Jak dopadne další blokáda v Národním parku Šumava? – II

Jak dopadne další blokáda v Národním parku Šumava? – II
Author	Radovan Holub
Date	2003-08-26
Source	Plzeňský deník
Genre	tisk
Respondent

Dokončení ze včerejška

K lesu patří nejen život, ale i umírání

Schnoucí les je třeba veřejnosti zdůvodnit. Na bavorské straně to trvalo třicet let. Němci měli největší práci s odůvodněním toho, že strom rostoucí v parku nebude hospodářskou jednotkou a že za něj tedy nebudou peníze. Použili a stále používají argumenty typu: „K lesu patří nejen život, ale i umírání. Pokácení třeba i mýtního stromu je vlastně poprava. Je třeba dát lidem šanci, aby mohli sledovat, co dělá příroda sama od sebe. Národní park je refugium, v němž se nechává volný průběh přírodním procesům. Díky ochraně odumírajících a tlejících stromů vznikne jiný, stabilnější les, na který se budou jezdit dívat turisté z celého světa. Vykácením starých porostů a vysázením nových se problémů s monokulturou nezbavíme.“

Cesta přírodního vývoje trvá desetiletí

Výchovou české veřejnosti se však nikdo nezabýval. Politici věděli, že budou populárnější, když zahrají na tradicionalistickou strunu (kůrovec=kácení, případně „je škoda nechávat dřevo tlít v lese“), protože veřejnost ji vezme snáz než argumenty o životě a umírání. Fundamentalističtí lesníci si byli téhle nálady české veřejnosti vědomi. Ministerstvo životního prostředí postupně ztratilo sílu prosazovat v parku koncepci jako v sousedním Národním parku Bavorský les. Funkcionáři ministerstva totiž dobře věděli, že cesta přírodního vývoje je dlouhodobá a že při sebemenším nezdaru přírodní koncepce mohou přijít o práci. A tak vznikl začarovaný kruh, kvůli němu se teď ekologicky zaměřená část české veřejnosti tak bouří. Naproti symbolickému pramenu Vltavy je zřízen informační stánek Hnutí Duha a mezi stromy je natažen nápis: Nekácejte prales Pramene Vltavy. Trochu manipulativní nápis, protože na ten prales ještě nedošlo. Duháci ve firemních tričkách vysvětlují turistům, o co podle jejich názoru jde: „Hrozí tu lesnický fundamentalismus, lesníci tu chtějí pěstovat les kvůli hospodářskému užitku, a to v národním parku nejde. Vždyť lesníci sami přiznávají, že vyrubáním lesa nezabrání rozšiřování kůrovce, který sem nalétává ze schnoucích bavorských lesů. Chceme dát šanci přírodě.“ Turisté jsou kupodivu velmi vstřícní. Mnohem vstřícnější než před čtyřmi lety při blokádě Trojmezné. Mají prakticky jedinou pochybnost: „Je cesta přes suchý les správná?“ Ekologové odpovídají:

„Ano, přes suchý les, jehož stromy samovolně popadají a zetlí, se dostaneme k mnohem stabilnějšímu lesu než prostřednictvím holin.“ „Kůrovec má v přírodě plno protihráčů, a jakmile se přemnoží, tak ti zas likvidují jeho.“ Nebo: „Národní park je šance na vytvoření unikátní divočiny mezi Mnichovem a Prahou.“ Lidé to berou. Dobrá polovina návštěvníků podepisuje „Petici za zachování Národního parku Šumava a ochranu jeho přírodních hodnot“ na recyklovaném papíře. „Lidé jsou k nám vstřícnější, než byli, protože za čtyři roky od blokády Trojmezné přece jen vzrostlo povědomí o tom, co je to národní park, a za druhé se ještě nepřivazujeme ke stromům. To mnoho lidí rozčiluje. Považují to za projev násilí,“ vysvětluje jeden aktivista. „Myslejí to ti aktivisté dobře,“ říká si pro sebe starší paní, která na Prameny Vltavy přijela na hezkém aluminiovém kole s odpruženými vidlicemi. „Ale nemají žádnou moc a bez moci a peněz se v tomhle našem zkorumpovaným státě neprosadí nic!“, obrací se ke kruhu lidí, kteří pozorují dění u infostánku na způsob diváků ochotnické scény.

