Jsou české lesy zdravé?

Jsou české lesy zdravé?
Author	Jan Farkač, Petr Zahradník
Date	2006-07-17
Source	Literární noviny
Genre	tisk
Respondent

Letos v březnu sepsala skupina vědců a odborných pracovníků prohlášení ke stavu a ochraně českých lesů, ve kterém kritizovala především nakládání s lesem ze strany vlastníků lesů. Vztahy mezi lesníky a vědci se místy velmi vyostřily. Objevila se i třetí strana, tzv. Paralelní vyjádření ke stavu lesů: biologicky pohled, která kritiku zmírňuje a tvrdí, že se všechny problémy na lesníky svalovat nedají. V diskusi o zdraví českých lesů se setkali Jan Farkač, jeden z hlavních iniciátorů březnového prohlášení vědců, a Petr Zahradník, zastupující stranu lesníků.

Vážený pane Zahradníku, velké množství exaktně zjištěných dát z naší přírody, tedy i našich lesů, uložených v množství vědeckých publikaci či odborných sdělení, zůstává odborné, ale především laické veřejnosti nedostupné. Vědomí si této skutečnosti a na základě vlastních dlouhodobých sledování, a to nejen naší přírody, jsme se spolu s profesorem Fantou, doktorem Hruškou, profesorem Prachem, profesorem Ruskem a inženýrem Košulicem st. pokusili shodnout na multikriteriálním stanovisku k situaci našich lesů a nabídnout ho vědecké komunitě k reakci. Bezmála čtyři stovky individuálně podepsaných odborníků jsou pro mne potvrzením toho, že nelze naše stanovisko označit jako populistické, jak se snaží řada dotčených lesnických funkcionářů či pracovišť téže stanoviska dehonestovat. Nelze nevidět nebo dokonce vědomě přehlížet akcelerující problémy, a to nejen z hlediska odpovídající vyrovnanosti funkci lesních porostů, ale například i v ochuzování diverzity organismu v něm žijících. Situace českého lesního hospodářství je složitá a náprava chyb v řízení resortu v minulosti, stejně jako například snížena vitalita lesa v důsledku nadměrné kyselé depozice v minulých desetiletích jsou problémy, s kterými se české lesnictví bude vyrovnávat ještě dlouhou dobu. Efektivní a trvala náprava vyžaduje hluboké zamyšlení nad koncepci dosavadního hospodaření. Nabízím zde pár hlavních problému a klíčových doporučení: naše lesy pokrývají třiatřicet procent našeho území. Představují přirozeně biotopy velké části autochtonních druhu rostlin i živočichů, takže logicky hrají klíčovou roli v uchování biologické rozmanitosti naší přírody. Jsou prvkem určujícím ráz krajiny, jsou zdrojem dřeva, ovlivňují místní klima, retenční kapacitu krajiny, přispívají tedy k ochraně před povodněmi, brání erozi, mají nezastupitelnou úlohu pro rekreaci. Plnohodnotnému zajištění výše uvedených funkci brání však jejich špatný stav, monokulturní hospodaření a na mnoha místech preference nadmořské výšce neodpovídajících druhu dřevin. Opakovaně dochází k hynutí porostů na větších či menších plochách, vzrůstají kalamitní těžby. Velká část porostů je poškozena, v současné době přes sedmdesát procent jehličnanů a třicet čtyři procent listnáčů starších šedesáti let vykazuje více než pětadvacetiprocentní ztrátu olistění. Většina příčin souvisí se způsobem hospodaření a využívání lesa. Holoseče obnažují půdu, vrstva humusu rychle mineralizuje a často je rychle deštěm smyta a odplavena. Odumírají půdní bakterie, houby, půdní živočichové, tedy skupiny organismu mající pro funkci lesní půdy nezastupitelný a nepostradatelný význam. Rozpadají se půdní komplexy, ve kterých je vázána voda a živiny. Půda se zhutňuje, ztrácí pórovitost, a tím i kapacitu zadržovat vodu. V takto degradovaném prostředí se posléze provádí výsadba mladých stromků – mnohdy přímo klimaxovými dřevinami. Z holin dočasně nebo trvale mizejí lesní druhy, místo nich se šíří eurytopní druhy otevřené krajiny, mnohdy jsou to druhy expanzivní. Většina porostů trpí nepřirozenou druhovou skladbou. Za přírodních podmínek by převážnou část českých lesů tvořily smíšené nebo listnaté porosty. Podíl smrků by v nich činil pouze jedenáct procent, jeho současné zastoupení je však třiapadesát procent. Většina problému smrků souvisí s jeho pěstováním na nevhodných stanovištích. Monokulturní porosty jsou také méně stabilní, náchylnější k onemocněním, napadení škůdci, klimatickým změnám či jen výkyvům počasí. Výraznou roli hraje nevhodná věková a prostorová skladba lesních porostů, tedy jejich stejnověkost a také jejich prestihleni. Protože se z lesů odváží prakticky veškerá dřevní hmota, výrazně se tím mění dostupnost vhodného prostředí pro celou řadu organismu, ubývají využitelné živiny pro nový porost. Přirozenou obnovu lesa komplikuje přemnožená spárkatá zvěř. A v neposlední řadě chybí mozaika nedotčených nebo málo dotčených míst, tedy takových území, která jsou ponechána přírodním procesům.

