Jak dopadne další blokáda v Národním parku Šumava? – I

Jak dopadne další blokáda v Národním parku Šumava? – I
Author	Radovan Holub
Date	2003-08-25
Source	Plzeňský deník
Genre	tisk
Respondent

Blokáda na šumavských Pramenech Vltavy nad Kvildou je v tuto chvíli spíše symbolická. Vedení Národního parku Šumava od kácení zatím ustoupilo. Ustoupilo potom, co vidělo, že aktivisté jsou ochotni přivazovat se ke stromům, a že je tedy jediná šance, jak podle lesního zákona stromy porazit: aktivisty policejně odtáhnout do zákonem nařízené vzdálenosti.

Rozhodnutí si ministr s ředitelem přehazují jako horký brambor

Rozhodnout musí vedení parku nebo spíš ministr životního prostředí, na něhož ředitel správy parku Ivan Žlábek v minulých několika letech svalil odpovědnost za všechna kontroverzní rozhodnutí, přestože jim sám zavdal příčinu. A protože ministr si to také nevezme jen tak na triko, svolá patrně odbornou komisi. Před jednáním komise se rozvíří intenzivní lobbing, protože o odbornících na les je známo, že někteří jsou se Žlábkem a někteří proti němu. Čas utíká, aktivisté monitorují okolí pralesa a dřevorubci kácejí zatím jen v okolní druhé zóně, z níž se pomalu ale jistě stává měsíční krajina. Aktivistům sprostě nadávají a posílají je do horoucích pekel. Denně se vracejí domů auty, zatímco aktivisté jezdí na kolech nebo přenocují ve spacích pytlích. Dřevorubci si myslí, že aktivisté jsou placeni z nějakých záhadných zdrojů, a aktivisté se domnívají, že cílem dřevorubců je podřezat co nejvíc kmenů.

Pokud budou monokultury, bude i kůrovec...

Blokáda na šumavských Pramenech Vltavy je průšvih správy Národního parku Šumava. Proč? V této instituci jsou už dlouhá léta vepsí kontrolní mechanismy, levá ruka neví, co dělá pravá, kradou se tu ve velkém kvalitní kmeny v nejcennějších porostech, a to dokonce i helikoptérou. Průšvihy mizí v propadlišti, případně z nich ředitel správy Ivan Žlábek obviní nadřízené ministerstvo. Kůrovcová kalamita se v parku likviduje jako v hospodářských lesích drastickým kácením a holinami. Odborníci se bouří, ale jsou slabí proti hezky znějícímu argumentu fundamentalistických lesníků: „Když nastane požár, musí se hasit!“ Až loni byla kůrovcová kalamita po letech bojů úspěšně zažehnána za cenu holin a také díky deštivému létu a správa parku se náležitě pochlubila. Argument o ústupu brouka potřebuje, protože tím ospravedlňuje pokácené hektary lesů. (V této souvislosti je důležité vědět, že kůrovec ustoupil i v sousedním Národním parku Bavorský les, kde se proti němu vůbec nezasahovalo). Po roce se však nestačíme divit: kůrovcová kalamita je tu znovu, kůrovec znovu žere, opět v nejcennějších porostech, odkud byl loni vyhnán! Jak si to máme vysvětlit? Chytří lesníci a vědci překvapeni nejsou: kůrovec je součást zdejšího ekosystému, je to zdravotní policie vyslaná na oslabené smrky, na uměle vysazené smrkové porosty vzniklé z mnohdy nepůvodních semen. Obětí se stávají dokonce i některé původní porosty, vystavené stresu z přemnožení brouka. To se právě teď děje na Pramenech Vltavy. Lhal tedy mluvčí parku Zdeněk Kantořík, když loni tvrdil, že kůrovec je na Šumavě pod kontrolou? Ano, neříkal pravdu. Musel přece vědět (nebo mu to měl někdo říct), že dokud jsou na Šumavě smrkové monokultury, budou tam i kůrovcové kalamity. Budou do té doby, než vznikne stabilnější smíšený les. A měli mu říct i to, že na Šumavě se díky oslabení porostů holinami budou s železnou pravidelností opakovat větrné a kůrovcové kalamity: vítr z pasek porazí další stovky stromů v okolních porostech a do nich znovu nastoupí kůrovec, holina se rozšíří a za rok se bude opakovat totéž ve stejném sledu: vítr, kůrovec.