Do terénu na kole

Duháci mně půjčili jízdní kolo, abych se dostal kus za Prameny Vltavy směrem k Modravě. Kolo je staré, nefunguje na něm přesmykač a na řídíkách je obrázek Panny Marie s děťátkem. Cesta se stáčí doprava kolem úpatí Černé hory a stoupá. Už to není asfaltka jako k Pramenům Vltavy, ale vozová cesta pokrytá trávou a kameny. Vede bývalou pasekou, kterou se podařilo zalesnit a která je chloubou místních lesáků. Vypadá skutečně hezky. Vysadili tu jen odolné druhy smrku, jeřáby, vidět je i buky. Říkají, že i takhle se dostanou k odolnému smíšenému lesu. „Je to zóna 2 a a celkem brzy bude moct přejít do režimu první zóny,“ říkají lesáci. Podle ekologů se však tímhle způsobem pouze oddálí návrat k přírodnímu lesu o dalších 100300 let. Najednou se otevírá neuvěřitelný pohled: masa uschlého lesa na severních svazích německých kopců, tu řidší, tu hustší pásmo kostlivců a tráva pod nimi. Jakoby někdo namaloval hrůzné kulisy a vložil je sem. (Někteří naši lesáci argumentují, že na severních stranách Národního parku Bavorský les k obnově přírodního lesa nedojde. Němečtí odborníci se brání a říkají, že dojde zrovna tak jako na jižních svazích, ale řádově o deset let později). A proti nim obrovská holina na české straně, krajina po bitvě s pahýly a tisíci pařezů. Každý rok se vítr zakusuje hloub do zbylého lesa. Potom, co tu bylo prosazeno rozsáhlé kácení, padnou každoročně další pásy lesa. Padlé kmeny vytahuje lanovka hlubokou rýhou k místu, kde už čeká plno klád na odvozní soupravy. Byznys s mýtinami je výnosný.

Mýdlová opera s broukem

Diváka této zvláštní scenerie napadá jedno: tady to nebude nikdy fungovat, dokud se nesjednotí ochrana přírody na české a německé straně. Ředitel Národního parku Šumava Ivan Žlábek to musel vědět, když v roce 1995 zmenšoval a rozkouskovával tehdy ještě celistvou první zónu. Mít na bavorské straně první (jádrovou) zónu podél hranic s Českem a zrcadlově proti ní druhou (hospodářskou) zónu je očividný nesmysl. Ivan Žlábek musel vědět, že smrková monokultura na české straně nemá šanci se tu ubránit, a přesto každoročně inscenoval obrovské mediální boje s kůrovcem, které dle jeho mluvčího Kantoříka pravidelně končily zdoláním brouka. To všechno byla jen mýdlová opera. Les ve vyšších polohách na české straně, který sousedí s Národním parkem Bavorský les, nezachrání ani sám Pán Bůh snad kromě ojedinělých ostrovů odolného přírodního lesa a pralesů. Ústup smrku ve vyšších polohách Šumavy souvisí s globálními klimatickými změnami. Je otázka, jestli nová, odolnější populace stromů vznikne na holině (česká cesta) nebo pod ochranou suchých stromů (bavorská cesta). Bylo snad už jasně prokázáno, že dnešní nestabilní porosty vznikly právě na holinách. Zdravý les musí vzniknout náletem pod ochranou mateřského porostu, ať živého nebo suchého. Je jednoznačné, že se statutem národního parku je slučitelná pouze cesta bavorská.

Kácení v první zóně vyvolá nové protesty

Kácení na Pramenech Vltavy bude mít smysl maximálně do půli října, kdy nová generace kůrovce vyletí z napadených stromů. Duháci jsou si toho vědomi. Mají rozestavené hlídky v hraniční oblasti a monitorují chování dřevorubců. Ti jim sprostě nadávají, ale zatím kácejí jen ve druhé zóně na svazích Stráže. Jakmile přijdou kácet do první zóny, blokáda bude obnovena. Jaromír Bláha počítá, kolik druhů vzácného ptactva žije v tomhle nepříliš hezkém rašelinném lese, a dokonce kolik jich zpívá v uschlém lese za hranicí. „Na pasece nezpívají,“ říká smutně. Pak si zapisuje do notýsku jména dalších středoškoláků, které mu diktuje patnáctiletá Adélka, která se přijela na Prameny Vltavy podívat z Prahy a těší se, jak při blokádě bude objímat stromy. Chce také získat pro myšlenku blokády spolužáky na gymnáziu. „Ale celou třídu by sem asi ředitel nepustil,“ říká dívka a čte si výzvu šesti českých vědců, kteří aktivisty k blokádě inspirovali. „Žír kůrovce je součástí přirozených proměn horského pralesa, který zůstává pralesem. Zato motorové pily jej zničí navždy. Je to, jako kdybychom chtěli Karlštejn zachránit tím, že jej srovnáme se zemí a vystavíme na jeho místě nový, panelový,“ praví vědci. Adélka se ptá: „A to ti lidé kolem ředitele Žlábka nevědí?“