Chraňme zdravý rozum před všeználky!

Chraňme zdravý rozum před všeználky!
Author	Ivan Brezina
Date	1999-07-28
Source	Lidové noviny
Genre	tisk
Respondent

Čtenáře Lidovek už jistě nudí věčné tahanice o šumavskou kůrovcovou kalamitu, z níž si teatrolog Vladimír Just udělal mediální trafiku. Za článek o zelených fundamentalistech, kteří chtějí navzdory rozhodnutí ministra životního prostředí Kužvarta nechat Šumavu škůdcem sežrat (LN 16. 6.) jsem to ovšem tentokrát schytal nejen od něj (1. 7.), ale iod ekologa Martina Braniše (25. 6.). Z Branišovy rétoriky ("Smrt diletantům a hyenám!") na čtenáře zavane denunciační puch padesátých let. Justův spisek je pak chaotickou změtí nedoložených obvinění a typicky justovského "bolševismu naruby" (mluví se tu například o "soudruzích z dřevařské party"). Mé přesvědčení, že o odborných záležitostech mají rozhodovat odborníci, a nikoli novácká bába Dymáková, a že vědecky podložený obraz objektivní reality má větší vypovídací hodnotu než subjektivní bláboly laických všeználků, označil před časem Vladimír Just v LN za "marx-leninismus". Pak je ovšem třeba se ptát: navštěvuje teatrolog v případě onemocnění šamany a zaříkávače, nebo se raději svěří do péče kvalifikovaného a posledními poznatky vědy vybaveného praktického lékaře? Špína na vědu a vědce? Pikantním paradoxem ovšem je, že mne oba pánové shodně obvinili ze špinění vědců a vědy. Důvodem byla má citace biologa Čestmíra Hofhanzla, podle něhož zástupci Entomologického a Botanického ústavu Akademie věd chystají na Šumavě nezodpovědný experiment: pusťme kůrovce ze řetězu, jen ať ukáže, co umí. Klíčovou otázkou je zde odborná kompetence. Ta je ovšem v době rozparcelování vědy do miniaturních písečků jednotlivých disciplín velmi ošemetnou záležitostí. Botanici a entomologové jsou bezesporu machry v taxonomii a přidružených teoretických oborech, studujících přirozené přírodní procesy. Jejich vysokou vědeckou erudici v této oblasti nijak nesnižuji. Vtip je ale v tom, že naprostá většina Šumavy prostě přírodou není. Je to člověkem uměle vytvořené stejnověké "smrkové pole", založené kdysi schwarzenberskými lesníky s cílem co největší produkce dřevní hmoty. I gymnaziální student přírodopisu přitom ví, že ekologická stabilita takové monokultury je velmi nízká - každý jen trochu mlsnější škůdce vám vaši zahrádku sežere do mrtě, pokud mu k tomu ovšem dáte příležitost. Bez lidských zásahů to nepůjde Šumavský národní park byl v roce 1991 zřízen s cílem přetvořit "smrkovou zahrádku" v různověký a ekologicky stabilní smíšený prales. Než se tak ale stane, Šumava se prostě bez lidských zásahů neobejde - v přechodném stadiu je totiž třeba udržovat ekologickou stabilitu uměle. K tomu nejsou kompetentní akademičtí botanici ani entomologové provádějící základní výzkum, ale aplikovaná disciplína, která se kontrolou škůdců v hospodářském lese (fakticky jím totiž Šumava stále ještě je!) zabývá. Nazývá se lesnická věda. Je jen Justovou a Branišovou neznalostí, pokud si pod pojmem "lesní inženýr" představují pouze hamižného dřevaře s burácející motorovou pilou. Jako v každé odborné komunitě lze totiž i tady rozlišit široké názorové spektrum - ve sporu o Šumavu se angažují i lesáci, kteří jsou "zelenější" než lecjaký ochranář. Mince má ale idruhou, humornější