Erhartovi: Šumava (Böhmerwald), 2009, Úvod

Erhartovi: Šumava (Böhmerwald), 2009, Úvod
Author	Josef Erhart, Marie Erhartová
Date	2009
Source	Erhart – Erhartová: Šumava, Böhmerwald, fotografie z let 1959–2009
Genre	průvodce
Respondent

Šumava je nejstarším a nejrozsáhlejším pohořím a největší horskou chráněnou oblastí v České republice. Tvoří jihozápadní hranici s Rakouskem a Bavorskem. Zaujímá více než 1600 km čtverečních a sahá od Vyšebrodského průsmyku na jihu až ke průsmyku Svaté Kateřiny u Nýrska v Západočeském kraji. V roce 1963 byla podstatná část této krajiny prohlášena Chráněnou krajinnou oblastí s 11 přírodními rezervacemi. Na to navázalo v roce 1991 vyhlášení Národního parku Šumava.

S rakouským Mühlviertelem, Bavorským lesem a Královským hvozdem tvoří jedno pohoří rozdělené státní hranicí. Na bavorské straně rychle klesá do údolí, na naší straně tvoří rozsáhlé podhůří. Z geologického hlediska bylo šumavské pohoří vytvořeno již v prahorní a prvohorní době, v prvohorách se vytvořily žíly zlata, stříbra a jiných vzácných kovů. S rýžováním zlata na březích Otavy začali již první historičtí obyvatelé Čech Keltové a pokračovali v něm Slované. Takzvané sejpy, kupy vyrýžovaného písku podél řeky Otavy a jejích přítoků, připomínají dodnes středověkou zlatou horečku.

Dnešní podobu dostala Šumava v třetihorách. V chladném období čtvrtohor vznikla kamenná moře – vrstvy balvanů různých velikostí. Tvoří například vrchol Luzného, Plechého, nacházejí se v Povydří a na horním toku Vltavy nad Vyšším Brodem – Čertova stěna, Luč. Pozůstatkem doby ledové je 5 šumavských a 3 bavorská ledovcová jezera, vzniklá ledovcovou erozí. Jsou pozoruhodná svou hloubkou a vysokými příkrými stěnami.

Středem Šumavy jsou pláně – náhorní plošiny v nadmořské výšce 1000 až 1100 metrů, které patří k nejrozsáhlejším ve střední Evropě. Náhorní plošiny tvoří rozsáhlé slatiny s vysokou hladinou spodní vody porostlé klečí, rašeliníkem, borovicí blatkou a další vlhkomilnou vegetací, mezi níž zůstávají nebo se tvoří (podle výšky hladiny vody) jezera a jezírka, což jsou krásné přírodní útvary.

Slatiny mají důležitou vodohospodářskou funkci, jsou zásobárnou vody, zabraňují jarním potopám a v parném létě zůstávají nevysychajícím vodojemem a prameništěm potoků a řek. Vodu ze Šumavy odvádí hlavně Vltava a Otava s mnoha přítoky, ze západní části Úhlava. Kromě vrchovištních rašelinišť má Šumava i rašeliniště údolní bez jezírek, zvané luhy. Nejznámější je Mrtvý luh jižně od Volar nad soutokem Teplé a Studené Vltavy.

Hluboké a téměř nepropustné pohraniční lesy zasahující hluboko do vnitrozemí nelákaly k trvalému osídlování, ale od pravěku jimi vedly obchodní cesty, od středověku známé jako zemské stezky, při nichž byla zakládána první sídla, později města a hrady na jejich ochranu. Nejslavnější Zlatá stezka byla pojmenována podle místních rýžovišť zlata, ale byla po ní dopravována hlavně sůl ze Solné komory do Čech. Směřovala z Pasova přes Waldkirchen, Strážný a Volary do Prachatic, Vodňan a Písku. Karel IV. založil její odbočku přes Kvildu a Kašperské Hory do královského města Sušice. V okolí Sušice se dochovalo několik románských a raně gotických kostelíků, které vymezují hranice středověkého osídlení.

