Kam kráčíš, Šumavo

Kam kráčíš, Šumavo
Author	Radka Hrdinová
Date	2001
Source	Eurocampus
Genre	tisk
Respondent

Ivona Matějková, doktorandka Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, bydlí v Předšumaví, takže má náš největší národní park za rohem. Je také botanik, má opravdu hluboký zájem o to, co se v přírodě děje. Celé této tráví v terénu. Protože toho na rozdíl od jiných smrtelníků ví o Šumavě opravdu hodně, požádali jsme ji o rozhovor.

Kombinace těchto faktorů stojí na začátku jejího osobního boje s větrnými mlýny. „Už od dětství mě zajímají kytky na loukách a pastvinách, a tak jsem byla ráda, když se mi na Šumavě naskytla příležitost dělat disertační práci právě na pastvinách. Ale postupně jsem si začala všímat toho, že okolo v lesích není něco v pořádku, že se tam odtud denně vyváží kvanta dřeva. Pak jsem se s kamarádkou Magdou Jonášovou, která dělá výzkum šumavských horských smrčin, několikrát dostala na turisticky nepřístupná místa kolem modravských slatí. Šokovaly mě tam obrovské holiny,“ vypráví Ivona. Začala se proto o šumavské lesy zajímat hlouběji a začala také dokumentovat jejich stav.

Ivona hluboce nesouhlasí s koncepcí, kterou v roce 1995 přijalo současné vedení Správy národního parku Šumava v čele s inženýrem Žlábkem. Tehdy byly tři velké, tzv. bezzásahové první zóny vymezené předchozím vedením parku zmenšeny a rozdrobeny do malých ostrůvků obklopených druhou zónou, kde se proti kůrovci aktivně zasahuje a pokácené dřevo je odtud dovoleno z velké části odvážet (viz box na straně 14). „Původní členění parku bylo konzultováno nejen s lesníky, ale i s botaniky, zoology a praktickými ochranáři. Na základě této diskuse odborníci dospěli k závěru, že komplexní ochrana přírodních procesů může probíhat jen na velké souvislé ploše. To je v souladu s posláním národních parků. S rozdrobením první zóny na celkem 135! neživotaschopných ostrůvků, které po roce 1994 prosadili lesničtí typologové a lesprojektanti, nemůže souhlasit žádný rozumný přírodovědec. V praxi to totiž vypadá přímo katastrofálně: například u většiny rašelinišť porostlých nelukrativními zakrslými smrčky a kleči první zóna striktně kopíruje jejich hranici, zatímco okolní stromy už patří do druhé zóny a jsou necitlivě mýceny až k samotnému okraji rašeliniště. To pak nemá vůbec žádné ochranné pásmo, což je úplná absurdita,“ vzpírá se rozhodnutí Správy národního parku Šumava Ivonina duše botanika.

Na odlesněných plochách, které na hřebenech Šumavy vznikají systematickými zásahy proti kůrovci v kombinaci s větrnými polomy, se podle ní bude ve zdejších extrémních podmínkách les obnovovat velice těžko a za velkých finančních nákladů. Jak dokazují série leteckých snímků, holiny se rok od roku zvětšují a pokud se zásadním způsobem nezmění koncepce parku, zvětšovat se budou i nadále. Mnohem lepším řešením by podle ní bylo nechat přírodu, ať si zde poradí sama. Proč?