Jan Farkač

Lesníkům za lesy děkujme

Vážený pane Farkači, o lese a lesním hospodářství existuje nepřeberné množství vědeckých a odborných publikaci, které se daně problematice věnují z různých pohledů. Domnívám se však, že pro zmiňované stanovisko vědců byly účelové použity pouze ty, které podporují předem stanoveny cíl. Stav českých lesů není v současné době nijak příznivý, ale zároveň ani dramatický. Pokles emisí na počátku devadesátých let se skutečně dosud neprojevil příznivé na zdravotním stavu lesů. Ten se naopak nadále až do poloviny devadesátých let zhoršoval. Od té doby však stagnuje, případně dochází k mírnému zlepšení. Při srovnání výsledků programu ICP Forests (což je celoevropský program sledující dlouhodobě zdravotní stav lesů jednotnou metodikou) s okolními státy (Sasko, Bavorsko, Slovensko, Polsko) nezjistíme zásadní rozdíl v defoliaci smrkových porostů. Zdravotní stav listnatých porostů, zejména buku, je u nás mírně příznivější než v okolních státech. Průměrná defoliace jednotlivých druhu dřevin se odlišuje od ostatních Evropských zemí v rozsahu pouze jedno až patnáct procent. Vývoj zdravotního stavu lesa od druhé poloviny devadesátých let je u nás obdobný jako v ostatních Evropských zemích. Zásadně nelze souhlasit s konstatováním, že hlavní příčiny současného špatného zdravotního stavu lesů souvisí se způsobem hospodaření a využívání lesa, respektive ze za něj mohou především lesníci, a to proto, že používají stále stejný model obhospodařování lesa, který je používán již zhruba dvě stě let a který nerespektuje současné požadavky společnosti. Domnívám se, že právě lesníkům může společnost děkovat, že máme lesy. Vždyť v sedmnáctém a osmnáctém století bylo mnoho našich lesů spíše houštinami, ředinami, které k dnešnímu pojetí lesa (z biologického hlediska) měly daleko. Ve zmiňovaném stanovisku vědců se mimo jiné uvádí, že je třeba chránit poslední zbytky pralesovitých útvaru (hovoří se zde o tom, že jsou zatajovaný před veřejnosti, například Boubínský nebo Žofínský prales), ale právě osvícení lesníci stali u vzniku ochrany těchto pralesů. Mnoho problému v lesích je způsobeno jinými odvětvími hospodářství. Lesníci o tom vědí, na řešení problému pracují (řada problému je již řešena, zohledněny jsou v Národním lesnickém programu i v připravovaném Národním lesnickém programu II). Les je však dlouhověký organismus, který nelze zásadně změnit z roku na rok. Co se týče ponechávání mrtvého dřeva v porostech, a to v počtu nejméně několik kusů na hektar, aby v něm mohli přežívat původní živočišné druhy daného stanoviště, je třeba vzít v potaz následující fakta. Podle výsledků Národní lesnické inventarizace zůstává v průměru na jeden hektar 6,7 metrů krychlového odumřelého hroubí, což požadavek několika kusů stromů jistě splňuje. Jestliže však smrkové monokultury vedly k vymizení původních druhu, jaký to má význam? Neprotiřečí si autoři stanoviska? Hodně akcentována je rovněž problematika holé seče. Osobně se domnívám, že jde o zcela neopodstatněné zveličení problému a neznalost věci. Holá sec je pouze jedním z používaných obnovných prvků (používá se také clonná sec a výběrný způsob). Velikost holé seče je zákonem stanovena na maximální velikost jeden hektar s šíří maximálně dvou výšek stromů na daném stanovišti. (Nutno podotknout, že zákon stanoví výjimečně i větší holou sec, a to v přesně specifikovaných podmínkách.) Bylo však rovněž doloženo, že příznivý mikroklimaticky efekt porostní stěny je významný i dále než na dvě výšky porostů. Navíc autoři tohoto tvrzení pozapomněli také na dost podstatně pozitivní vlivy holé seče, jako je dočasně odstranění intercepce a evaporace, které je pro obnovu významné na sušších lokalitách a zvýšení tepelného požitků, které je zase významné v chladnějších polohách. Zapomíná se, že holoseč je v podstatě kopírování částí přirozeného vývoje lesních porostů, konkrétně velkého cyklu. Tedy i bez účasti člověka docházelo a dochází na větších či menších plochách k rozpadu lesních porostů.

