Je ekologie nepraktická?

Je ekologie nepraktická?
Author	Radovan Holub
Date	1999-11-03
Source	Českobudějovický deník
Genre	tisk
Respondent

Jde o Národní park Šumava. Lesníci se zakousli nejprve do méně cenných území, vykáceli na nich mýtiny, do obnažených porostních stěn se opřel vítr, na osluněná místa nalétl kůrovec a muselo se kácet dál. Byl vysázen nový, umělý, většinou monokulturní les. Pak došlo i na nejcennější území parku a nakonec i na prales. Hnutí Duha a další ekologické organizace se rozhodly pro blokádu. Je obava, že bude-li se kácet dál, z horských lesů nezbyde nic. Jak má reagovat novinář na situaci, která se v posledních pěti letech na Šumavě silně vyostřila? Má veřejnost vůbec zájem slyšet o většinou velice kontroverzních problémech životního prostředí? Umějí média lidem vysvětlit, o co v ekologii jde?

Víme málo o sousedech

Místopředseda slovenské vlády Ivan Mikloš počátkem října vyslovil při zahájení mezinárodní konference o environmentální žurnalistice (environmentální – směr zdůrazňující převážný vliv prostředí na formování osobnosti a jejích schopností; Akademický slovník cizích slov 1995) názor, že slovenská veřejnost je rozdělena vedví. Jedni chtějí občanskou společnost a jsou ochotni starat se i o životní prostředí. Druhá část táhne zpátky a požaduje autoritativní režim. Na konferenci, zorganizované americkým Mezinárodním centrem pro novináře ICFJ se sídlem ve Washingtonu a slovenskou Akademií Istropolitana Nova, se sešli novináři a ministerští odborníci z postkomunistických zemí střední Evropy, které zdědily podobné environmentální problémy. Hlavní témata se dají zobecnit takto:

1. jaderná energetika

2. chráněná přírodní území, přírodní zdroje a divoká příroda

3. průmyslové znečištění

4. řeky a ovzduší

5. odpady, ilegální skládky, recyklace

6. doprava, dálnice, železnice

7. záplavy ovlivňující kvalitu spodních vod

8. nákupní centra

9. bývalé vojenské újezdy

10. vývoz přírodního bohatství a pokles zalesnění.

Neviditelná hrozba

Průvodním znakem zdejších environmentálních problémů je, že se těžko řeší a unavují veřejnost. U mnohých z nich asistují dvě skupiny odborníků, z nichž každá má svou pravdu, což znesnadňuje orientaci. Hodně se například mluví o pravdě ochranářské a pravdě lesnické v případě šumavského národního parku. Ekologické průšvihy východního bloku mají mnoho společného s průšvihy globálními, celoplanetárními. V celosvětovém měřítku jde především o katastrofální rychlost ničení biodiverzity a téměř nulovou alternativu ke konzumním hodnotám. Změny klimatu, přelidnění planety, neohraničený konzum a vznik obrovských metropolí, takzvaných megaměst, do nichž se stahuje obyvatelstvo ze širokého okolí, jsou apokalyptickou vizí, na jejíž řešení začíná být pozdě. Bohužel jde však většinou o neviditelné hrozby, o nichž technokraté rádi říkají: „Změřte nám to. Vidíte, změřit to nejde, tak nestrašte.“ Média, která by mohla vést lidi k ekologii pro všední den, se raději soustředí na velké mediální kauzy a ekology ukazují spíše v situacích, kdy se přivazují ke stromům. Jaké jsou v této době podoba a možnosti environmentální žurnalistiky?

Jak pracovat s informací

Novináři s ekologickými informacemi často špatně pracují. Přebírají názory tiskových mluvčích, technokratů a starostů a nekriticky je papouškují. Na jedné ze slovenských rozhlasových stanic například nedávno proběhla informace, že havárie Černobylu vlastně nebyla nic moc tragického a že se sem možná budou lidi jezdit léčit jako do lázní, protože zbytky záření působí ozdravně na lidský organismus. Podobně část českého tisku automaticky opsala zprávu správy Národního parku Šumava o letošním takzvaném chladném létě, kvůli němuž se zpomalil vývoj kůrovce, takže bude nutno kácet v lokalitách, kde se kácet nemělo.