Suchý les versus holina

Důvody jsou podle Ivony v zásadě dva: přírodní nebo přírodě blízký les si se škůdcem i s větrem poradí lépe než uměle vysázená lesní plantáž. Pro příklad přitom nejde daleko, jen na druhou stranu hranic do Bavorského národního parku:„Tady je velmi dobře patrné, že kůrovec je sice hrobařem pro starý les, ale zároveň porodníkem pro les nový, zdravější a vitálnější. Ačkoliv zde uschly rozsáhlé plochy lesa, na mnoha místech souše dosud stojí a pod jejich ochranou vyrůstají mladé stromky. Les se rozrůzňuje věkově i prostorově.“

Stojící souše podle ní také chrání. půdu před nadměrným vysycháním a zároveň zabraňují přílišnému rozvoji agresivních travin. K tomu naopak dochází na holinách po plošném vykáceni stromů. „Zde bývají porosty travin tak husté, že se v nich mladé stromky samy neuchytí a musí se uměle vysázet. Výsledkem bude opět nepřírodní les náchylný ke škůdcům i větrným polomům, protože smrky na holinách odrůstají velmi rychle a mají tenké kmeny. Pro typický šumavský smrk je přirozené pomalé odrůstání v zástinu, jehož výsledkem jsou dlouhověké stromy se štíhlou korunou a silnými kmeny. Takové krásné dvěstě- až třistaleté smrky najdeme především v unikátním Trojmezenském pralese,“ uvádí Ivona. (Pro nezasvěcené: v této lokalitě proběhl v roce 1999 ostrý spor mezi lesníky a ekology, který posléze vyústil v blokádu kácení kůrovcem napadených stromů.) „Díky této blokádě se podařilo zachránit jedinečnou srovnávací plochu, na které můžeme nejlépe porozumět přírodním zákonitostem horského lesa. A kůrovec zde není ničím jiným než jeho stálým obyvatelem,“ říká Ivona.

V posledních letech se však kůrovci daří na Šumavě až přespříliš. Důkazem jsou rozsáhlé plochy uschlého lesa na bavorské straně mezi Luzným a Roklanem, které plynule přecházejí na českou stranu do okolí Březníku.

„Většina těchto ploch vznikla v období let 1995–97. Stárnoucí stromy oslabené imisemi a opakujícími se letními suchy, během nichž produkují méně pryskyřice než obvykle, nebyly schopny náporu kůrovce odolat. Svou roli zde hraje i tolik diskutované globální oteplování, které vytlačuje smrk do vyšších poloh. Experti předpokládají, že v horských oblastech dojde ke zvýšení horní hranice klimatického pásma až o 550 metrů během jednoho století! V Bavorském parku tyto chřadnoucí smrčiny obětovali kůrovci a nyní na jejich místě vzniká smíšený les se stoupajícím podílem buku a jeřábu. Samovolně a tudíž zcela zadarmo! Také v našich uschlých porostech je zřejmé, že příroda si poradí. Okolní porosty, které kůrovec nestačil do roku 1997 sežrat, se však hrozivým tempem mění v obrovské lány holin, které místy dosahují až k hranici Bavorského parku, zejména v oblasti Černé hory za Kvildou. Příčinou je masové kácení a rozvracení otevřených porostů větrem.“ Tolik Ivoniny argumenty proti plošnému kácení na hraničním hřebeni Šumavy.

Kalamita od Šumavy do Krkonoš?

Necháme tedy les kůrovci zcela napospas, ať si s ním poradí sám? Ale kde se pak kalamita zastaví? Na to říká Ivona: „Proti kůrovci se samozřejmě zasahovat musí, nikoliv však v nejcennější jádrové oblasti parku (tedy na hraničním hřebeni propojeném s unikátním komplexem slati), ale v okrajových částech parku, aby se kůrovec nešířil do lesů v sousední Chráněné krajinné oblasti Šumava. V Bavorském lese vymezili na okraji parku 0,5 až 1 kilometr široké pásmo, kde kůrovce nemilosrdně potírají, aby se nedostal do soukromých hospodářských lesů.“ Na rozdíl od nás však mají Němci přece jen výhodu. Díky převládajícím jižním svahům a extenzivnímu obhospodařování lesů před vznikem národního parku zde mají poměrné vysoké zastoupení buku: „Na pasekách vzniklých po vykácení kůrovcových stromů je zmlazení buku tak bohaté, že sem nemusejí dosazovat žádné stromky. U nás je dosadba listnáčů nutná, neboť i v těch nejnižších polohách parku převažují smrkové monokultury.“ Navzdory těmto komplikacím je podle Ivony tlumení kůrovce v okrajových zónách parku pro přírodu mnohem přijatelnější nežli současné drastické odlesňování hraničního hřebene (viz foto).

