Co vyprávějí šumavské smrčiny, 2010, Proč právě Šumava a šumavské smrčiny

Co vyprávějí šumavské smrčiny, 2010, Proč právě Šumava a šumavské smrčiny
Author	Hana Šantrůčková, Jaroslav Vrba
Date	2010
Source	Šantrůčková – Vrba: Co vyprávějí šumavské smrčiny
Genre	odborná
Respondent

Mezi všemi českými pohořími zaujímala a stále zaujímá Šumava zvláštní postavení. Pro mnohé z nás je synonymem letních prázdnin, houbařských výprav v podzimní mlze, kterou rozeznívá jelení troubení, či radostného klouzání v bílé stopě. Není snadné odhalit, proč vlastně Šumava v našem nitru vyvolává to trochu tajemné, trochu radostné a možná i trochu sentimentální vzrušení. Možná je to rozlehlostí zdejší „divoké přírody“, kterou už jsme ve zbytku země proměnili v „krajinu kulturní“ převázanou pentlemi dálnic a železničních koridorů. Nebo je to kouzlo zakázaného, kam se po dlouhá léta nemohlo – a co ono to tam vlastně je…? Kus šumavské romantiky jsme si jistě vysnili nad romány Karla Klostermanna a Adalberta Stiftera, ti mladší z nás možná u filmů Za trnkovým keřem a večerníčků Václava Chaloupky. Šumava okouzluje všechny věkové kategorie.

Není jistě náhodou, že Ottova vlastivědná edice Čechy začínala knihou Šumava, ve které se tehdejší hvězdy kulturní scény vyznali ze svých citů k tomuto pohoří. Také o více než sto let později nakladatelství Baset otevřelo výpravnou ediční řadu o českých pohořích dílem Šumava. Je leckdy s podivem, že v dnešních časech, kdy vlastenectví bývá buď terčem posměchu nebo je znásilňováno do nacionalistických výkřiků, jsou šumavské prameny národní řeky Vltavy poutním místem, které musí, obdobně jako kamenné hrnce na Vydře nebo hájenku Březník, vidět snad každý Čech.

Šumava nás prostě bere za srdce i ve 21. století. Vydavatelé knih i kalendářů, filmoví producenti, restauratéři i hoteliéři si mohou mnout ruce, protože Šumava zabírá. Je to takový pěkný byznys, který dělá radost všem.

Přiznáme-li, že nám Šumava není lhostejná, pak přichází čas zamyslet se nad tím, jak ji vlastně vnímáme. Tak jako se v lidských vztazích první okouzlení, vášnivá láska i hádky pro malichernosti proměňují v toleranci a nesobecké přátelství až moudrostí a zkušeností, tak i Šumavu můžeme buď sobecky klasifikovat a manipulovat k obrazu svému, nebo otevřít srdce a svůj vztah nechat vyrůst. Znamená-li pro nás respekt a tolerance více než nekritická láska a citová manipulace, pak máme naději, že dokážeme přijmout Šumavu takovou, jaká je, a snad i zůstane, aby okouzlila příští generace.

Přijmutí či odmítnutí se odehrává v rovině citové, ale protože jsme lidé moderní, mohou nám v rozhodování pomoci fakta a informace. Tato kniha se snaží čtivou a populární formou nabídnout aktuální vědecké informace o šumavských lesích, především horských smrčinách, a tím přispět čtenáři při vytváření jeho vlastních názorů.

Území Šumavy bývalo odnepaměti spojováno s hlubokými lesy, jejichž přítomnost byla natolik charakteristická, že se slovo hvozd/les odpradávna objevuje v názvu pohoří. K prvnímu doloženému keltskému názvu – Gabreta – pro nápadné pohoří s hlubokými horskými hvozdy, táhnoucími se do dáli za Dunajem zhruba v úseku od Řezna po Linec (tj. pro celý horský hřeben Českého lesa, Šumavy a Novohradských hor), připojovali již antičtí autoři (např. Ptolemaios či Strabo) slovo hule (řecky les) nebo silva (latinsky hustý porost stromů nebo vysokého křoví). Dávnou přítomnost keltských Bójů v České kotlině tušíme i v původním germánském pojmenování pohoří – Böhmerwald (v původním významu asi „Bójský les“), stejně jako ve středověkém latinském označení Silva Bohemica (Kosmova kronika aj.). Až od 17. století nacházíme česky psané zmínky o Šumavě, jež má základ v praslovanském slově šuma, rovněž označujícím hvozd nebo hustý les, které se dodnes používá například v chorvatštině. Na přelomu letopočtů byla Silva Gabreta součástí většího celku Hercynského lesa. Tento les, podle Gaia Julia Caesara dlouhý 60 a široký 9 denních pochodů, se měl prostírat od Rýna přes Dunaj snad až k Labi. Byl opředen mnoha pověstmi a pověrami – žil zde třeba hercynský kanec, kterého Římané, ač ho nikdy neviděli, považovali za nebezpečnější zvíře než lva. Hlavním rysem Hercynského lesa však byla jeho letitost, podle Plinia (Naturalis Historiae) byl tento les „starý jako svět sám, svým nesmrtelným osudem stojící nad všemi zázraky.“

