Dobrodružství? U Křemelné

Dobrodružství? U Křemelné
Author	Jiří Fencl
Date	2008-09-09
Source	Mladá fronta Dnes
Genre	tisk
Respondent

Den se strážcem parku

Třicet i více kilometrů ujde denně strážce šumavského parku Petr Šrail, jenž hlídá 3300 hektarů parku v okolí Prášil. Šrail nechce jen vybírat pokuty, ale také vysvětlovat, proč je třeba přírodu chránit.

Šumava – „Pane, mohl byste si přeparkovat? Tady stát nemůžete, jsme totiž v Národním parku Šumava, kde máme pro auta vyhrazená parkoviště,“ upozorňuje strážce parku Petr Šrail německého turistu nedaleko Prášil. Hříšník totiž postavil auto u lesa a s košíkem v ruce si to štrádoval za houbařským úlovkem. Hned v houští u silnice ho však strážce polapil. Houbař se omluvil a hned odjel na nedaleké parkoviště ve Frauenthalu. „Tak to byl ten méně komplikovaný zásah, kdy člověk uznal svoji chybu, takže není třeba ukládat pokutu,“ komentoval Petr Šrail, kterého jsme doprovázeli během jeho služby. Jeho práci lze přirovnat k policii ochrany přírody.

„Ale já tu nejsem proto, abych plnil rozpočet národního parku penězi z pokut,“ opáčil Šrail, který se prý necítí jako policista. Spíše jako ten, kdo vysvětluje lidem, proč se nesmí rozdělávat oheň u říčky Křemelná, proč je dobré v zimě stíhat skialpinistu, který na speciálních sjezdovkách vyjede na Špičák lanovkou a namísto aby se dolů pustil po černé, tak brázdí kar Černého jezera. „Mohlo by se zdát, že v zimě je půda zasněžená a zmrzlá, takže nehrozí žádné škody, ale opak je pravdou. Lyžař v karu jezera udělá několikanásobně větší škodu než letní turista, který do přírodní rezervace vstoupí,“ líčí Šrail.

Někdy musí vytáhnout vodáky i s jejich lodí Ten má nejdobrodružnější zážitky od koryta Křemelné, která protéká první zónou parku, takže se nedá sjíždět. „Tady jsou pokuty někdy nutné. Když nepomůže domluva, tak nám nezbývá nic jiného, než skočit do vody, vytáhnout vodáky i s lodí nebo raftem z vody a autem je vyvézt z první zóny,“ vylíčil Šrail, s kterým jsme k malebnému korytu Křemelné také zamířili. „Je tu nádherně, co říkáte?“ rozhlíží se strážce po zpěněné vodě, která protéká divokým údolím a omývá obří, mechem pokryté balvany. Za okamžik stojíme u nedávno uhašeného ohniště, což je stopa po další hrstce táborníků, která tu den předtím nejen nocovala, ale zanechala i stopy. Strážce ale, jak by se dalo očekávat, ohniště neodstraňuje. „U ohniště se usídlí další hříšníci, a ti už nebudou mít takové štěstí,“ plánuje strážce, kterému se prý každé dva roky, někdy i dřív, rozpadnou kvalitní pohorky. Píchlých duší na horském kole má nastřádaných také pěknou řádku. Většinu cest po svém okrsku v okolí Prášil o rozloze 3300 hektarů totiž podniká pěšky nebo na kole, v zimě pak na běžkách či sněžnicích. Pěšky prý absolvuje třicet i více kilometrů denně, jeho kolo ukrojí pravidelně i stovku. Tak dvakrát do roka musí na některé hříšníky volat policii. „Někdy je to nutné. Třeba když Křemelnou splouvá raft naložený desítkami piv a osazenstvo podobné bezdomovcům nejenže nemá doklady, ale ani nehodlá koryto řeky opustit. Takže se nejedná o ten typ lidí, kteří chtějí jednou v životě s co nejmenším halasem Křemelnou sjet a ani pokuta je od toho neodradí. Ti v noci nerozdělávají oheň ani nerozkládají stan, protože přijeli fakt kvůli přírodě. I těm musíme ale pokutu udělit,“ vysvětlil strážce, který se prý s neposlušnými turisty někdy musí i honit. „Před časem nám v téhle stráni jeden utekl,“ ukazuje na strmou stěnu Šrail.

Pokračujeme k nocovišti pro trempy Hůrka. Při cestě vidíme další špatně zaparkované auto, tentokrát je to červený Opel Vectra s plzeňskou poznávací značkou. Za stěrač dostává lísteček s upozorněním.

Většina strážců Šumavy pochází z velkých měst Petr Šrail pochází – stejně jako většina jeho kolegů – z města. „Místní tvoří mezi námi menšinu, ti spíše mizí do města, a ti, co mají města plné zuby, jako třeba já, tak přijedou,“ líčí strážce, který se na Šumavu v roce 1988 přestěhoval z Plzně. Předtím ale na Šumavě trávil s rodiči každý víkend. Závodil totiž na běžkách i na sjezdovkách, takže Šumava byla pro tréninky ideální.

A to už jedeme přes bývalou osadu Stodůlky, kde byl do odsunu Němců shluk malebných horských chalup. „Teď už tu je jen území zaneřáděné střelami, protože Stodůlky sloužily do sametové revoluce jako dopadová plocha střel při cvičeních vojáků,“ vypráví strážce.

Svou pouť se strážcem končíme na nocovišti Hůrka, které bylo v druhé zóně národního parku vyhrazeno trempům, kteří si zde mohou postavit i stan. Na Šumavě je takových míst ještě pět.

„Trempové si místa chválí, během prázdnin nebylo dne, aby tu nestálo několik stanů. Bydlím nedaleko, tak jsem se tu někdy zastavil a přivezl trempíkům vodu, která tu v blízkosti není,“ vylíčil strážce.