Co vyprávějí šumavské smrčiny, 2010, Dlouhodobý vývoj podnebí a populace (část)

Co vyprávějí šumavské smrčiny, 2010, Dlouhodobý vývoj podnebí a populace (část)
Author	Hana Šantrůčková, Jaroslav Vrba
Date	2010
Source	Šantrůčková – Vrba: Co vyprávějí šumavské smrčiny
Genre	odborná
Respondent

,

Postupně přicházel člověk…

Když Kuba s Hajným studovali pravděpodobný přirozený vývoj šumavské přírody během posledních 10 000 let, opakovaně naráželi na nepochybné signály lidského působení. A to již dávno před historicky doloženou středověkou kolonizací Šumavy. Jaký byl tedy vliv člověka na horské smrčiny a od kdy se datuje? Kuba s Hajným jsou přesvědčeni, že smrčiny ve vrcholových partiích byly člověkem významně ovlivněny až v novověku. To nám ale musí více vysvětlit. Zpomalíme náš „stroj času“ na minimum, protože teď už si musíme všímat vývoje ne v rozmezí tisíciletí, ale staletí.

Stopy pravěkého člověka v Pošumaví lze najít již před 12 000 lety. Nejstarší zemědělské osídlení se v Pošumaví rozvíjelo před zhruba 7 000 lety (Box 25), českou stranu Šumavy a Pošumaví však nezasáhlo. Jeho jihozápadní hranice končily v nižších polohách předhůří Šumavy – v okolí Netolic a Vodňan. Trvalejší osídlení a s tím související pastevectví a kácení lesů pro pastviny se začalo v českém Pošumaví rozvíjet až o tisíc let později. I keltské rýžování zlata v povodí Otavy v období 300–50 př. n. l. se jistě neobešlo bez nutného kácení okolních lesů. Ani jedna z těchto aktivit se ale významně nedotkla vrcholových oblastí vlastní Šumavy, kde se horské smrčiny prostírají.

Plošné osídlení se směrem k vyšším partiím – do oblasti střední Šumavy – posunulo až v době vrcholného středověku, tedy od 13. století. Tehdy se začala rozvíjet těžba zlata a železných rud. V tomto období už můžeme předpokládat ohniska odlesňování i ve vyšších oblastech, například kolem Volar, jakož i další ovlivňování porostů pálením dřevěného uhlí nebo pastvou. Zatím ještě nebyl ovlivněn krajinný ráz vrcholových partií Šumavy.

Kromě plošného osídlení Šumavu již od pravěku ovlivňovaly historické komunikace – zemské stezky a podél nich vznikající osídlení. Stezky vedly údolími řek přes šumavské průsmyky a po úbočí kopců. Podél nich vznikaly osady – „zájezdní hostince“ s nezbytným hospodářským zázemím. Můžeme si tedy představit, že v oblasti těchto osad, které vznikaly při zemských stezkách i ve vyšších partiích Šumavy, docházelo k určitému odlesňování již ve vrcholném středověku. Příkladem sídelní osady, která tvořila zázemí zemské stezky, je Kvilda, která vznikla kolem Horní zlaté stezky v 15. století.

Významnější ovlivnění vrcholových částí Šumavy však s sebou přinesl až novověk. Od 16. století se datuje rozmach sklářství, hutnictví a dřevařství. Právě rozvoj sklářské výroby podnítil osídlení obtížně přístupných území, nehodících se tehdy pro jiné hospodářské využití. Vždyť zásoba dřeva se před staletími, kdy neexistovala možnost jeho transportu, nedala jinak zužitkovat ani zpeněžit. Od 16. století přispěly sklářské hutě ke stále rozsáhlejšímu odlesňování (od Královského hvozdu přes Šumavské pláně až po Novohradské hory), protože při výrobě skla byla spotřeba palivového dříví značná. Sklářská výroba na Šumavě silně zdecimovala především bukové porosty. Bukový popel se používal na výrobupotaše (uhličitanu draselného), která je nezbytná pro výrobu skla, bukové dříví bylo vhodné i pro výrobu dřevěného uhlí. Potaš a dřevěné uhlí se přitom mohly získávat i v relativně odlehlých a pro transport dřeva obtížně dostupných míst. Pozůstatky lokálního ohniště z pálení dřeva byly nalezeny i v karu Plešného jezera (asi v 1250 mn. m.).