Na druhé straně je například zásluhou polských novinářů, že nebyla dostavěna jaderná elektrárna u Gdaňska. V případě rozšíření Bielowieského národního parku v Polsku jsou novináři rozděleni na dva tábory: Jedni vyžadují striktní ochranu pralesních porostů, které mají přijít pod park, druzí hájí právo místních občanů na práci a hovoří o parku jako o nutném zlu.

V Čechách se píše většinou jen o velkých kauzách (Temelín, Šumava), na Slovensku mnohdy ani o nich.

Novináři proti moci

„Stát si uzurpuje právo na prezentaci problémů ze svého pohledu,“ vyslovila reportérka prestižního slovenského týdeníku Trend Katarína Začková jeden z hlavních problémů novináře, jenž pracuje v oblasti životního prostředí. Nevládní organizace a zejména ekologické iniciativy jsou stále viděny jako zvláštní druh fanatiků, kteří postrádají oficiální pravdu. Začková upozornila také na důležité téma, které zůstává stranou pozornosti. Je to všední, každodenní ekologie. Například počet skládek odpadu na Slovensku převyšuje potřebu, přičemž firmy provozující odvoz odpadu mezi sebou bojují o zákazníky, což zpětně omezuje programy recyklace.

Environmentální problematika se většinou týká velkých peněz, ať už jde o jadernou elektrárnu nebo o přírodní zdroje národních parků. Jak ukazuje případ neúspěšného projektu Zimních olympijských her na Slovensku nebo kácení lesů v šumavském parku, může jít přitom dokonce o porušování zákona o ochraně přírody.

Proti zájmům lobby

Přítomní američtí novináři dokumentovali, že hlavní témata americké environmentální žurnalistiky jdou pravidelně proti zájmům ekonomicky mocných lobby. Téma číslo jedna, totiž zástavba půdy mimo města a budování nákupních center pro „nákupní zábavu“ (shoppertainment), jde proti potřebám majitelů obchodních řetězců a stavebních firem. Ekologické myšlení je na vyšší úrovni než ve východní Evropě, ale lidi jdou nakonec s tím, kdo jim slíbí nižší daně a větší sociální výhody. Silné lobbistické skupiny a velké firmy jsou schopny objednat si dostatečnou publicitu. Na druhé straně lidé mnohdy nechápou, proč by se měli omezovat kvůli krásným očím ekologů. Zejména obyvatelé postkomunistických zemí jsou na jakékoli omezování velice citliví. „Dřív jsme nesměli a teď už zase nesmíme?“ ptají se.

Jak o ekologii psát?

Ředitel odboru strategií českého ministerstva životního prostředí Jiří Bendl se domnívá, že dlouhá přítomnost šumavské kauzy v médiích je kontraproduktivní, protože vede k únavě lidí a k oživení technokratických sil, které začínají usilovat o změnu zákona o ochraně přírody a krajiny. Každá kauza ale musí být v médiích sledována, dokud není vyřešena.

„Prioritu má dnes politika, byť šlo jen o senzaci. Environmentální problémy se odkládají. Tisková agentura je tím tlačena zas jen k výběru senzací,“ podotkla Jana Straňáková ze slovenské tiskové agentury Sita.

Značným problémem pro novináře je přílišná odbornost environmentálních témat. Ekologie je navíc příliš úzce definována a mnozí vydavatelé ji chápou jako něco odtažitě „ochranářského“. Podle Kateríny Začkové z Trendu je například jaderná problematika natolik složitá, že do ní nelze zcela proniknout, ale na druhé straně na Slovensku neexistují skutečně nezávislí experti, na něž by se novinář mohl spolehnout. Novináři si obecně stěžovali, že zájmové skupiny zainteresované na jaderné energetice se naučily filtrovat informace tak, aby podporovaly jejich cíle. Velké firmy propracovaly svou reklamní taktiku do detailu, aby byla pro novináře lákavá a snadno stravitelná. Například zástupci Slovnaftu sice uznali, že patří mezi „velké znečisťovatele“, ale na druhé straně prý podnik uskutečnil unikátní ochranu spodních vod.

Kauza Temelín

I proto se mnozí environmentální novináři staví ve své publicistice na pozici obyčejných lidí. „I obavy obyčejného člověka, podložené konkrétními zážitky, jsou legitimní,“ řekla redaktorka Jihočeských listů Blanka Pirnosová, která věnovala mnoho práce Temelínu. Ekologické organizace jako Hnutí Duha nebo Greenpeace se po revolučních začátcích začaly dnes soustřeďovat spíš na práci s fakty a na předávání informací novinářům, což vedlo ke zřetelně pozitivnímu vývoji v pojetí environmentálních témat.