Větrolam chrání prales

Nebýt toho, že správa parku ztratila v očích celé řady ekologů důvěryhodnost, patrně by k blokádě na Pramenech Vltavy letos nedošlo. Na Pramenech. Copak je to za les, který aktivisté chrání před motorovými pilami? Je to takový málo vzrostlý, nevinný, podmáčený les rostoucí na hraničním rašeliništi necelých 500 metrů od Pramenů Vltavy. Stromy tu rostly pomalu mnohým je kolem sto čtyřiceti let. Moc krokví by z těchhle párátek nebylo, o tom asi není sporu. Na většině stromů jsou nastříkány kulaté značky lesáků a na některých otazníky. Značky jsou často seškrabané, od aktivistů. Je to ale zbytečné. Kdyby se kácelo, tak z tohoto hraničního lesa nezbyde prakticky nic. Sedím na vývratu, nohy mi očuchává několik mravenců a dívám se na holiny na kopcích okolo. Právě o ně jde. Na německé straně stojí totiž až k hranici les. Přízračný mrtvý les plný uschlých stromů. Les vytváří sinalý pruh, jakési memento smrti a dá se podle něj přesně určit, kudy vede hranice. Suché stromy na německé straně, paseky na české straně. Teď by měla přibýt další. „Podmáčené smrčiny, které se snažíme zachránit blokádou, vytvářejí most mezi lesy na české a německé straně. A ten by teď dřevorubci zbořili,“ vysvětluje Jaromír Bláha z Hnutí Duha. Tenhle opticky nevalný rašelinný les má jednu důležitou funkci: působí jako větrolam proti větru z pasek na úbočí kopců kolem hory Stráž. Jakmile se tam pustí vítr ze řetězu, lehce dosáhne na původní pralesovité porosty s 300400 let starými stromy v okolí Pramenů Vltavy. Zbytky tohoto pralesa jsou krásné podobně jako prales na Trojmezné, kde aktivisté úspěšně blokovali kácení před čtyřmi lety. A možná nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že dnes jsou za jejich blokádu rádi i někteří pracovníci přímo ze správy parku. I když to otevřeně neřeknou. Na Pramenech Vltavy se tedy bojuje za něco podobného jako na Trojmezné, ale s trochu větším časovým předstihem. Jakmile se otevře cesta dovnitř pralesa polomům a vichřicím, nastoupí kůrovec a podle dosavadní logiky i motorová pila. A pak sbohem, pralese. Kácení kůrovcem napadených nárazníkových lesů a pralesů odmítla mezinárodní instituce Světového svazu ochrany přírody, jejíž stanovisko berou evropské národní parky většinou vážně. U nás, zdá se, je však situace jiná a snad nebudu daleko od pravdy, když ji nazvu „společenskou objednávkou“.

Koho bude zajímat suchý les?

Starosta Kvildy a zároveň pracovník správy Národního parku Šumava Václav Hřebek tvrdí, že na naší straně hranice je nepřípustné mít stovky hektarů uschlého lesa jako v sousedním Bavorsku. „Než by vyrostl nový zelený les, tak by nám sem nikdo nejezdil,“ říká. (Ve skutečnosti do menšího Národního parku Bavorský les jezdí každoročně o 750 000 návštěvníků více). Ředitel správy Ivan Žlábek tvrdí něco podobného: „Můžeme se jen těžko smířit s tím, že v tak atraktivní oblasti, jako jsou Prameny Vltavy, budou ještě po několik generací chodit lidé do zcela uschlého lesa.“ Žlábek, jehož krédem při ochraně lesa je „předběhnout přírodu“, tu pojmenoval velmi závažný problém: to, proč se u nás kácí a na bavorské straně ne, je psychologická záležitost. Do hry ve jménu „záchrany lesa“ se vedle rozumných lesníků dostali lesničtí fundamentalisté, kteří mají jednu výhodu: jejich argumenty jsou přesvědčivé: „Nekácíš, nedostaneš výplatu.“ „To, co se děje v Bavorsku, je průser, a ředitel jejich parku bude stejně jednou postaven před mezinárodní soud!“ „Suchý les nechceme.“ Jejich názoru se chytne několik spřízněných politiků, jako senátor Smutný, kteří díky benevolenci správy jezdí do jinak nepřístupných zón parku lovit zvěř. V mnohých šumavských obcích panuje přízrak chudoby a nezaměstnanosti. Lidé se bojí, že bez těžby lesa nebude obživa. Mají příbuzné ve městech a říkají jim: Ekologové nám chtějí vzít živobytí! Chtějí, aby tu uschly lesy! Lidé ve městech se leknou, protože si dovedou na základě většinového obrazu našich hospodářských lesů představit právě tu jedinou alternativu: zelený les. Raději než suchý les unesou mýtinu. Tu koneckonců zpopularizovali malíři devatenáctého století, zpívá se o nich v lidových písničkách, z národního hlediska jsou mýtiny jaksi naše, milé a české.Pokračování zítra