Kácet, či nekácet?
Kácet, či nekácet? | |
---|---|
Author | Jakub Ouředník |
Date | 2010-01-23 |
Source | Mladá fronta Dnes |
Genre | tisk |
Respondent |
Spoustu lidí si tuto, chce se říci hamletovskou, otázku klade. Počínaje štamgasty v hospodách, přes renomované odborníky, po rádoby odborníky – politiky. A kladu si ji také já a rád bych se s vámi podělil o svůj názor.
Neustále okolo nás probíhají články, televizní reportáže nebo studie o tom, jak šumavské lesy umírají a je bezpodmínečně nutné v nich zakročit, a sice zakročit formou kácení. Co si budeme nalhávat, na Šumavě kůrovec je. Bylo tomu tak za dob našich prapředků, bude tomu tak, až se takříkajíc v prach proměníme. Zvýšeného zájmu se mu však dostalo až po orkánu Kyrill. Tento orkán Šumavu postihl v roce 2007 a v následujícím roce byl zaznamenán zvýšený výskyt kůrovce na několika jednotkách procent NP Šumava. Nejviditelnější to snad bylo v oblasti nejvyšší hory Šumavy – Plechého, u pramenů naší nejdelší řeky Vltavy, v oblasti Stožce a konečně na Polední hoře. Bohužel se jedná o jedny z nejnavštěvovanějších míst NP Šumava. Nikdo však nevidí, že kupříkladu na Boubíně, Bobíku, Churáňově a dalších místech Šumavy kůrovec téměř není, což dokazuje to, že je postiženo jen minimální území parku.
Nicméně, v postižených místech opravdu zbylo z dospělého lesa minimum. Člověku neznalému a nebystrému to mohlo, zvláště v prvním roce, způsobit šok. Z hustých lesů se stala zdánlivá „měsíční krajina“. Co Bůh nechtěl, tohoto neštěstí se chytli lobbisté dřevařských firem a politici. Lobbisté, cítící vidinu tučných odměn z provizí, které by dostali „za dohozené kšefty“ se dřevem, a politici, cítící politické body vystrašených voličů. A tak se z ničeho nic, z více či méně úspěšných kandidátů na prezidenta, senátorů, poslanců a hejtmanů stali odborníci na slovo vzatí.
Přitom návod, jak zachránit šumavské lesy, je prostý. Možná prostší, než by se dalo čekat. A jak tedy zní ten návod? Stačí koukat. Porozhlédnout se v postižených místech do šedých lesů, podívat se na zem. Spatříme totiž nový život. Pod tlejícími velikány, kteří padli za oběť kůrovci, roste nový les (můžeme se o tom přesvědčit na již zmiňovaném Poledníku, kde správa NP nechala vybudovat naučnou stezku). Les, který dle slov odborníků má v genech větší odolnost proti kůrovci a větrným kalamitám. Navíc, mrtvé stromy poskytují pro růst nových stromků veledůležité živiny.
Bohužel, naše generace ani generace našich dětí už nikdy neuvidí Šumavu, takovou, jaká byla po otevření železné opony, než ji začal ovlivňovat člověk. Ale mohou se toho dočkat děti našich potomků, proč je připravit o takovou neskonalou krásku, jakou Šumava bezpochyby byla, je a dej Bůh, snad i bude.
Bude za toho předpokladu, že do lesů nevjede těžká technika a nezačne kácet kvanta stromů. Proč?
Měl jsem tu možnost jet letos okolím Stožce. Tato místa byla těžce postižena kůrovcovou kalamitou, avšak i zde byl vidět nový život.
Jenže krom nového života tu zasahovala i těžká technika, která svážela stromy. Bylo zrovna po deštích a půda byla celkem rozmáčená. Každý si domyslí, co těžká technika způsobí v lesním rozmáčeném terénu. Kolik přírodních pramenů, živočichů, rostlin a v neposlední řadě i mladých stromků muselo v těchto místech padnout za oběť lidskému chtíči? Zatím je to díky úsilí správy NP a ministra životního prostředí „pouze“ v těchto místech. Nechtějme ale, aby se to samé opakovalo všude, kde se nachází kůrovec. Příroda, i když si to člověk nemyslí, byla vždy silnější než on. Vždyť bez přírody by člověka nebylo a také nebude. Řeči o tom, že příroda na Šumavě potřebuje pomoci, jsou řeči populistické, od lidí, kteří z dané problematiky vědí pramálo. Jediný, kdo potřebuje pomoci, je člověk, protože cestou, kterou se teď ubírá, se ubírá jistojistě do záhuby. Příroda si vždy poradí, a když bude chtít, tak si poradí i s člověkem.
Zachraňme tedy Šumavu, ne podpisem pod stejnojmennou a pochybnou petici, ale tím, že budeme pozorovat přírodu okolo sebe. Jedině tak zjistíme, že kácet lesy na Šumavě je nesmysl, a jedině tak spatří naši potomci Šumavu zase celou zelenou. Závěrem bych si dovolil citát z knihy Karla Klostermanna: Ze světa lesních samot, který vše dokonale vystihuje.
„Ty velké tu stály od nepaměti, ale věčně stát nebudou, zetlí ten onen, jeden po druhém, a padne; na jeho místo jiný postoupí a zmohutní, třebas i za dlouho. Tak se stává, že dokud celou věc člověk lesu samému ponechá, nic se lesu nestane. Co les ztratí, zase si vynahradí“.
Jakub Ouředník, Strakonice