stranu: pokud Justovu kondelíkovskou představu renesančních osobností, které rozumějí naprosto všemu, přijmeme, měl by se ke kůrovci kromě entomologů a botaniků vyjádřit třeba i Ústav anorganické chemie, Ústav fyziky plazmatu, Sexuologický ústav a další "vrcholné vědecké instituce". Nebo Divadelní ústav. Teatrolog Just mne totiž před časem zval, že prý mi to na Šumavě "všechno ukáže". Přiznám se, že mne jako milovníka absurdního dramatu ten návrh zaujal. Procházeli bychom hlubokými hvozdy a kandidát na titul Ropáka 98 by mne poučoval o ekologické stabilitě. Já bych mu jako ekolog na oplátku vyprávěl o možných interpretacích Hamleta, Beckett by to líp nevymyslel. Jen napjatě čekám, kdy divadelní vědec začne kromě ekologům a lesním inženýrům radit třeba ichirurgům, astrofyzikům či stavitelům vzducholodí. Just s Branišem zapomínají, že NP nemůže být pokusným územím, kam člověk nesmí vkročit a kde budeme z povzdálí přihlížet dalšímu už mnohokrát zdokumentovanému kalamitnímu přemnožení škůdce. Národní park totiž může ochránit přirozené přírodní procesy jen do té míry, pokud nehrozí, že tak příroda zničí vše, co považujeme za hodné ochrany my lidé. Divadelník neví, že i na přísně chráněných Galapágách likvidují vědci cizorodé zavlečené druhy rostlin totálními herbicidy. Kdyby to totiž nedělali a ponechali přírodu neřízenému vývoji, převálcovali by agresivní "vetřelci" záhy vše původní, co je na Galapágách cenné. Braniš by to jako ekolog vědět měl. Mezi odborností a politikouNárodní park má navíc i rekreační funkci: naprostá většina jeho návštěvníků se tu chce v neděli procházet zeleným lesem. Uschlé stromy, táhnoucí se od obzoru k obzoru, by se asi veřejnosti moc nelíbily, byť by jí uctívači kůrovce nakrásně vysvětlovali, že tomu tak příroda sama chtěla. A právě v tom tkví obtížnost Kužvartovy mise: ministr životního prostředí musel velmi pečlivě vážit mezi argumenty odbornými a politickými. Jeho rozhodnutí povolit selektivní boj s kůrovcem je třeba ocenit. Just, Braniš, Bezouška, Bláha a ostatní ekologičtí fundamentalisté přitom mají v zásadě pravdu - kůrovec je přirozenou součástí ekosystému, stejně jako smrk, tetřev či rys ostrovid. Totéž ale platí i pro člověka s jeho dýmajícími továrnami a pásy asfaltových dálnic. I on je totiž živočišným druhem patřícím do přírody. Jde jen o míru, a tu musíme určit my, respektive ministerstvo životního prostředí. Pokud pustíme z řetězu jednoho škůdce, proč ne i druhého? Rozdíl mezi ponecháním přírody napospas nenasytnému kůrovci a hltavým německým cementářům či kanadským těžitelům zlata je totiž jen subjektivní a arbitrární. Také vědci z Entomologického a Botanického ústavu AV mají v zásadě pravdu - příroda si nakonec jistě pomůže sama. Sekundární sukcese je prakticky všemocná, pracuje ale dosti pomalu. Pokud dáme na rady uctívačů kůrovce, můžeme se na několik desítek až stovek let rozloučit se současnou podobou Šumavy. Rád pak přijmu Justovo pozvání na procházku. Budeme bloudit po erozí zničených kopcích mezi kostrami mrtvých stromů, budeme pátrat po vyschlých zbytcích váchalovských rašelinišť a marně hledat vzácné rostliny a živočichy, zmizelé spolu se smrky, sežranými kůrovcem. Teatrolog pak snad konečně pochopí, že neměl čekat na Godota, a raději jít s broukem bojovat.