Kauza Ztracená slať

Tolik spor dvou koncepcí. Nejsem odborník, ale podle mého laického názoru dává vývoj za pravdu spíš Ivoniným argumentům než postupu Správy národního parku. Ivona však už několik let upozorňuje ještě na jednu věc – Správa parku nejenže svou koncepci neustále mění (od roku 1999 se smí proti kůrovci zasahovat i v prvních zónách), ale také ji porušuje! Jeden přiklad za všechny: ke konci minulého roku objevila Ivona v první zóně Ztracená slať mýtinu s nejméně padesáti holými, převážně tlustými pařezy bez kmenů. V nařízení Správy parku však stoji, že veškeré dřevo z kůrovcových těžeb bude v prvních zónách ponecháno k zetlení. V horských smrčinách s chudou a kyselou půdou je totiž tlející dřevo často jediným místem, kde se mohou dobře uchytit mladé stromečky.

V prosinci 2000 začala případ vyšetřovat plzeňská inspekce. Cíl? Odpovědět na tři otázky: kým, kdy a jak bylo dřevo odvezeno? Podařilo se však odpovědět pouze na jednu z nich: dřevo musel odnést vrtulník. Vedení parku prohlásilo, že za zmizení dřeva nenese zodpovědnost a podalo trestní oznámení na neznámého pachatele. Tiskový mluvčí správy dokonce konstatoval do médií, že mohlo jít o záměrnou provokaci. Inspekce životního prostředí však masový nelegální odvoz dřeva ze Šumavy vrtulníky už Správě národního parku jednou prokázala: „Terénním šetřením se zjistilo, že z mezinárodně chráněných modravských slatí bylo tímto způsobem odvezeno až 70 procent dřeva, které tam mělo zůstat k zetlení. Správa parku k tomu navíc zneužila státní dotaci nejméně dvaceti milionů korun, kterou na provoz vrtulníku dostala. Trestní oznámení, které bylo v souvislosti s tímto případem na správu parku podáno, vyznělo do prázdna. Státní zástupce v Prachaticích jej odložil s tím. že jde o politickou záležitost.“ dodává Ivona.

Na hraničním hřebeni a v komplexu modravských slatí se dochovaly smrkové porosty starší než 160 let s vysoce kvalitním dřevem. Roste tu i špičkové rezonanční dřevo pro výrobu hudebních nástrojů ceněné nejen v Evropě, ale například také v Japonsku. Právě velká část těchto lesních porostů byla vyčleněna z prvních zón a tím zpřístupněna pro těžbu. „Za minulého režimu se na Šumavě získávalo z kalamitních těžeb až 30 procent rezonančního dřeva. A dnes? Lesní správa Modrava, spravující revíry s tím nejkvalitnějším dřevem, ho v letech 1995–99 vytěžila přes 250 000 kubíků, z toho však ani jeden kubík jako rezonanční!“ upozorňuje Ivona. Že by šumavské lesy bojkotovaly posametovou honbu za ziskem? Navíc má Ivona vážné podezření, že kromě stromů napadených kůrovcem jsou káceny i úplně zdravé smrky: „Již několikrát jsem totiž v turisticky nepřístupných oblastech narazila na čerstvě vykácené plochy ve tvaru pravidelného čtverce.“

Dostat se k informacím je podle Ivony velmi těžké, stejně jako přesvědčit se o stavu národního parku na vlastní oči: „Mám pocit, že turistům se ukazují jen tzv. Potěmkinovy vesnice. Do oblasti modravských slatí a pod Trojmeznou, kde se masově kácí a vznikají mnohahektarové holiny, je totiž vstup přísně zakázán. Přitom tam vedou nově vyspravené asfaltové cesty. Jsou to vlastně jakási privátní dřevorubecká pásma. Turisté nesmějí ale ani do uschlých porostů po kůrovcové kalamitě, nemají tedy prakticky šanci srovnávat a utvořit si na věc vlastní názor.“ A tak se dál můžeme jen ptát: Kam vlastně kráčíš, Šumavo? A proč?

