Jaký les a za jakou cenu

Jaký les a za jakou cenu
Author	Jeňýk Hofmeister, Jakub Hruška
Date	2003-03-17
Source	Respekt
Genre	tisk
Respondent

Stále stejné chyby a stejné písničky stav našich hor nezlepší

V článku Nic než dřevo (Respekt č. 8/2003) jsme upozornili na přetrvávající přízeň, jíž se v řadách našich lesníků těší monokulturní smrkový les, a kritizovali dotační politiku státu, která tento nešťastný stav významně nemění. Reakce Jana Duhy (Víc než dřevo, Respekt č. 10/2003) výstižně ilustruje lesnický postoj: sázíme více listnáčů, než požaduje platná legislativa, tak co ještě chcete? K výtkám vůči systému dotací pak uvádí: „Už letmý pohled do podmínek podpory ukáže, že jsou dlouhodobě nastaveny tak, aby vedly k postupné změně druhové skladby lesa směrem od monokultur k porostům smíšeným.“ Klíčové je přitom právě slovo „postupné“. V současném pojetí totiž „postupnost“ připomíná vtip o vpádu sovětských vojsk, která sem přijela dočasně na „jeden furt“.

Jak nám rostou smrky

Jak se tedy úsilí lesníků podporované současným systémem dotací promítá do druhové skladby lesních porostů? Podle údajů Zprávy o stavu lesa a lesního hospodářství ČR zabíral smrk v roce 1990 54,7 % plochy lesní půdy. O deset let později pak již „o celých“ šest desetin procenta méně. Potenciální přirozený podíl smrku na dřevinné skladbě našich lesů však činí podle stejného zdroje 11,2 % a „doporučený“ (zřejmě myšleno „plánovaný“) podíl 36,5 %. Při současném lesníky proklamovaném nadstandardním tempu představuje tedy dosažení doporučeného podílu smrku na druhové skladbě lesa sotva pár století práce. Pro úplnost dodejme, že buk, který by v přirozených podmínkách byl pravděpodobně naší nejhojnější dřevinou, pokrýval v roce 1990 5,4 % lesní půdy a za posledních deset let se jeho podíl zvýšil jen o šest desetin procenta. Druhovou skladbu lesa samozřejmě nelze změnit za rok či desetiletí. Nicméně chlubit se za daného stavu věcí prohlášením, že v jedné z posledních oblastí rozsáhlejších listnatých lesů u nás – chráněné krajinné oblasti a současně biosférické rezervaci UNESCO Křivoklátsko, dosáhla výsadba listnatých dřevin 42 %, což přesahuje požadavky platné legislativy minimálně o 15 %, je opravdu zarážející. Podobně František Davídek z oblastního inspektorátu Křivoklát (Lesy ČR) v pořadu Nedej se! (21. 2.) odůvodnil výsadbu smrkových sazenic na místě vymýceného bukového lesa požadavkem lesního hospodářského plánu, aniž by mu došlo, že tím usvědčuje sebe i kolegy. Lesní hospodářský plán totiž lesníci vytvářejí sami. Příznačné je, že ani Davídek nezapomněl zdůraznit, že „lesní správa při výsadbě dodržuje, a dokonce i překračuje procento melioračních a zpevňujících dřevin“ (tedy vhodných listnáčů). Aby toho nebylo málo, má tento argument při vší své slabosti ještě další povážlivou trhlinu: platné právní předpisy skutečně ukládají povinnost zajistit při obnově lesního porostu určitý minimální podíl melioračních a zpevňujících dřevin, navíc lze na tuto činnost získat státní podporu. Tyto meliorační a zpevňující dřeviny však musí být v porostu zachovány jen do doby, než začnou utlačovat hospodářskou dřevinu, pak mohou být směle vyřezány, což se v praxi zhusta dělá.

Vápno věčně zelené

Zpochybnění námi navrhovaného přístupu k regeneraci odumřelých či poškozených horských lesů s poukazem na lesní vegetační stupňovitost je dalším lesnickým evergreenem, který Jan Duha ve svém textu prezentuje. Ve shodě s dalšími lesníky považuje „za základní dřevinu nejvyšších poloh našich pohoří smrk a kosodřevinu, zatímco z listnáčů se jen tu a tam objevuje jeřáb či bříza a v nižších polohách také buk“. Výsledkem takového vidění lesa je přetrvávající zalesňování rozvrácených horských smrčin opět převážně smrkem. Tento přístup doprovází neustálé volání lesníků po potřebě dodávání živin do těchto neduživých smrkových mlazin. V roce 2000 tak činily dotace na letecké vápnění a hnojení lesních porostů 75 milionů korun! Snad nejilustrativnější je v tomto ohledu situace v Orlických horách. Smrkové mlaziny, pokrývající značnou část vrcholové části hlavního hřebene, trpí podle údajů lesníků kritickým nedostatkem některých živin. Z tohoto důvodu bylo v roce 2000 a opět v roce 2001 letecky vápněno více než 1000 hektarů lesa ve vrcholové části Orlických hor, ovšem bez valné změny zdravotního stavu smrkových mlazin. V omezeném rozsahu pokračovalo vápnění i v roce 2002 a bylo by s podivem, kdyby média s počátkem letošního jara nepřinesla obligátní zprávy, že ošetřené porosty jsou přes všechnu péči docela na umření, a celou proceduru je proto nutné zopakovat i letos. Ve střední části hlavního hřebene Orlických hor se přitom nachází plošně nevelký, ale překvapivě vitální dospělý smíšený porost smrku a – věřte nevěřte – buku (třináctihektarová přírodní rezervace Komáří vrch). Lokalita se nachází v nadmořské výšce bezmála 1000 m a podobné lesní porosty pravděpodobně v minulosti pokrývaly převážnou část hřebene. Otázkám, proč se smrku ve společnosti buku daří, když většina okolních porostů dávno vzala za své, a nakolik lze z hlediska této lokality nahlížet na poměry celého pohoří, nevěnují lesníci větší pozornost, ač i laik tuší, že zde může ležet klíč k celému problému. Prozatím nad očekávání se k světu mají buky a také javory kleny vysázené v polovině 90. let minulého století na experimentální ploše Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti v nejvyšší poloze Orlických hor na Velké Deštné (nadmořská výška 1100 m. n. m.). Kromě toho se buk a jeřáb slibně spontánně prosazují i v některých dožívajících či obnovených smrkových porostech. Podobná situace se v různých obměnách a s různou naléhavostí dotýká prakticky všech našich pohraničních pohoří.

Les jako družstevní lán

V závěru příspěvku Jana Duhy jsme jím nepřímo označeni za „zelenou lobby“, která brání využívání lesa a „o trvalé udržitelnosti života pouze hovoří, zatímco lesní hospodáři vytvářejí postupným uplatňováním trvale udržitelného hospodaření v lesích předpoklady pro jeho dosažení“. Naše námitky však ani v nejmenším nesměřovaly a nesměřují proti hospodářskému využití lesa. Jde jen o to, jaký les a za jakou cenu využívat. Domníváme se, že přetrvávající sveřepá výsadba smrků i na nevhodná stanoviště či uplatňování takových opatření, jako je pravidelné velkoplošné vápnění a hnojení lesních porostů, představuje spíše formu intenzivního zemědělství se všemi jeho neblahými důsledky na kvalitu vypěstovaných produktů i samotnou půdu než proklamované trvale udržitelné hospodaření.

Autoři jsou biogeochemici.