Důležitým činitelem pro rozvoj a osídlení Šumavy a šumavského podhůří byl přeshraniční obchod. Města bohatla i rýžováním zlata na Otavě již od 12. století a těžbou v Kašperských Horách. Železo se těžilo v okolí Železné Rudy a zpracovávalo se v místních hamrech. Stříbro se dobývalo v okolí Českého Krumlova, tuha v Černé v Pošumaví. Velice významným odvětvím byl pro Šumavu rozvoj sklářství, využívající přebytky dřeva z místních lesů. Šumavské sklo dosahovalo světoznámého významu již od 18. století.

Značnou část území zaujímají rozsáhlé lesy, o čemž nás přesvědčí pohled z Pancíře na Železnou Rudu a ve směru na Ostrý, jehož vrchol leží na státní hranici. Stejně tak při pohledu do vnitřních Čech vidíme nekonečnou hladinu lesů jen s několika ostrůvky. Stejně okouzlující je pohled z 330 m vysoké stěny Černého jezera, které je roubeno ze všech stran lesy. Zavítáme-li k Vydře, z jejích strání přehlédneme hluboké údolí a lesy po obou stranách. Sledujeme-li Vydru proti proudu, dostaneme se do Modravy a do nitra tzv. centrální Šumavy.

Z Modravy proti proudu Modravského potoka nás cesta zavede k pramenům „Zlatonosné“ Otavy pod Luzným. Tato místa popisuje Karel Klostermann ve svém románu „Ze světa lesních samot“ a jediná fotografie z těchto míst nás stačí přesvědčit, že se jedná o skutečně zvláštní lesní krajinu. Cestujeme-li dál přes Kvildu a Horní Vltavici, dostaneme se do Boubínského pralesa s mnoha přírodními zajímavostmi, jako jsou chůdovité stromy, vysoké smrky a jezírko, jehož voda sloužila k plavení polenového dřeva do Vltavy.

Chceme-li však přehlédnout šumavské lesy, musíme pokračovat přes Volary, Novou Pec pod Plechý na stěnu Plešného jezera, kde opět uvidíme jezero uprostřed moře lesů a vlna za vlnou končí až na obzoru kolem Knížecího stolce. Odtud můžeme pokračovat dál až k předhůří Šumavy, abychom z rozhledny na Kleti viděli do údolí, kde na jaře a na podzim tvoří bílá mlha rozsáhlé moře a naopak lesy se stávají ostrovy. Ale ani zde naše cesta za lesním bohatstvím Šumavy nekončí. Přejdeme nejkratší cestou na vrchol nad Loučovicemi. Při pohledu k rakouským hranicím vidíme opět až k obzoru zalesněné vrchy a náš pohled ukončí zřícenina Vítkova Kamene.

Do roku 1800 bylo možno na Šumavě nalézt původní pralesovité porosty, které však byly po této době téměř zničeny živelnými pohromami. Původní porost se dochoval pouze v Boubínském pralese.

Největší živelné katastrofy, které porušily původní ráz šumavských lesů, se udávají v letech 1868–70. Dne 7. prosince 1868, jak se udává v zápisech a píše Karel Klostermann, se rozpoutala vichřice po celé Evropě. Vichr vál od západu bez přestání od deváté hodiny ranní až do osmnácté hodiny večerní. Na severní a západní části oblohy se objevila rudá záře. Před vichřicí nastala obleva o teplotě 10–12 stupňů, sníh úplně sešel a rozmrzlá půda nebyla schopna udržet koruny staletých velikánů. Byly vyvraceny celé skupiny porostů i jednotlivé kmeny, zvláště ve volné půdě luk a bažin. Polomy byly příčinou rozšíření zhoubného kůrovce, který se nemilosrdně šířil a ničil dosud zbylé smrkové porosty.

Prudké bouře na Šumavě se opakovaly v prosinci téhož roku, v únoru a v listopadu 1869, v říjnu 1870. Celkové množství dřeva zpracovaného z polomů 7. prosince 1868 do července 1873 v lesích kolem Vimperka, Volar, Zdíkova, Kvildy a Bučiny bylo 2148300 m krychlových. Zuřivé vichřice se opakovaly znovu ve dnech 8., 9. a 15. listopadu 1875 a způsobily velké škody zvláště na jedlových a bukových porostech, zbylých po polomech a kůrovci.