Počátky kolonizace rozsáhlého pralesa na česko-bavorském pomezí je možné najít v 8.–9. století, kdy benediktini z kláštera v Nieder Altaich (založen r. 741) dostali do správy tzv. „Severní les“. Po několik století byli benediktini hlavními organizátory kolonizace i z české strany. Významnou roli hrál klášter Břevnov založený mnichy z Nieder Altaich v r. 993. Čeští panovníci si brzy uvědomili, že rozsáhlé a těžko prostupné pohraniční lesy jsou přirozenou obranou království, a ze strategických důvodů tak nechávali významnou část Šumavy v majetku Koruny (dodnes se část Šumavy jmenuje Královský hvozd). Kolonizaci přímo regulovali (usidlováním branného lidu v oblastech zemských bran a později zakládáním tzv. Králováckých rycht) a nebo umožňovali rozvoj svým věrným vazalům.

Lidské potřeby i technické možnosti rostly a století po století se kraj nedotčených šumavských lesů zmenšoval. Byly to nakonec opět strategické, spíše však mocenské důvody, které kus šumavské přírody zachránily. Železná opona, která v druhé polovině 20. století na dlouhé desítky let rozdělila Evropu, byla pohromou pro tisíce lidských osudů, avšak šumavská příroda z ní profitovala. Vysídlení původních obyvatel, striktně regulovaný přístup a velmi omezené hospodaření v krajině hraničního pásma vytvořily výborné podmínky pro přírodní vývoj tohoto území. V nerušeném lesním království přirozeně zaznívalo troubení jelenů, tokání tetřevů a svým bývalým královstvím se opět začal neslyšně procházet rys. Neregulované horské říčky volně přemisťovaly dávno prorýžovaný zlatonosný štěrk a les se přirozenou sukcesí vracel na místa, ze kterých byl kdysi vyklučen. Nebylo to poprvé, kdy lidé odešli a samovolně vznikal nový les. Na různá místa Šumavy lidé přicházeli a zase odcházeli, protože žít tu trvale nebylo snadné. Již Karel Klostermann psal, že na Šumavě jsou místa, kde byl les sedmkrát vykácen a sedmkrát se vrátil zpět. Pro starověké Římany byl Hercynský les, a tedy i Šumava, koncem světa, rozhraním mezi kulturním světem a divočinou. To je však pouze jeden úhel pohledu, po dlouhé věky Šumava pomezím nebyla. Podobnosti archeologických nálezů na obou stranách Šumavy naznačují, že od pravěku do středověku

Šumava lidi spíše spojovala než rozdělovala. I později v dějinách, bez ohledu na aktuální politické dění a státní politiku, byla Šumava krajinou srdce nejenom pro Čechy, ale také pro jejich německé sousedy. I na německé a rakouské straně žilo mnoho obdivovatelů Šumavy, vzpomeňme například Alfreda Kubina. Jemu blízký Josef Váchal i mnozí další vnímali Šumavu jako jeden celek a někteří „čeští“ spisovatelé, například Adalbert Stifter (zčásti také Karel Klostermann), psali o Šumavě německy.