Petr Zahradník

Nevhodné zalesňování

Vážený pane Zahradníku, domnívám se, že spekulace na úrovni různých statistik a srovnávání kvality lesních porostů mezi jednotlivými středoevropskými zeměmi stavu našich lesů nepomůže. Stejně tak nepomůže našim lesům konstatování, že je nebo není porušen zákon, vyhláška, program… Na tomto místě je lepší připomenout dva konkrétní příklady související například s nevhodným zalesňováním, které ukazují na dlouhodobé stresováni a ovlivňování lesních porostů záměrnou a cílenou činností člověka. Za prvé je to odvodňování lesních mokřadů, rašelinišť a pramenišť, které ohrožuje nejen jejich přirozenou dynamiku, ale také jejich nenahraditelnou funkci v koloběhu přírody. Nepromyšlený tlak člověka způsobuje jejich pomalý (někdy ale i velmi rychlý) zánik, i když řada takových stanovišť se často udržela v bezlesém stavu po celou dobu holocénu. Tato stanoviště jsou refugiem pro spousty druhu organismu, které mnohdy představují relikty dřívější bezlesé krajiny. Soustavným odvodňováním těchto lokalit dochází také ke změnám jejich hydrických funkcí. Tyto změny sice umožňují růst lesa, ale zároveň znemožňují další existenci druhu vázaných na původní zvláštní mikroklimatické podmínky. Viditelně se to projevuje třeba na rozšíření stenotopního tyrfobionta, střevlíka Menetriesova, v Krušných horách, kde dnes z rady historických lokalit existuje pouze jediná s prosperující populace. Ostatní lokality zanikly odvodněním, zazeměním, zalesněním… Za druhé je to potom zalesňování cenného bezlesí. Bezprostředně to koresponduje s prvním případem a v mnohém je mu to podobně jako vejce vejci. Pro biodiagnostiku se nám dnes nabízí celá řada živočišných i rostlinných skupin. Měli bychom využít to, že tyto organismy nám nabízejí zdarma informace o stavu přírody (tedy i lesů). Vždyť totiž les není jen jeden jediný druh dřeviny, ale systém desítek druhu dřevin, stovek druhu bylin, desítek druhu obratlovců a tisíců druhu bezobratlých. A jak by mělo tedy zalesňování vypadat? Je nezbytné vyloučit zalesňování biologicky cenných přírodních lokalit, kterými mohou být primární bezlesí, vrchoviště, nebo třeba i sekundárně vzniklé květnaté louky. Těmito způsoby zanikla v nedávné minulosti řada velmi kvalitních biotopů. Při zalesňování vzniklých holin nebo zemědělských pud by neměly být vysazovány rovnou sazenice klimaxových dřevin, ale měly by být využívány dřeviny přípravné. Samozřejmě s využitím autochtonních druhů dřevin. Tam, kde se nabízí využití primární sukcese, je třeba ji využít. Nejen že je to levnější, ale vznikající porosty jsou především nakonec výrazně stabilnější.

