. Les přece plní i estetickou funkci, představte si, že by to tady vypadalo jako v Krušných horách,“ podotýká mluvčí správy národního parku Zdeněk Kantořík. Pro lesníky je správným lesem jenom hezký zelený porost. Suché stromy nebo, chcete-li, mrtvý les je ale jednou z přirozených vývojových fází,“ říká Martin Konvička z Fakulty biologie Jihočeské univerzity. Estetické vnímání lesa je podle něho jenom otázkou výchovy. Když vám budu opakovaně tvrdit, že vodopád hyzdí krajinu, taky si začnete myslet, že je opravdu nevzhledný,“ doplňuje Konvička. V Bavorském národním parku proti kůrovci v nejcennějších částech nezasahují. Výsledkem jsou rozsáhlé plochy, na kterých se tyčí mrtvé stromy. Odborníci ale lidem vysvětlují, že jde o přirozený proces – smrt stromů patří k obnově lesa. Na pomoc v Německu přispěchali i politici. Příroda se nestará o estetické cítění lidí, kteří ji vnímají. Dokáže být nevypočitatelná, strašná a ničivá,“ prohlásil bavorský premiér Edmund Stoiber při návštěvě parku na podzim roku 1997. Současně dodal, že bavorský les se nesmí stát dějištěm podvodu. Není možné, aby nesl statut národního parku, a přitom se tu přirozené procesy uměle ovlivňovaly.“ Snahy zastavit kůrovcovou kalamitu celoplošně Stoiber přirovnal k pokusu zadržet lavinu v pohybu. Marnost tohoto počínání si uvědomují i čeští vědci z tábora odpůrců. Stovka vědeckých pracovníků z univerzit a akademických ústavů poslala tento týden Miloši Kužvartovi, ministru životního prostředí, otevřený dopis. Reagovali jím na rozhodnutí správy parku vykácet letos při likvidaci kůrovce v prvních zónách asi 3000 krychlových metrů dřeva napadených stromů. Kužvart oponuje tím, že zásahy v šumavském parku probíhají na základě doporučení vědecké rady parku z prosince 1998. V českých podmínkách dostal spor o kůrovce rozměr přetahování kdo s koho, v němž jde o prestiž. Ustoupit zřejmě nehodlá ani jedna strana. Vývoj naprosto jasně dokazuje, že příroda by se neubránila. Několik lidí, mezi nimi i někteří vědci, to nemůže skousnout,“ říká ředitel Žlábek. Na druhé straně ale vědci, kteří to nemohou skousnout„, argumentují zkušenostmi z Bavorska, Švédska a Švýcarska. Likvidace stromů v zachovalých partiích přírody není jedinou možností, jak kalamitu zvládnout – příroda si skutečně umí poradit sama. Vědci navíc zjistili, že mnohem větší vliv než pily má na kůrovce počasí. Když je teplo, má brouk lepší podmínky k životu. Na Šumavě to ostatně potvrzuje i rok 1996. Zásah proti kůrovci tehdy nabral největší obrátky, ale brouk se přesto množil dál. Pokud se nepodaří asanací zahubit více než 60 procent populace kůrovce, ztrácí zásah smysl. Ředitel Žlábek proti těmto zkušenostem staví jiná fakta, když tvrdí: Na Trojmezné, kde v roce 1999 ekologičtí aktivisté znemožnili dřevorubcům pracovat, vzrostl o rok později počet brouků více než dvakrát. (Tvrzení je nepravdivé,“ říká Jaromír Bláha z Hnutí Duha. Podle oficiálních údajů ze správy parku bylo na Trojmezné v roce 1999 napadeno kůrovcem přes 9300 kubíků dřeva, rok nato napadl brouk o tisíc kubíků méně. Letos v březnu odhadl zástupce správy parku toto číslo na 10 500 kubíků dřeva.) Na nedaleké Smrčině, kde lesy nikdo nebránil, poklesla populace kůrovce na pětinu původního stavu. Argumenty pro a proti ale ani jedna strana nevzala na vědomí. Nikdo nechce ztratit tvář.