Byli to právě Šumaváci z bavorské strany hranice, kteří jako první pochopili novodobý strategický význam Šumavy a v roce 1970 vyhlásili Národní park Bavorský les. Trauma ze života na pomezí tehdejších světů dokázali svojí láskou a respektem k Šumavě přetavit v moderní sžívání člověka a přírody. Naplnili přání stará více než tři lidské generace a svým přístupem dali novou šanci šumavské přírodě i lidem. Leckdy nebylo snadné přijmout současnou situaci jako výzvu a ne jako hendikep. V srpnu roku 1983 vyvrátila letní bouřka, trvající pouze několik minut, 175 hektarů lesa v oblasti pod Roklanem. Rozhodnutí tento polom nevyklidit a ponechat les bez přímé lidské intervence bylo průlomovým okamžikem. Díky prozíravosti a odvaze prvního ředitele NP Bavorský les Hanse Bibelriethera a bavorského státního ministra Hanse Eisenmanna se zrodil nový koncept ochrany přírody v Evropě, který byl postaven na myšlence umožnit vznik „pralesa pro naše děti a vnuky“.

Když před dvaceti lety padla železná opona, také na české straně Šumavy vznikl v roce 1991 národní park. Na euforické vlně sametové revoluce nebylo těžké v české společnosti najít dostatek zastánců ochrany unikátního přírodního dědictví pro příští generace. Pojmenování „národní park“ v těch časech, kdy duše byly ještě ovlivněné „anežským zázrakem“, zaznívalo stejně jako ve své době „národní divadlo“ nebo „národní muzeum“. Tehdy jsme jasně cítili, že se jedná o klenoty národního bohatství, na kterých se nedá okamžitě nijak zbohatnout, ale jejichž zánik by znamenal nenávratnou ztrátu možnosti vrátit Evropě přírodní lesní ekosystém. Dvě desetiletí „tržního hospodářství“ jako by ale vymazala povědomí, že tak jako cenu „Zlaté kapličky“ nedělá cena stavebního materiálu či pozemku, na němž stojí, ani cenu „národního parku“ nelze odvodit od ceny kubíku dřeva, stavebních pozemků či lyžařských permanentek.

Ploty z ostnatého drátu jsme před dvaceti lety slavnostně odstranili a šumavská příroda se s neuvěřitelnou živelností snaží zakrýt jizvy, které na krajině zanechaly desítky kilometrů dlouhé průseky. Jizvy, které 20. století zanechalo na lidských duších se hojí pomaleji. Je těžké vymazat z mysli „to naše“ versus „tam u nich“ a začít říkat „tady u nás“. Více než jedno desetiletí žily vedle sebe dva národní parky – Bavorský les a Šumava – jako dva nevlastní bratři a zvláště ten mladší trpěl obavou, aby si nezadal. Všude tak hlásal: „Já jsem úplně jinej!“

Někdy to tak bývá, že ke skutečnému pochopení přispěje společný prožitek. V lednu 2007 postihl šumavské lesy orkán Kyrill. Škody na české i bavorské Šumavě byly nemalé a mimořádná situace vyžadovala mimořádné řešení. Kyrill jasně ukázal, že příroda nerespektuje hranice, a ve snaze napravit dřívější omyly péče o šumavské lesy bylo potřeba postupovat v celém území koordinovaně. Byl to tedy Kyrill, který definitivně smetl bariéry, a každodenní přeshraniční spolupráce obou národních parků i dalších výzkumných institucí na společných projektech, zaměřených na hlubší poznání a pochopení zákonitostí horské přírody, se stala skutečností.

Vstup Česka do Evropské unie a do Schengenského prostoru byl výzvou, na niž správy obou NP reagovaly vyhlášením společného Divokého srdce Evropy v přírodně nejcennějších partiích Šumavy podél bývalé železné opony. Dochází k symbolickému přerodu opuštěné, rozpolcené centrální Šumavy v unikátní chráněné území celoevropského významu, s nemalým potenciálem, který na zhodnocení teprve čeká. Tak jako dnes hovoříme o strategických rozhodnutích českých králů, kteří si přáli zachovat divoké hvozdy Šumavy, budou možná příští generace považovat za strategické rozhodnutí, že v centru Evropy zůstal zachovaný poslední střípek Hercynského lesa.

Přiznat city není slabost, a tak si můžeme (alespoň sami sobě) přiznat, že Šumava nás bere za srdce. Není to vždy snadné a bezbolestné, protože se učíme nejenom přijímat Šumavu takovou jaká je, ale zároveň se učíme sdílet zodpovědnost za území „naší Šumavy“ ve společné Evropě. Ale stojí to za to, protože Šumava je společné přírodní i kulturní dědictví a zároveň odkaz pro příští generace.