Ekologie v časech hledání sebe sama

Ekologie v časech hledání sebe sama
Author	Tomáš Hájek
Date	2000-08-02
Source	Hospodářské noviny
Genre	tisk
Respondent

Tomáš Hájek, poradce ministra životního prostředí

Jak to vidí

Téma kůrovce z loňského roku a téma Temelína spolu po stránce věcné nesouvisejí ani ve světě, kde vše souvisí se vším. Oběma je jim společný jen ten nesnášenlivě ideologický tón, který oběma debatami probleskuje. Ekologové, stavitelé, lesáci se navzájem peskují. Radikální ekologičtí aktivisté jsou obviňováni, že jsou mistry ve vytváření happeningových pseudoudálostí, tudíž de facto z mediálního exhibicionismu. Jejich obhájci tvrdí, že v mediálním věku nic jiného nezbývá, a mediální happening tvoří jen svrchní slupku „neviditelné“, nevděčné práce tisíce ekologických aktivistů. Myslím si, že agresivita diskusí kolem kůrovce či Temelína je zapříčiněna především tím, že se odehrávala a odehrává výhradně v médiích a téměř vůbec ne mimo média. Diskuse o kůrovci či Temelínu jsou diskusemi bez kuloárů. Už když začínají, nepočítá se s tím, že bude dosaženo kompromisu. Proč je diskuse o kůrovci či Temelínu tak křečovitě stereotypní, povyšovaná do rozměrů boje dobra se zlem? Globální ekologické hnutí vzniklo ve druhé polovině dvacátého století jako reakce jednak světové veřejnosti a posléze i vlád, na varovné úkazy na biosféře a na znatelné krácení přírodních zdrojů. Kultovní kniha Rachel Carsonové Tiché jaro o úpadku biodiverzity vyšla začátkem šedesátých let a v roce 1968 začal Římský klub pracovat na svých zprávách. V dalších letech začala být uzavírána jedna mezinárodní smlouva za druhou: Konvence o omezení mezinárodního obchodu s ohroženými druhy, Pařížská konvence o ochraně kulturního a přírodního dědictví, Vídeňská úmluva o ochraně ozónové vrstvy. Během pozoruhodně krátké doby soustředily průmyslové společnosti obrovský vědecký a technologický potenciál a oslabily neblahé trendy ve znečišťování vod, ovzduší, co se týče toxických odpadů, co se týče materiálové náročnosti výroby. Fascinující je především „příběh“oslabování ozónové vrstvy, kdy lidstvo překročilo meze růstu, ale vlády světa a světová veřejnost dokázaly natolik mobilizovat odpovědnost, že se podařil návrat z akutního ohrožení. Vládám světa a světové veřejnosti se podařilo převést akutní ekologickou krizi do chronické. Naléhavost hrozby akutní ekologické krize je navíc s končícím dvacátým stoletím oslabována jinými hrozbami: vizí obrovských sociálních problémů, zapříčiněných současným demografickým vývojem (stárnutím populace), či nezaměstnaností, plynoucí z nepotřebnosti lidského faktoru ve výrobě. Informační společnost, zahlcená přebytkem informací, se stává neovladatelnou. Hrozí úpadek světové periferie a vůbec venkovského osídlení. Schémata tradičního ekologického myšlení pojednou začínají působit zastarale. V tomto smyslu můžeme hovořit o době post-ekologické. Ekologie v době post-ekologické hledá svoji další cestu. Občasná křečovitá ideologičnost je příznakem hledání nového směru. Aby bylo vše zřejmé, jsem proti megalomanii Temelína. Kůrovec byl neštěstí. Ale je cestou vpřed totálně ideologizovat a kaceřovat například jadernou energii, tak aby svým zvednutým prachem zakryla řadu dalších ekologických témat? Anebo by bylo lepší pokusit se vřadit jadernou energii a obnovitelné zdroje do balíku velkých výzev současnosti, kam ale patří i palčivé problémy regionálního rozvoje, demografická témata, otázky nezaměstnanosti, urbanismu supervelkoměst a vylidňující se vesnice, tedy do rámce širší, celistvě uvažující ekologie? Je pravda, že příroda je nejsvrchovanějším rámcem našeho žití. V tomto smyslu skutečně ekologie představuje prvotní politickou otázku následující epochy. Ale toto vědomí nesmí vyústit v bohorovnost ekologů a jejich myšlenkovou statičnost.