Poradce slovenského ministerstva životního prostředí Pavel Mišiga kritizoval nedokonalé komunikační a legislativní prostředí: „Zákon umožňuje neposkytnout veřejnosti nedokončené dokumenty a odmítnout informaci, která by mohla být zneužita. A za to se pak schovává mnoho problémů.“

Nezapomínat na lidi

Americký novinář a pedagog Mel Opotowsky tvrdí, že úkolem médií není přesvědčovat lidi o jedné (neexistující) definitivní pravdě, ale ulehčit jim rozhodování. Média by měla umět ekologická témata nasvítit tak, aby lidé pochopili, že se týkají každého z nás. Například drastické snížení biodiverzity by novinář neměl vysvětlovat pomocí suchopárných čísel, ale jako lidské ochuzení, které povede k hladu a nedostatku. Jeho zásadou by mělo být: Nepodceňovat inteligenci a nepřeceňovat znalosti čtenáře. Jeho příběhy by měly být zaměřené na lidi. Nejde o to, aby se novinář sám stal expertem, ale aby se ptal na expertní otázky. Aby pro vědu nezapomněl na lidi a naopak.

Nicméně specializace novinářů je velice nutná už proto, aby nebyli manipulovatelní ani z jedné, ani z druhé strany. Jde tedy o co největší sumu informací, které má mít novinář k dispozici? Těžko, protože přílišná závislost novináře na zdrojích je také nevýhodná. Novinář by měl být závislý především na vlastních očích. Kvantita v éře kvantity ztrácí smysl. Čím větší počet informací je na internetu a v dalších elektronických médiích, tím spíš se informace vymykají kontrole odborníků a k veřejnosti se dostanou bludy. Vzniká informační chaos.

Ekologická Evropa

Většina ministerských odborníků a novinářů z východní Evropy se domnívá, že zaostávání v ekologii zablokuje vstup jejich zemí do Evropské unie. Vstup do Evropy se stal jedinou reálně existující vizí politiků i lidí. Dokonce i expert ze slovenského Výzkumného ústavu jaderné energetiky Jiří Suchomel, který hájil jadernou energetiku, prohlásil, že vstup do Evropy je cennější než milióny ztracené v nedostavěných jaderných elektrárnách. Poslanec Evropského parlamentu Alexander de Root argumentoval, že některé evropské země se již jaderných programů vzdaly a jiné je utlumují.

V diskusi se ukázalo, jak manipulovatelné jsou nejrůznější ankety. Pouhé položení otázky respondentům bývá natolik účelové, že může sloužit vysloveně jednostranným zájmům. Například podle Jiřího Suchomela je většina obyvatelstva pro výstavbu atomových elektráren, zatímco podle ředitelky slovenské odnože iniciativy Greenpeace Lubici Trubíniové preferuje většina lidí vodní elektrárny. Všechno nasvědčuje tomu, že otázka z ankety jaderné lobby se tázala na „dostavbu“, ale v publikované podobě anketa hovoří o „výstavbě“. Trubíniová ukázala, že v případě dostavby Gabčíkova stačilo zahrát na strunu národní hrdosti a bylo hotovo.

Jak získat zájem?

Ze závěrů konference vyplynulo, že environmentální problémy lze dostat na titulní stránky novin, pokud budou ekologické příspěvky psány atraktivně, pokud životní prostředí bude nahlíženo přes politiku a byznys a regionální problémy budou nasvíceny jako globálně civilizační. Tak může vzrůst zájem o environmentální tématiku a zároveň s tím lze zlepšit zatím nízké ekologické vědomí lidí. Jiří Bendl podotkl, že environmentální novinářství si musí vypracovat svůj star systém: „Je nutno dát dohromady schopné environmentální novináře, kteří si vypěstují veřejnost a budou pracovat se známými kapacitami.“

Získat z novin objektivní pravdu zůstává i v environmentální žurnalistice mýtem. Žádný z novinářů nemůže potlačit svůj názor a své přesvědčení. Důležité však je, aby tento názor vznikl na základě studia a rešerší a především vlastní zkušenosti. Jedině tak si čtenáři uvědomí, že ekologické problémy se týkají všech a že ekologická problematika není menšinová, jak se někdo obává.