Jak vypadala Šumava po první „broučkové“ kalamitě začátkem 70. let minulého století

Jak vypadala Šumava po první „broučkové“ kalamitě začátkem 70. let minulého století
Author	Milan Pokorný
Date	1999-08-14
Source	Klatovský deník
Genre	tisk
Respondent

HISTORICKÁ REALITA „Pravý důvod, zisk z těžby, zamlčovali. Zakrátko nato do osluněných prázdných ploch brouk naletěl daleko rychleji,“ vzpomíná hajný ze Sušicka.

Kůrovec a ti druzí. Znovu a znovu se bojuje s kůrovcem. Nikoli jen v lese, ale také na brífincích, v mediích, v rámci besed atd. Padají slova tvrdá, dobře myšlená, i planá, svědčící o neznalosti problému. Hovořil jsem s řadou „zelených“ přátel a dovolím si do téměř už celonárodní diskuse přispět zmínkou o několika jevech, zatím opomíjených.

Minulost

Začal bych hodně hluboko v minulosti, v začátku 80. let. Tehdy se zpracovávala kalamita z roku 1979, kdy tuším na sv. Jiří koncem dubna, napadl těžký a mokrý sníh. Olámal tisícům stromů vršky oslabily se lesní porosty. V následných rocích se šumavským lesům z hlediska působení přírodních živlů nevedlo o nic lépe.

Potkal jsem tehdy ve Vimperku jednoho známého. Dodnes si pamatuji jeho slova, byť můj o mnoho let starší přítel, lesní inženýr a praktik na slovo vzatý, se dnes může dívat na šumavského kůrovce už jen shůry:

„Máme tady kůrovce. Jestli se s tím něco rychle neudělá, do deseti let je tu kalamita.“ Oponoval jsem. Podle tisku přece všechno dřevo z předchozích pohrom bylo vytěženo! Následovala stručná odpověď:

„Co blbneš? To se píše nahoru, aby byly rudý prápory, prémie pro papaláše a roční podíly ze zisků!“

Jiné svědectví, o dobře tajené pravdě, mi podal hajný ze Sušicka, který se dlouhý čas podílel na likvidaci kalamity:

„Pravda se psát nesměla. Kůrovec se zamlčoval tak jako mnohé další hospodářské prohry reálného socialismu. Poznával jsem tam i další „maličkost“. Vedoucí těžby kontrolovali každé zlikvidované kůrovcové kolečko. Mnozí byli rozumní, někteří však nařizovali přibrat další zdravé stromy okolo. Zdůvodnili to rozšířením obranného pásma proti dalšímu možnému napadení.

Pravý důvod, zisk z těžby, zamlčovali. Zakrátko nato do osluněných prázdných ploch brouk naletěl daleko rychleji.“

Historie těžby

Co takhle obvinit Schwarzenberky? Jakmile se stali majiteli dalších rozsáhlých šumavských hvozdů, začali s těžbou, po níž dodnes máme památky. Například rázu technického, jako plavební kanály, komunikačního, jako síť cest a silnic z oné doby, několik vazišť vorů a především přechod k rychlé obnově porostů vysazováním smrkových monokultur. Byli na vině oni nebo prudce se rozvíjející kapitalistické podnikání, žádající stále více a více dřeva?

Což obvinit bývalé lesní hospodáře ze skutečnosti, že obrovské lesní plochy centrální Šumavy tvořily už v začátku sedmdesátých let přestárlé porosty, volající po vytěžení?

Pozor, jsou bez viny. Strategie a taktika obrany státu nedovolovala v žádném případě těžbu. Vida, další, velmi dobře skrytý a utajovaný prvek.

Kdo je vinen?

Co takhle obvinit všechny majitele nejrůznějších průmyslových závodů u nás i v zahraničí? Je všeobecně známo, že díky exhalacím, spadům a kyselým dešťům jsou lesy nezdravé, oslabené. Převedeme-li to hodné drsně do našeho života, pak procenta úmrtnosti jsou rozhodné vyšší v nemocnicích či domovech důchodců než při provozování sportů nebo rekreace.