Malá rekapitulace

Národní park Šumava byl s velkou slávou vyhlášen v roce 1991 na rozloze 690 kilometrů čtverečních. Vzhledem k tomu, že na něj plynule navazuje Bavorský park (250 kilometrů čtverečních), jedná se o největší zalesněnou plochu ve střední Evropě. V rámci šumavského parku byla vymezena tři rozsáhlá území jako tzv. bezzásahové zóny (celkem 22 procent rozlohy parku), tedy oblasti, kde měla být přírodě ve všem ponechána volná ruka. Krásná myšlenka, ale – přišla kůrovcová kalamita.

Lýkožrout smrkový se nejprve přemnožil na bavorské straně hranic. Začalo to už v roce 1984, kdy velké plochy přírodního i hospodářského lesa poškodila vichřice. Protože byl v té době v Německu velký přebytek dřeva, rozhodla tedy bavorská vláda, že se tyto polomy nebudou vyklízet – nechtěla zlikvidovat soukromé producenty dřeva. Když se tam pak následně rozšířil kůrovec, opět nezasáhli, jen situaci pečlivě sledovali.

Nejvíc lesních porostů v Bavorsku i na české straně Šumavy padlo kůrovci za oběť v letech 1995 až 1997. Němci vymezili bezzásahovou zónu o velikosti 100 kilometrů čtverečních a zahájili tím velký přírodní experiment. Na české straně padlo jiné rozhodnutí. Správa parku tzv. jádrovou zónu zmenšila a rozdělila s odůvodněním, že na tak velké ploše lesy nejsou schopny samoregulace a musí jim pomoci lidská ruka. Ve druhé zóně bylo povoleno napadené stromy kácet – dnes se dokonce kácí i v prvních zónách. Tolik o dvou rozdílných koncepcích.

Kdo je…

Lýkožrout smrkový alias kůrovec

Velikost: 5 mm

Samec do kmene vyhlodá tzv. snubní komůrku, do které láká samičku. Ta po oplodnění prokouše matečnou chodbu rovnoběžnou s vlákny lýka. Do nich naklade v průměru 60 vajíček. Po pěti až čtrnácti dnech se z nich vylíhnou larvy, které začnou nahlodávat chodby kolmo na matečnou chodbu a naruší životně důležitá vlákna stromu. Podle přírodovědců je kůrovec přirozenou součástí smrkového lesa. Čichem rozeznává chemické látky, které strom uvolňuje. Ty se liší podle zdravotního stavu stromu. Kůrovec si vybírá ty, u kterých má největší naději na úspěch – staré, nemocné, poškozené nebo jinak oslabené. Smrk má několik možností obrany. Když brouk poškodí pryskyřičné kanálky, zahubí ho vytékající míza. Kromě toho vylučuje do poškozených míst jedovaté látky – terpeny a fenoly. Zatímco zdravý strom se ubrání i velkému náletu kůrovců, oslabený podlehne. Při velkém přemnožení však kůrovec může zahubit i zdravý strom. Po čase jeho populace opět klesá, zničí ji infekce, paraziti, nedostatek potravy. Největší kůrovcové kalamity byly zaznamenány v sibiřské tajze a v kanadských pralesích. Naše přestárlé, stejnověké monokulturní lesy oslabené imisemi však dnes představují pro kůrovce doslova prostřený stůl. (podle časopisu Týden)