Jan Farkač

Lesy jsou zdrojem suroviny

Vážený pane Farkači, je pochopitelně, že statistiky a srovnávání se s ostatními státy stavu našich lesů nepomohou. V tomto případě, v souvislosti se stanoviskem vědců, je ale důležité, aby lidé měli informace o tom, jak to vypadá jinde. Z toho nepřímo i vyplývá, že to nejsou lesníci, kteří svým způsobem zapříčinili tento stav (ono se také často tvrdí, že jinde to dělají jinak, lépe, ale na stavu lesa to není vidět, protože to Většinou dělají stejně jako u nás). Trošku mě zaráží slovo „spekulace“ hned v úvodu. Hodnocení zdravotního stavu se provádí na základě společně metodiky, provádějí se pravidelně mezinárodní interkalibrační kurzy, aby se minimalizovalo subjektivní hledisko. Pokud k tomu budeme přistupovat takto, tak se dostaneme na úroveň zpochybňování jakéhokoliv vědeckého výsledků, a to je myslím nedůstojné této diskuse. Oba uvedené příklady jsou myslím s ohledem na kritizovaný stav lesa zcela marginální až irelevantní záležitosti. Odvodňování lesů se uskutečňovalo zejména v padesátých letech, v posledních dvaceti letech je to zcela výjimečná záležitost, jestli k ní vůbec dochází. I tak se však týkala pouze zcela nepatrně částí lesů. A i tak se však většinou odvodňovaly lesy, kde po zmýcení porostů došlo k vzestupu hladiny spodní vody a odvodnění si vyžadovalo nutnost rychlého zalesnění. Co se týče zalesňování cenných nelesních ploch, je nutné upozornit, že zalesňovány jsou především neobdělávané zemědělské půdy v těsném sousedství lesů, které by stejně v rámci přirozeně sukcese byly zalesněný. V mnoha případech se pouze dozalesňuje již částečně přirozeně zalesněný pozemek. Při zalesňování takovýchto ploch se pochopitelně využívají pionýrské dřeviny, protože jinak by to ani nešlo. Introdukované dřeviny se v tomto případě zásadně nepoužívají. Zde je zřejmě narážka na sedmdesátá léta, kdy na imisních holinách byly nahusto vysazovány introdukované dřeviny, které byly odolnější vůči imisní zátěži a v mnoha případech poskytovaly jedinou šanci, jak zalesnit vzniklé holiny. Je třeba také zdůraznit, že les není jen přírodním prostředím, ale také zdrojem cenné obnovitelné suroviny, která každoročně narůstá, a je-li ve stejném objemu rozumné využita, šetří naší přírodu, protože nahrazuje plasty a další energetický vysoce náročné suroviny, které jsou pro přírodu „problémem“ i z hlediska rozkladu. Proto se v současnosti asi již těžko vrátíme k původní dřevinné skladbě, ale pouze se k ní přiblížíme. Výjimku budou tvořit lesy ochranné a lesy zvláštního určení, kde není hospodářská funkce tou rozhodující.

