Jak jsem se stal agentem dřevařské lobby

Jak jsem se stal agentem dřevařské lobby
Author	Vladimír Just
Date	1999-07-01
Source	Lidové noviny
Genre	tisk
Respondent

Stať Ivana Breziny Ministr ŽP posvětil boj s kůrovcem (LN 16. 6.) začíná optimisticky. Tam, kde si přírodovědci ve vzácné jednotě zoufají, Brezina jásá. Jako každý vlivový novinář, pro něhož mají pravdu vždy úřady a nikdy občan, soudí, že ministrovým rozhodnutím kácet plošně i ve zbytcích původních šumavských porostů, se "konečně začíná vyjasňovat". Zamlčování a vymýšlení Optimismus je nedostatek informací. A tak Brezina, jenž nejméně dvakrát cituje z mých úst slova, která jsem nikdy neřekl nebo kterým podsunul opačný význam, zapírá čtenářům základní fakta. Šumavský národní park je světovou raritou co do účelové rozdrobenosti ochranných zón. Evropské národní parky, včetně sousedního, mají zpravidla jednu souvislou zónu, zabírající 40 až 90 % parku, zatímco Šumava skončila vzdor protestům vědců - u 135 rozdrobených ostrůvků, tvořících sotva 13 % parku. Zbytek je de facto lesní plantáž. Tak nenasytný byl hlad současného managementu po šumavském dřevu. Do světa už šest let vytrubují, že svádějí historickou bitvu s kůrovcem, ve skutečnosti mají z hospodářských důvodů naplánovanou těžbu (kůrovec nekůrovec) 155 000 m3 ročně až do roku 2005. Dále Brezina smlčel, že ministr rozhodl proti názoru vlastního grémia, proti stanovisku vědeckých rad dvou akademických ústavů a dvou univerzit, proti většině bodů stanoviska vědecké rady parku (to připouštělo jen výjimečné diferencované zásahy v nepůvodních porostech). Na Šumavě je tedy rozhodnuto, její jádro bude postupně vyholeno: člověk se zakousl už i do porostů pralesovitých (Trojmezná, Plesná). Protesty vědců odbývá Brezina zvláště zákeřně: prý kritizují NP proto, že mají "zájem na rozpoutání kalamity" kvůli svým výzkumům, chtěli mít ze Šumavy "obrovskou laboratoř". (Autor tento paranoidní blud, hodný Nikity Chruščova, opírá o pavědecký názor Čestmíra Hofhanzla, jenž neví nic o tom, že národní parky ve skutečnosti jsou laboratoří přírody, je to jejich poslání: těží se tu ne dřevo, ale informace.) Nyní podle Breziny už zbývá jen dořešit problém spíše kriminální: zda ve sporu, který rozpoutali "V. Just, R. Holub a pořad ČT Nedej se!", nešlo o "snahu vytunelovat miliardové hodnoty, maskovanou vznešenými ideály o nespoutané přírodě". Ergo: my, kteří jsme byli od počátku proti plošnému kácení dřeva a velkovýrobě holin (nikoli proti diferencovaným zásahům), jsme vlastně agenty "dřevařské lobby", jež se chtěla dostat k "ohroženému dřevu" a nás nastrčila jako figurky. Co dodat? Pevně usazená dřevařská lobby Snad jen to, že dřevařská lobby sedí dnes pevněji než jindy usazena ve vedení národního parku. V červnu 1993 z příkazu nechvalně známého ministra Bendy zakázal parku ing. F. Urban (dnes pravá ruka šéfa parku ing. Žlábka) "podnikat jakékoli kroky směřující k převzetí hospodaření v lesích NP". Tehdy pracoval ing. I. Žlábek u ministra Bendy, tj. patřil ke skupině, jež chtěla zabránit převzetí lesů do NP. Když tehdy ing. Kec, konkursem řádně zvolený ředitel Národního parku, těmto tlakům vzdoroval, byl odvolán. A na jeho místo byl bez konkursu F. Bendou jmenován ing. Žlábek. Ten z parku vyházel nepohodlné vědce a ochranáře, dosadil soudruhy z dřevařské party a začal soustavně holit šumavské kopce. Datum jeho nástupu se pozoruhodně kryje s nástupem kůrovcové kalamity, jež dosud neskončila (a neskončí, dokud bude v parku současný management, který ji životně potřebuje). Holiny dělá člověk, nikoli kůrovecDělím lidi píšící o Šumavě na dvě skupiny. Na ty, co na inkriminovaných místech nebyli a o to vehementněji diskutují v médiích, aniž pokročí za papouškování oficiálních stanovisek (Brezina je přímo prototypem takového úředního papouška). Druhou skupinou jsou ti, co tu spoušť viděli bez průvodcovských brýlí mámení, na vlastní oči (erozní rýhy, nově betonované meliorační škarpy v bezprostřední blízkosti Modravských slatí, dnes už řádově tisícihektarové holiny podle interních sdělení parku jen "obtížně", s rizikem "vysokého nezdaru" zalesnitelné, nezákonné kácení a odvoz stabilních souší, a do toho všeho řev helikoptér, stresující turisty i chráněnou zvěř). Nemluvě o tom, že těžaři dojíždějí do práce individuálně čmoudícími auty, takže tam, kde je turistovi vstup zakázán, prohání se na vyspravených autostrádách vozů jak na Václaváku. (Plně motorizovaný ing. Žlábek by měl velet spíš vozovému než národnímu parku). Ještě závažnější je velkovýroba holin nad 1200 m v nejvýše položených partiích Šumavy. Ty holiny nedělá kůrovec, jak mystifikuje veřejnost vedení parku, ty holiny dělá člověk: nechť se tedy alespoň přizná k autorství. Aby se demagogické rovnítko holina = kůrovec zhroutilo, stačí zdělat pár kroků do Bavorska. Ve stejných smrkových horských polohách (tedy vesměs v nepůvodních monokulturách) tam řádí kůrovec jako u nás, neboť věru nepozná, kudy vede klikatící se hranice. Od roku 1984 (tedy od nezpracovaných polomů, které se zde mylně vydávají za prvopočátek zla) tam na 75 % území uschlé stromy nechávají stát - a pod jejich ochranou už nalétl různorodý porost, který je základem budoucí stability. Nalétl v místech klimaticky i geograficky obdobných našim. Letitý šumavský spor rozhodla ostatně už loňská vichřice: ačkoli vlétla s větší prudkostí na bavorské vrchy, les, rozervaný holinami a odvodněný rýhami, složila převážně u nás. Nemám, co bych k tomuto objektivnímu rozsudku přírody dodal. O autorovi, Teatrolog, publicista