Národní park Šumava vznikl v době, kdy se kůrovcová kalamita prudce rozjížděla, prakticky nezastavitelná, jak u nás, tak u bavorských sousedů. Proto v zásadě nesouhlasím s obviňováním, že právě nyní ten či onen kalamitu zavinil.

Už jednou jsem navrhoval, aby se řešení našlo ze společné dohody všech odborníků. Dohody, při níž by se zapomnělo na osobní vzájemné vztahy. Že rozsáhlé porosty centrální Šumavy budou možná deset, dvacet let vypadat jinak, musíme respektovat. Ostatně tak vypadala Šumava i po první velké „broučkové“ kalamitě začátkem 70. let minulého století.

Svědek

I takovou ji poznal Karel Klostermann. Namátkou z knihy V ráji šumavském:

„Povozů přijíždělo, co se jich dalo sehnat. Dovážely se klády ve dne i v noci, a přec se zdálo, že padlých neubývalo, neboť nových a nových hekatomb muselo se porážet všude tam, kde snětivě červená barva haluzí objevovala stále se šířící nákazu. Tisíce pokácených stromů zůstaly na místě, kde je sklátila ruka lidská, a tlejí a trouchnivějí tam do dnešního dne, až se úplně rozpadnou…

Nikdo by neřekl, že poměrně tak krátkou dobou může krajina tak důkladně změnit ráz svůj. Ten tam byl svého druhu jediný prales smrkový! Co vichřice nevyvrátila, nakazil kůrovec, a vše, vše to polehlo, takže celá ta končina není do dnešního dne nic, než jedna jediná světlina…

Ohromné, všude na zemi tlející pahejly vydávají výmluvné svědectví o bývalé, na věky zašlé slávě lesní, až ty setlí, až vymře rod starých obyvatelů, kdo vzpomene nádhery a slávy, kdo si představí, jak to tu vypadalo a jak vládli živlové a hmyz, jak se lopotil člověk, aby zničeno bylo nebetyčné sloupoví tohoto velkolepého chrámu přírody…“

Pesimisticky vše viděl spisovatel, stejné jako pesimisticky lze vidět kůrovcovou kalamitu dnes.

Ona těžká technika bohužel do bývalých lesních porostů musí. V době „Klostermannovy“ kalamity žilo v jedné větší šumavské obci víc obyvatel než dnes možná ve dvaceti. O lidi nouze nebyla, ani o volské nebo koňské potahy. Dnes je skutečnost jiná. Dnes jinou možnost než techniku nemáme.

Proč se ale nikde zatím nepsalo o vysazování? Inu, není to tak atraktivní. A přece dnes a denně se zalesňuje. Stačí projít od pramenů Vltavy podél Černé hory. Jde to pomalu, rozhodně rychleji se mluví. Navrhoval bych správě Národního parku vytvořit zvláštní oddělení pro styk s tou částí veřejnosti, ochotnou pomoci Šumavě právě zalesňovacími pracemi. Jmenovávalo se to dobrovolné brigády.

Šumava není lidem lhostejná

Žádnému, kdo má rád Šumavu, není lhostejný její současný osud. Ale budoucnost, ta je zelená. Jako se vrátila Šumava ke své slávě před více než sto léty, vrátí se zase. Čím dříve jí pomůžeme, tím lépe. Jestliže člověk více než sto let do lesního režimu zasahoval, často s mnoha chybami a porušováním zásad rovnováhy v přírodě, může nyní napomoci.

Na závěr upozorňuji, že nejsem nikterak vázán k Národnímu parku Šumava, ani k nějakému ekologickému hnutí. Mám rád Šumavu a zlobí mne promarněné plané hodiny řečí. Za hodinu řečnění hodina práce. Nebylo by to lepší řešení?