Kalamita na Šumavě

Kalamita na Šumavě
Author	Václav Skuhravý
Date	2000-05-31
Source	Metro
Genre	tisk
Respondent

Neodborné postupy proti kůrovci by mohly mít nedozírné následky

Neodpovídá pravdě, když zastánci tzv. nebojování proti kůrovci dávají za příklad Bavorský národní park, kde prý se žádné zásahy neprovádějí. Bavorský národní park byl vyhlášen na celém území jako bezzásahová zóna v roce 1984, ale ještě v tomto roce bylo zlikvidováno 270 ha polomů a ponecháno 170 ha, jež se pak staly základem kalamity v Bavorsku i u nás. V roce 1987 byla zřízena druhá část parku o rozloze 11.000 ha, kde se s kůrovcem bojuje stejně jako u nás, někdy ještě razantněji. (Bavorský národní park má dokonce s těžařskou firmou smlouvu na likvidaci kůrovcových stromů až do roku 2005.) V roce 1998 byla z prvé bezzásahové zóny v Bavorském národním parku vyčleněna zóna na jihu o rozloze přibližně 3.500 ha, tedy na 26,3 procent plochy starého parku, jako zásahová, a kolem parku pak byla zřízena 0,5 až 1,3 km široká zóna, kde se kůrovec likviduje, aby nezasáhl bavorské lesy.

V roce 1998 bylo kůrovcem napadeno a odumřelo v Bavorském národním parku dalších 1.587 ha. Podle zprávy prof. Skatuly a jeho spolupracovníků z Univerzity ve Freisingu vypracované pro Bavorský sněm pokračovalo šíření lýkožrouta i mezi léty 1998 a 1999. Lýkožrout napadl další plochy lesa o rozloze přes 500 ha a nic nenasvědčuje tomu, že by kalamita kůrovce v jeho bavorském kotli končila. V Bavorském národním parku byla kůrovci obětována stará část o rozloze okolo 6.500 ha. Bavorský národní park sevřel tedy kůrovce do kotle, z něhož nehrozí přílišné rozšíření do okolí. I přes intenzivní zásahy proti kůrovci v ochranném pásmu a rozšířené části parku je v sousedních lesích stav kůrovce podstatně zvýšený a vede k nutnosti těžby napadených stromů. Mnohem těžší situace vznikla v důsledku toho v Národním parku Šumava, proti němuž nebyla ochranná zóna v Bavorsku zřízena. V Národním parku Šumava jsou mnohem labilnější lesy s vyšším zastoupením smrku a menším podílem buku než v Bavorsku.

Jestliže plocha Šumavského národního parku je 69.000 ha, tedy přibližně třikrát větší, než je plocha Bavorského lesa, hrozí zde podstatně vyšší nebezpečí šíření kůrovce než v Bavorském lese. Ti, kdož na bavorské straně připustili, že kůrovec zničil rozsáhlé plochy, nemohou dnes samozřejmě říci, že se třeba i jen částečně mýlili. Setrvávají na svém stanovisku a jsou nuceni obhajovat teorii ponechání přírody sama sobě. Bavorský národní park se měl stát pralesem pro naše děti a děti našich dětí. Byl k tomu v rozsáhlé části porostlé smrky 170 až 300 starými velmi blízko. Ty však byly zničeny kůrovcem. Prales se zde může obnovit až po dalších 100 až 200 letech.

Vezmeme-li v úvahu oblast Trojmezné –máme na jedné straně českou zónu, kde jsou zásahům proti lýkožroutu kladeny překážky, na druhé straně jsou bavorské lesy mimo národní park, kde za ponechání kůrovcového stromu v terénu hrozí pokuta 1.000 marek, a pak rakouské soukromé lesy, které by velmi pravděpodobně vyžadovaly náhrady za rozšíření lýkožrouta z našeho území.

V důsledku blokády na Trojmezné zůstalo neasanováno v roce 1999 přibližně 4.340 kubických metrů tzv. kůrovcových stromů, to je přibližně 2.900 statných smrků. V tisku se v té době uvádělo, že aktivisté „zachránili“200 stromů. Slovo zachránili je úmyslně napsáno v uvozovkách, protože tyto stromy –napadené zjevně či skrytě kůrovcem –již v tomto roce odumřely nebo zahynou v příštím roce. Z každého napadeného stromu se vyvine více než 100.000 (slovy: sto tisíc!) kůrovců, ti se rozletí a napadnou další stromy. Tak se ve zmíněné oblasti může vyvinout populace o 20 milionech jedinců. Jestliže pak na zničení jednoho stromu stačí nálet 200 kůrovců, je zřejmé, jaké nebezpečí hrozí okolním stromům v prvé zóně a stromům do vzdálenosti 500 až 1.000 metrů. I kdyby se u kůrovce projevila 90 % úmrtnost, i zbylých 10 % by bylo velmi nebezpečných. Skutečná úmrtnost (mortalita) při silném napadení je kolem 80 %.

V Srní na Šumavě došlo ve dnech 4.–6. listopadu 1999 k jednání expertů z České republiky, Bavorska a Rakouska o dalších trendech v rozvoji ochrany lesů na „Střeše Evropy“. Jednání bylo korektní a přátelské a vyústilo v několik bodů spolupráce tří zainteresovaných zemí. Vždyť výskyt lýkožrouta na Trojmezné znamená nebezpečí nejen pro bavorské státní lesy, ale i pro rakouské soukromé lesy. A protože v Rakousku je soukromý majetek posvátný, byla by česká strana nucena vytvořit na své straně podél hranic 1.000 až 1.300 metrů širokou ochrannou zónu, kde by se hubil kůrovec všemi dostupnými prostředky bez ohledu na to, zda jde o porosty I. či II. zóny.

Pamatujme tedy na to, že bychom se neměli snažit o ochranu, ať stojí, co stojí, čili chránit přírodu a les až do úplného zničení. Lépe je poradit se o problematice ochrany Šumavského národního parku na mezinárodní úrovni a dohodnout se s uznávanými odborníky, jakým způsobem společně postupovat proti kůrovci, než se snažit jednorázovými akcemi bojovat proti racionálně vedenému boji s kůrovcem a zavinit tak nezvratitelné poškození lesa končící odumřením stromů.

Metrofakta / Zajímavosti z historie Šumavy

Na přelomu století Šumava tvořila hranici Římské říše. Julius Caesar o ní napsal: „Je to les neprostupný, táhnoucí se zdéli sedm dní chůze pro chodce bez zátěže. Žije v něm zvíře mající na hlavě jeden roh.“

Učený jezuita Bohuslav Balbín se v 17. století domníval, že nalezl kostru popisovaného zvířete. Šlo ovšem o omyl.

Největší část šumavských lesů patřila Schwarzenberkům, Thun-Hohensteinům a Buquoyům.

Ke splavování dřeva do nížin sloužil 44,4 km dlouhý Schwarzenberský kanál.