Budoucnost Národního parku Šumava zamlžená

Budoucnost Národního parku Šumava zamlžená
Author	Jan Zeman
Date	2003-11-13
Source	Haló noviny
Genre	tisk
Respondent

Ing. Jan Zeman, CSc.

4. 11. 2003 se na Novotného lávce uskutečnila diskuse pořádaná Společností pro trvale udržitelný život (STUŽ) k budoucnosti Národního parku Šumava. Jak se dalo čekat, zvrhla se na jediné téma, zda zasahovat, či nezasahovat proti kůrovci v národním parku, zejména jeho prvních zónách. To je málo, byť pro budoucnost Národního parku Šumava klíčové. Diskusi na téma (ne)zasahovat proti kůrovci v 1. zónách Národního parku Šumava STUŽ zorganizovala již před několika lety a skončila zjevnou porážkou odpůrců (umírněných) zásahů proti kůrovci.

Kdo je kůrovec?

Lýkožrout smrkový, zvaný kůrovec, je obávaným škůdcem smrkových lesů. Zejména smrkové monokultury jsou mu vděčnou potravou. I když kritéria pro hospodářský les nelze uplatňovat v lesích zvláštního určení Národního parku Šumava, je tu řada otazníků. Šumava, včetně centrální části, byla totiž v minulosti intenzivně hospodářsky využívána, její původní lesy definitivně zničila velká vichřice v r. 1870 a následná kůrovcová kalamita. Stávající smrkové monokultury jsou vesměs nepůvodní a stejnověké. Vyhlášení Národního parku Šumava v roce 1991 mělo být východiskem k reálnému vytváření národního parku postupnou přeměnou nepůvodních stejnověkých monokultur v řádu spíše stovek než desítek let, nikoliv příležitostí k divokému experimentu po vzoru sousedního Bavorského národního parku. Přirozený je na Šumavě jen Boubínský prales (mimo národní park) a četná rašeliniště (která paradoxně může zničit eroze půdy uvolněná zničením výše ležících smrčin). Ve vysokých polohách české Šumavy 1000–1300 m n. m. má přitom smrková monokultura s malou příměsí břízy a jeřábu přirozené stanoviště. V sousedním převážně níže ležícím Bavorském národním parku smrk byl zastoupen jen asi 40 %, zejména ve vysokých polohách při hranicích s českou Šumavou. Tamní správa národního parku nechala kůrovce, přemnoženého v okolních soukromých lesích, zničit i smrčiny na území parku, odkud pak masivně nalétával a ničil smrčiny v Národním parku Šumava v ČR. Odmítači zásahů proti kůrovci to berou jako vítězství přírodních procesů, což je vzhledem k původu přemnožení kůrovce přinejmenším sporné. Za politiku nezasahování proti kůrovci byl v roce 1993 sesazen první ředitel Národního parku Šumava. Odmítači zásahů pak vedli soustavnou kampaň proti novému řediteli Ing. Žlábkovi a vinili ho ze všeho nemožného i možného. Objektivita šla stranou. Dnes údajně triumfují, Žlábek byl k 1. 1. 2004 sesazen.

Skutečnost je komplexní

Věci jsou ale mnohem složitější, než si jsou nositelé rychlých radikálních řešení ochotni připustit. MŽP na internetu zveřejnilo návrh nové koncepce péče o Národní park Šumava. První zóna se má brzy podstatně rozšířit, scelit a provozovat jako bezzásahová, ale určité zásahy i tam mají být připuštěny. Přítomný náměstek ministra životního prostředí Miko jmenoval např. boj s nepůvodními (invazními) druhy, hašení požárů ad. Prof. Povolný z Brna v plamenném projevu jásal nad lesy, které pravidelně ničí italská sopka Etna, a které se zase samovolně obnovují. Neuvedl ale, že nejsme v subtropickém klimatickém pásmu, kde rozsáhlé přírodně ekologické katastrofy jsou běžné a ekosystémy jsou na ně přizpůsobené. U nás jsou typické klimaxové ekosystémy, které se sice dají i zničit, ale nikdo neví, co bude následovat. Na četná rizika nezasahování proti kůrovci upozornil Ing. Krečmer – zvýšené povodně, rostoucí eroze půdy (inkrustace půdy je prokázána v oblastech odlesněných kůrovcem po obou stranách státní hranice), nemožnost obnovit les na některých lokalitách (po mniškové kalamitě ve 20. letech 20. století se dodnes nepodařilo les obnovit v některých lokalitách Českomoravské vrchoviny, neboť půda tam zrašeliněla a vznikly tam mrazové kotliny, nesmírně obtížná byla obnova lesů zničených imisemi v Krušných horách apod.).

Absurdní argumenty

Argument změny klimatu v důsledku neodpovědné činnosti člověka mluví dle odmítačů pro nezasahování proti kůrovci. Přemnožení jeleni prý též, neboť do kůrovcem sežraného lesa se prý nedostanou, na rozdíl od holin vytvořených zásahy proti kůrovci. Padly i návrhy vrátit na Šumavu medvědy a vlky (což odmítá Rakousko a Bavorsko) a pustit kůrovce až k Vimperku. V diskusi odpůrci zásahů proti kůrovci útočili. Někde uváděli dílčí fakta, která někde platí, a někde ne, jak se vzápětí ukazovalo, jinde se stejné skutečnosti vykládaly různě. Byť náměstek Miko upozornil na vztah k tamnímu obyvatelstvu a na jistou společenskou smlouvu, uzavřenou s ním v roce 1991 při vyhlášení národního parku, kde nic o bezzásahových prvních zónách nebylo (požadavky na národní park tzv. skupiny 2, tj. bezzásahovost prvních zón, svět zformuloval až později), odmítači zásahů to ignorovali. Je logické, že v tomto duchu hájil práci správy Národního parku Šumava náměstek ředitele Národního parku Šumava Ing. Zatloukal. Mám za to, že věcně a dobře, byť potlesk tomu nenasvědčoval.

Poučení ze zahraničí

Správa Bavorského národního parku ustupuje od svých některých dříve velmi radikálních stanovisek. Výsledky jejího nezasahování proti kůrovci nejsou jednoznačné. Kůrovec pronikl menšími smrčinami v nižších částech Šumavy a pustil se do smrčin za hranicemi Bavorského národního parku, což se tamním majitelům lesů nelíbí. Sdělení Ing. Zatloukala, že v září dvakrát po dvou deštích s 30 mm srážek zaznamenali na Modravě druhý stupeň povodňové aktivity, nepotěší. Přitom zalesněná Šumava, zvláště po letošním suchu, by měla zadržet alespoň 50 mm srážek.

Vrtkavá přízeň veřejnosti

Také s přízní veřejnosti je to všelijaké. Argument výsledků průzkumu veřejného mínění ČR v situaci, kdy laická veřejnost neví, jaké budou následky, je sporný. Spor o kůrovce v Národním parku Šumava na diskusi pochopitelně vyřešen nebyl. Odmítači zásahů o své údajné pravdě nepochybují. Krátce před diskusí sněmovna neschválila velkou „evropskou“ novelu zákona o ochraně přírody a krajiny o 1 hlas. Možná to byli oni, kdo svou arogancí některého z poslanců přisvědčili k nepodpoře novely.