Rozvoj osídlení na Šumavě zachytil i pylový diagram sedimentu Plešného jezera, kam byla větrem přinesena i pylová zrna z nižších poloh. V diagramu je patrný od vrcholného středověku postupný úbytek jedle a buku. Byl to zřejmý důsledek lesní pastvy dobytka, která potlačovala zmlazování obou dřevin, náhodné výběrové těžby dřeva a postupné kolonizace Šumavy. Pylové diagramy dále v tomto období ukazují zvýšené množství pylových zrn bylin a travin.

...více bral než dával

Největší těžba původních horských smíšených lesů nastala až po třicetileté válce, zejména v 18. století.V té době byly horské smrčiny nejvyšších poloh ovlivněny hlavně toulavou těžbou a lesní pastvou dobytka. Tereziánský lesní řád z roku 1754 zavedl povinnost obnovy lesa. Do té doby byly odlesněné plochy buď využívány pro zemědělskou činnost, nebo ponechány samovolnému zalesnění. S nástupem lesnického hospodaření v průběhu 19. století nastalo cílené zalesňování části vytěžených ploch prakticky výhradně smrkem. Pro pěstování smrku byly tehdy, a prakticky až do počátku 20. století, příznivější podmínky díky chladnějšímu a vlhčímu podnebí. To asi také přispělo k hospodářsky úspěšné, leč jednostranné orientaci našeho lesnictví na smrkové plantáže, které se v oblastech původních horských smíšených lesů i v podhůří Šumavy rychle rozšiřovaly. Smrkem byly uměle zalesňovány i plochy poškozené vichřicemi, eventuelně následně napadené kůrovcem. Leckde umělé zalesňování doplňovalo přirozené zmlazování smrku, který má opravdu obrovský potenciál k obnově. Protože původní majitelé byli chytří pozorovatelé a dobří hospodáři, využívali přirozenou obnovu všude tam, kde to bylo možné.

Skutečné intenzivní využívání lesů ve vrcholových partiích Šumavy začalo na počátku 19. století s výstavbou plavebních kanálů, které umožnily transport vytěženého dřeva z horských smíšených lesů a částečně i smrčin do nižších poloh, a tím i jeho prodej. Hospodářské využívání dále pozměnilo přirozenou strukturu horských lesů na Šumavě a urychlilo rozvoj smrkových plantáží, především v nižších polohách na místě původních smíšených listnatých lesů. Aby se urychlil růst smrku v zamokřených oblastech, budovaly se sítě odvodňovacích kanálů. Vysoké zastoupení smrku ve svrchních vrstvách pylových diagramů odráží nástup lesnického hospodaření a velkoplošné produkce smrkového dřeva v přilehlém středoevropském regionu během posledních staletí. Není pochyb, že v příznivých podmínkách rychle rostoucí smrk, který navíc lépe než jiné dřeviny snáší chladnější a vlhčí podmínky, byl ve středoevropských podmínkách vhodným kandidátem pro lesnické hospodaření, které shodou okolností vznikalo v 18. století, kdy vrcholila tzv. malá doba ledová a kdy teploty byly oproti dnešku asi o 2 °Cnižší. Nesmíte si ale představovat, že člověk vykácel všechny lesy, co na Šumavě rostly. Ještě v polovině 19. století bylo přibližně 25 % lesů v současném Národním parku Šumava klasifikováno jako pralesy.

