Horské smrčiny, 2008, Co jsou šumavské horské smrčiny?

Horské smrčiny, 2008, Co jsou šumavské horské smrčiny?
Author	Aleš Kučera, Miroslav Černý, Libor Dvořák, Oldřich Vojtěch
Date	2008
Source	Horské smrčiny
Genre	odborná
Respondent

, , ,

Na těžko přístupných místech, hřebenech a prudkých svazích zůstaly zachovány přírodě blízké smrkové horské lesy staré 150 a více let. I když z dálky připomínají rozsáhlé stejnověké hospodářské smrkové lesy středních i nižších poloh, nebyly nikdy člověkem zcela pozměněny. Při bližším pohledu však zjistíme, že v přírodě blízkých smrčinách jsou ty nejsilnější a pravděpodobně i nejstarší stromy rozestoupeny dále od sebe, a na uvolněných světlinách pak dorůstají mladší smrky, většinou různého vzrůstu i stáří. Jen tu a tam se v přítmí na tlejícím dřevě choulí hloučky těch nejmenších smrčků, čekajících, až se nad nimi uvolní prostor. Jistě nás upoutá i vyšší množství stojících souší a odumřelého rozpadajícího se dřeva, ležícího na zemi. To v uklizených hospodářských lesích prakticky chybí. Přitom právě tlející dřevo je materiál, který je pro přirozené zmlazování smrku v horských smrčinách velmi důležitý, protože v těchto drsných horských podmínkách poskytuje té nejmladší generaci více vláhy, živin a především tepla, o které je tu nouze.

Horské smrčiny na Šumavě najdeme ve vrcholových polohách nejvyšších hřbetů v nadmořských výškách od cca 1200 m n. m. V nižších polohách se s nimi setkáme v drsných klimatických podmínkách šumavských plání, kde často leží sníh ještě v květnu a koncem července zde již opět mrzne.

Jak vypadaly horské smrčiny v dobách minulých?

Z historických dokumentů je známo, že ještě v 11. století byly na území pomezních hor „hluboké, těžko průchodné a téměř liduprázdné pralesy“, a podle tehdejších moudrých vladařských nařízení království českého nesměl být pomezní hvozd coby přirozená obranná linie „huben ni tříben“.

Až v pozdějších dobách koncem 14. století s rozvojem sklářství byly souvislé plochy pralesa káceny a po vyčerpání zásob dřeva se sklárny stěhovaly dále z lépe přístupných území do hůře přístupných vyšších poloh, blíže k pomeznímu hvozdu a horským smrčinám. Společně se skláři přicházeli i dřevaři, kteří zde zakládali dřevařské osady a rozmáhala se i pastva v lesích, především v horních polohách, kde byly tehdejší původní porosty horských smrčin dále prosvětlovány.

Postupné prořeďování souvislých pralesů a pastva hovězího dobytka byly v té době jednou z příčin následných velkoplošných rozpadů v důsledku vichřic a přemnožení podkorního hmyzu. Situaci výstižně popsal Karel Klostermann v závěru románu „Ze světa lesních samot“.

Dnes víme, že historicky opakující se vichřice, provázené následným přemnožením podkorního hmyzu, jsou běžné přírodní úkazy, které ovlivňovaly vývoj horských smrčin v dobách minulých, a není pochyb o tom, že budou horské lesy ovlivňovat i v časech budoucích. Ve střední Evropě jsou šumavské horské smrčiny významným přírodním fenoménem, který si zajisté zaslouží naší plnou ochranu. Chránit horský smrkový les v národním parku znamená chránit celé společenstvo, tzn. rostliny, houby, živočichy i s jejich prostředím, se vzájemnými vztahy a vývojovými procesy. Prostě tak, aby i naši potomci mohli jednou psát, že hluboký horský hvozd nesměl být „huben ni tříben.“