Další živelná pohroma postihla Šumavu v roce 1890. Tohoto roku uvádí meteorologické zprávy 22 silných bouří, nejsilnější 4. srpna, kdy za jediný den napršelo 83,1 mm. Vichřice trvala pět dní, vyvracela tisíce stromů, poškodila domy, vznikla velká povodeň, která způsobila mnoho škod na polích, lukách, mostech, jezerech apod. Další pohroma se uvádí v roce 1897, kdy deště a průtrže mračen trvaly od 26. července do 2. srpna a končily opět velkou povodní.

Od těchto katastrof již uplynulo více než sto let. Šumavské lesy znovu ožily a staly se jedním z největších bohatství naší země. Mimo přírodního bohatství obohacují vzhled krajiny, dávají možnost rekreace a osvěžení návštěvníkům Šumavy. Bohužel v současné době se situace opakuje. Důkazem je ničivá vichřice Kyrill v roce 2007 a Emma v roce 2008. Zkázu šumavských lesů dovršuje stejně jako v minulosti kůrovcová kalamita.

Rekreační oblast Šumavy, bohatou na lesy, potoky, jezírka a řeky doplňuje významným způsobem Lipenské přehradní jezero na horním toku Vltavy. Lipno s první podzemní hydroelektrárnou umístěnou v hlubinách skal pod přehradou je svou rozlohou největším jezerem v České republice. Přehradní jezero je 40 km dlouhé, největší šíře – přes 10 km – dosahuje v Černé v Pošumaví a jeho obvod měří 150 km. Z Českých Budějovic je možno jet k lipenskému jezeru přes Český Krumlov do Černé v Pošumaví nebo přes Kaplici, Dolní Dvořiště a přes Vyšší Brod přímo k Lipenské hrázi. Při cestě z Plzně se dostaneme k jezeru přes Strakonice, Vimperk, Horní Vltavici, Lenoru a Volary. Všechny tyto cesty vedou přes starobylá města, kolem hradů a zámků, v blízkosti několika přírodních rezervací, jejichž návštěvu můžeme spojit se zájezdem na Lipno.

Přehrada zadržuje zejména jarní vody ze Šumavy, to je bývalé povodí Vltavy od jejího pramene. Vodní hladina se rozlila od Lipna až k Želnavě, zmizely pod ní nespočetné zákruty i známé Srdce Vltavy nad Horní Planou.

Lipenská přehrada podstatně změnila vzhled hornovltavského údolí – jezero zaplavilo slatinné louky a jeho hladinu lemují z obou stran táhlá lesnatá pásma šumavských hor. Na pravém břehu vyniká Vítkův Kámen s hranolovitou zříceninou Vítkova Hrádku a dále k Želnavě Smrčina a Plechý, nejvyšší vrchol na naší straně Šumavy se známým Plešným jezerem, které je přístupné z Jeleních Vrchů a Nové Pece.

Přehrada přinesla mnoho možností k provozování turistiky, rekreace a sportů. Nádherné prostředí na břehu Lipenského jezera poskytuje ideální možnosti nejen pro milovníky vodních sportů jako je plavání, jachting či windsurfing, ale i pro cyklistiku, in-line bruslení, sportovní rybolov apod.

Lipno nad Vltavou není však pouze střediskem pro letní rekreaci. Na vrcholu Kramolín nad obcí vzniklo významné středisko zimních sportů, kde jsou k dispozici nejen sjezdové tratě, ale i upravené běžecké stopy, rozsáhlý snowboard park, největší dětské lyžařské hřiště v České republice, moderní půjčovna sportovních potřeb a široké spektrum dalších navazujících služeb, které z tohoto střediska činí vyhledávanou destinaci zejména pro rodiny s dětmi a rekreační lyžaře. Velmi úspěšnou akcí v zimě 2008–2009 byla udržovaná bruslařská dráha na hladině Lipenského jezera. Jednalo se o okruh z oblasti Lipna nad Vltavou do Frymburku s odbočkou na Přední Výtoň o celkové délce téměř 11 km. Unikátní možnost zajezdit si na největší bruslařské dráze v Česku využilo o víkendech až 5000 návštěvníků.

Příjemné prožitky s knihou i při výletech a rekreačních pobytech na Šumavě

přejí autoři