Polomy jsou dřevorubcům v patách

Kácení stromů v kůrovcem napadených lokalitách s sebou ale přináší jedno velké riziko. Když pily naruší les, ztrácejí stromy oporu svých sousedů a při větším vichru padají jako kostky domina. Polámané kmeny poskytují dalším generacím kůrovce bohatě prostřený stůl. Polomy kalamita začíná a polomy také končí, to je staré lesnické pravidlo,“ konstatuje ředitel Žlábek. Zároveň ale jedním dechem dodává, že přímá souvislost mezi kácením a polomy se nepotvrdila, kmeny padaly pod nárazy vichru jinde, než kde zasahovali dřevorubci. Ekologové naopak dokazují, že polomy se objevují převážně tam, kde se dříve kácelo, o čemž vypovídají výpisy z lesních správ a studie. Žádná ze stran sporu přitom argumenty z opačné strany barikády neposlouchá. Polomy jsou dnes pro šumavské lesy větším nebezpečím než brouk sám. První zóny jsou totiž poté, co okolo nich dřevorubci vykáceli les, vystaveny vichru v mnohem větší míře. Holoseči bych rád zabránil, ale jak to máme udělat, když z první zóny vylétne kůrovec a napadne stromy v její blízkosti?„ ptá se Žlábek. Faktem zůstává, že polomů každý rok přibývá. Na rozdíl od Bavorského národního parku, kde od roku 1990 nedošlo k žádnému plošnému polomu. Přitom je německá část pohoří na návětrné straně. Důvod větší odolnosti vůči vichrům? Podle ekologů je jím skutečnost, že v nejcennějších partiích lesa nechává bavorská správa národního parku stromy napadené kůrovcem stát.

Kdo krade dřevo?

Odvážet dřevo z 1. zóny šumavského národního parku je zakázáno. Přesto na podzim minulého roku chybělo na tzv. Ztracené slati několik kmenů, poražených proto, že je napadl kůrovec. Slať je v nepřístupném terénu a dřevo mohlo odletět„ pouze za pomoci vrtulníku. Když se o zmizení kmenů dozvědělo Hnutí Duha, obrátilo se na Českou inspekci životního prostředí. Nikdo z pracovníků národního parku nedokázal inspektorovi zmizení kmenů vysvětlit. V inkriminovaný den mu nebyla předložena ani evidence o kácení. Další den správa národního parku sdělila, že podává trestní oznámení na neznámého pachatele, který jí dřevo ukradl vrtulníkem. Zároveň nepřímo naznačila, že může jít o provokaci připravenou Hnutím Duha. Případ doposud vyšetřuje policie. mat

Válka s kůrovcem

Správa Národního parku Šumava společně s některými vědci podnikla tyto kroky

zmenšila a rozdělila poměrně celistvé části zachovalé přírody v 1. zóně na 135 úseků a zakázala v nich jakýkoliv zásah člověka

od roku 1999 na doporučení ministra životního prostředí kácí stromy zasažené kůrovcem i v 1. zóně, oloupané kmeny nechává na místě rozpadnout; důvodem zásahu je snaha zamezit šíření kůrovce do 2. zóny a zpomalit vznik holin

kácí napadené stromy ve 2. zóně včetně vrcholových partií Šumavy, kde panují extrémní klimatické podmínky; případné holiny uměle zalesňuje, cílem je vytvořit přirozený les

Hnutí Duha – Přátelé země společně s některými vědci navrhuje

spojit rozdrobené části 1. zóny do tří až pěti větších celků, aby měly větší životaschopnost

vůbec v 1. zóně nekácet, odumírání stromů je přirozený proces, který omlazuje lesní porost; ve 2. zóně stanovit ochranné pásmo, aby kůrovec nepronikl do vnitrozemí

kácet napadené stromy ve 2. zóně, ale v nižší nadmořské výšce, aby měly přirozeně vzrostlé stromky lepší podmínky k zarůstání případných holin mat