Pozměněný stav hospodářských smrkových lesů na místech horských smíšených lesů však způsobil jejich nižší odolnost vůči narušení vichřicemi a kůrovcem. Oba faktory samozřejmě zásadně ovlivnily i původní smrčiny. Velmi dobře to ilustrují události z druhé poloviny 19. století, kdy na Šumavě došlo vlivem známých vichřic v letech 1868 a1870 anásledného namnožení kůrovce k narušení několika tisíc hektarů nejen hospodářských smrkových lesů, ale také valné části zbývajících pralesů. Jako už několikrát za posledních tisíc let, část pralesů nebyla schopna odolat silné vichřici. Po působení této vichřice byly plochy osázeny smrky. V nejvyšších polohách se velká část smrčin obnovila přirozeným způsobem. Proto v současné době nacházíme na Šumavě přirozené smrkové lesy různého původu a různého stáří. Mnohé současné horské smrčiny nejvyšších poloh (např. v oblasti Trojmezné či Boubínského pralesa) vznikly přirozenou obnovou. Zároveň v místech původních horských smíšených porostů existuje vysoký podíl smrkových hospodářských lesů, které jsou výsledkem hospodaření člověka.

Opakované narušení lesních porostů a proměny jejich druhového složení v novověku jsou dobře patrné na pylových diagramech z rašeliniště Mrtvý luh. Ukazují, že zastoupení smrku se v tomto období periodicky zmenšovalo až o polovinu. Zastoupení buku a jedle se od středověku rychle snižovalo.

...ovládl přírodu

Konec 19. acelé 20. století byly poznamenány hlavně rozvojem lesnictví a dřevozpracujícího průmyslu. Neméně významné bylo vysídlení obyvatelstva z české strany Šumavy po druhé světové válce. Pojďme se podívat, jaké stopy na šumavských lesích tyto změny zanechaly.

Rozvoj lesnictví a dřevozpracujícího průmyslu se promítal do osudu šumavských lesů především poté, kdy byla Šumava s vnitrozemím propojena železnicemi. Meziválečné období bylo ve znamení pronikání i do doposud opomíjených zákoutí šumavských hvozdů. Mizely zbytky pralesů a provádělo se plošné odvodnění. Období po druhé světové válce znamenalo útlum hospodaření v lesích hraničního pásma. Nedostatek pracovních sil byl postupně stále více kompenzován technickým pokrokem, který vedl k rychlému a širokému uplatňování těžké mechanizace se všemi negativními důsledky pro lesní ekosystémy. Těžké stroje poškozují stromy, rozrušují půdu a ničí prostředí, ve kterém čekají na vyklíčení semena a žijí půdní organismy. Současně vzrůstá eroze, při které se odplaví hlavně lehké organické a jemné jílové částice, které jsou hlavní zásobárnou živin pro rostliny.

V důsledku hospodářského zaostávání regionu se počet obyvatel od konce 19. století nezvyšoval. V nejdrsnějších koutech Šumavy zanikly mnohé osady a usedlosti. Kdysi vyklučené louky, políčka a pastviny začaly zarůstat lesem. V letech 1938 a1945–1946 došlo k vysídlení většiny obyvatel. Následovalo uzavření pohraničního pásma a vytvoření uzavřených vojenských prostorů na české straně Šumavy. Kraj se vylidnil. Přímým dopadem těchto drastických změn v osídlení byl opět zánik mnoha obcí, omezení a změna zemědělského hospodaření. Na místa bývalých obcí, usedlostí, polí a pastvin se začal, ať už přirozeně, nebo s pomocí člověka, vracet les. Změny ve využívání šumavské krajiny během 20. století byly zásadní především na české straně, ale nevyhnuly se v menší míře ani bavorské a rakouské straně, kde se způsob zemědělského hospodaření také změnil. Přestože vysídlení obyvatelstva Šumavu citelně poznamenalo, života smrčin, které jsou v centru našeho zájmu, se dotklo jen nepřímo.

...rozvíjel průmysl

Ve 20. století se daleko od Šumavy odehrály i další změny globálního charakteru, které šumavské lesy těžce poznamenaly. Celosvětový růst populace a prudká industrializace založená na spalování fosilních paliv způsobily kyselé deště a změny klimatu.