Petr Zahradník

Uznáváme dřevoprodukční funkci lesa

Vážený pane Zahradníku, zajímavé je nadneseni problému „zpochybňování jakéhokoliv vědeckého výsledků“, když řada kritiku našeho stanoviska právě toto používá. Bez komentáře ponechám pokus různých kritiku o dehonestaci autorů stanoviska informacemi o neznalosti, povrchnosti či úmyslnému využívání poznatků k předem stanovenému čili. Botanika, zoologa nebo geologa živí znalosti, vlastníka lesa jeho majetek. Je naprosto logické, že ve velké části našich lesů bude přiřazována přijatelná dřevoprodukční funkce lesa, vždyť trvale udržitelný rozvoj předpokládá využívání obnovitelných přírodních zdrojů. O tom polemika není. Polemika je nad způsobem hospodaření v těchto lesích s tímto obnovitelným zdrojem, především potom nad velikosti plochy lesů naší republiky, kde budou favorizovaný jiné funkce lesa než funkce dřevoprodukční, a stejně tak o rychlosti proklamovaných pozitivních změn ve prospěch v minulosti nevhodným hospodařením oslabené stability lesních ekosystémů. Marginalizace dvou příkladu zalesňování nebo zlehčování výsadby smrků pichlavého (přípravná nebo cílová dřevina…?) v Krušných horách jsou jen smutným potvrzením úzce zaměřeného pohledu, který musí zapadat do zákonů, vyhlášek, programů… Jsem rád, že žijeme konečně v době, kdy je možné mít vlastní názor. Napsali jsme a podepsali svoje stanovisko jako svobodné osoby, které mají výjimečnou možnost dlouhodobě zkoumat a analyzovat přírodní děje a jejich souvislosti. Je s podivem, že kritici našeho stanoviska se schovávají za instituce, spolky či sdružení. Věřím, že naše stanovisko pomůže akcelerovat pozitivní změny v našich lesích. Aby se naší potomci nemuseli za své rodiče stydět.

Jan Farkač

Stanovisko nevychází z důkladně analýzy stavu

Vážený pane Farkači, les jistě potřebuje změny, to nepopíráme. Netvrdíme, že les je u nás v ideálním stavu. Na opatřeních, které vycházejí z jiného pohledu na les, se však již pracuje řadu let, a to je přehlíženo. Naprostá většina navržených opatření k zlepšení stavu našich lesů se již realizuje řadu let. Je však zcela mylná představa, že vše bude vyřešeno během několika roku. Osobně stanovisku nejvíce vyčítám, že nevychází z důkladně analýzy, obviňuje lesníky jako původce špatného zdravotního stavu a nabízí nereálná řešení, a to z pohledu časového, ekonomického, ale i z biologického. Nikdo nezpochybňuje právo každého občana na svůj vlastní názor na libovolný problém a jeho zveřejnění. Jde-li ovšem o názor vědecké komunity, je nutné vycházet ze souboru všech relevantních faktů, jejich analýzy a následné syntézy nabízející řešení. Právě k tomuto podle mého soudu nedošlo, přestože veřejnost si je jistá pravým opakem. Rovněž se nedomnívám, že všichni signatáři jsou povolanými odborníky na lesní ekosystémy a lesní hospodářství, i když jsou vynikajícími vědci ve svém oboru (zdaleka ne všichni signatáři byli vědci), přesto však na veřejnosti vystupují (nebo je to tak alespoň prezentováno), že to jsou právě ti největší odborníci, kteří jediné mohou navrhnout správné řešení. Právě proto se domnívám, že veřejnost je dezinformována a že tedy celé prohlášení vede spíše k oddálení různých názorových skupin, což se může projevit ve zhoršení stavu lesů, což paradoxně bude dáváno opět za vinu lesníkům.

Petr Zahradník