Karel Kaňák: Obávám se vlády inteligentních uličníků.

Karel Kaňák: Obávám se vlády inteligentních uličníků.
Author	Radovan Holub
Date	2003-09-18
Source	Právo
Genre	tisk
Respondent	Karel Kaňák

Spor o zacházení s Národním parkem Šumava je evergreenem některých médií. Ivan Žlábek, ředitel Správy, je oblíbeným cílem kritiky, ale ani na zjevné útoky v tisku nereaguje. Autorita pro aktivisty z ekologických hnutí Karel Kaňák patří do tábora jeho oponentů. Rozhovory (autorizované) s nimi byly vedeny nezávisle na sobě, oba čtou rozhovor s tím druhým teprve na stránkách Salonu.

Karel Kaňák (1922) vystudoval lesní inženýrství na ČVUT. Byl spoluzakladatelem Výzkumného ústavu pěstování lesa v Opočně a od roku 1956 budoval Arboretum Sofronka v Plzni. Vytvořil zde základy sbírky různých druhů borovice na ploše 25 ha. Roku 1989 vedl tým pracovníků pro ozeleňování severočeských a severomoravských oblastí zdevastovaných imisemi. V roce 1991 se stal vedoucím oddělení evoluce lesa v právě založeném Národním parku Šumava. V roce 1995 se vrátil do Arboreta Sofronka a účastnil se též prací pro Krkonošský národní park a Národní park České Švýcarsko. V roce 1999 byl spoluautorem výzvy Zachraňme zbytky šumavských pralesů.

• V roce 1991 jste stál u zrodu Národního parku Šumava. Co se s ním děje dnes?

Národní park Šumava se dostal do kritického stavu. Především tu byla ignorována přísná ochrana přírodních procesů a zanedbáno hlavní pravidlo přírody, totiž že na planetě musí panovat rovnováha. Jestliže se něco narodí, tak zároveň vznikne potenciální oponent. Je to vlastně zákon akce a reakce. Například loňské záplavy u nás jsou jen logickou reakcí na neobvykle vysoké teploty jinde na planetě, konkrétně na asijském kontinentu. Málokdo ovšem ví, že nejtěžší klimatické poruchy vznikají stálým ubýváním lesů. Zadruhé: na Šumavě jde primárně o problém tepla a sucha. Celá ta kůrovcová kalamita je jeho důsledkem. 19. století bylo ještě stoletím chladna. Období 1400–1700 nazývají odborníci malá doba ledová. Někteří vědci toto období počítají až k roku 1865. Od té doby se otepluje. Vracíme se do období tepla a sucha. Provází to sesuvy, výbuchy sopek, tání ledovců, zemětřesení a katastrofy parazitů. V Národním parku Šumava se tedy pláče na cizím hrobě. Katastrofu tu nezavinil kůrovec, ale sucho, kvůli kterému smrky chřadnou.

• Vedení parku se však brání, že se musí proti kůrovci a dalším parazitům něco dělat, že šumavské lesy by jinak nepřežily.

Princip parazitů je tento: urychlit smrt jedinců, kteří přestali pracovat pro ekosystém, kteří mu odebírají hodnoty a nevracejí je. Je to princip přírodního výběru. Parazité tak připravují ekosystém na nové období – zbydou totiž jen nejvitálnější jedinci, kteří období sucha a tepla přežijí. Smrk je odolný proti imisím i toxickým plynům za předpokladu, že v jeho buňkách je dostatečný tlak vody. Pokud je sucho, tlak v buňkách průduchů jehlic chybí, plyn vniká dovnitř a smrk hyne. Přežití u rostlin a živočichů je jen otázkou zásoby energie. Tak je to i u člověka. Mladý člověk má plno energie, přímo s ní plýtvá a odolává kdejaké nákaze. Starý už ne. Takhle příroda odstraňuje jedince, kteří už neslouží, jen zabírají místo a ubírají ostatním výživu. Na Šumavě se tento přírodní zákon podcenil. Dokonce tu v polovině devadesátých let vznikl plán na likvidaci ochranářských složek. Nový ředitel správy parku Ivan Žlábek udělal ochránce parku z hajných a skuteční ochránci buď utekli, nebo přešli pod Chráněnou krajinnou oblast, kde jsou parametry ochrany podstatně nižší. V parku převládlo dřevařství. Nejsem nepřítelem lesníků, naopak, ale oni prostě nemají dostatek informací k tomu, aby mohli v parku pracovat tak, jak park vyžaduje. Lesník myslí především hospodářsky. Nesnese pohled na stromy schnoucí od korun, na umírající les. Svaluje vinu na brouka, jenže vina je jinde.

• A nakonec chřadnoucí stromy porazí, i když je v národním parku měl nechat stát…

Jsem přesvědčen, že stromy, které přestávají fungovat v ekosystému, musí zahynout. Takový smrk vyčerpá všechnu svou energii na boj proti chřadnutí a už mu nezbývá síla, aby se ubránil brouku. Smrková monokultura tedy odumře a pod ní začne postupně vznikat nový, odolnější smíšený les. A zrovna tak jako parazit nastoupil na stromy, nastoupí další paraziti na přemnožené populace parazitů. V polském Národním parku Bialowieża napočítali celkem 53 druhů parazitů číhajících na kůrovce. Tento park ovšem pracuje podle mezinárodně uznaných pravidel ochrany přírody a je kandidátským parkem evropské sítě PAN Parks, z níž byl Národní park Šumava pro drastické těžby vyškrtnut. Čím více parazitů v lese žije, tím lépe. Když nemají kořist, hladoví a neplodí potomstvo. Neurodí-li se myši, káně snese jen dvě vejce, je-li myší dost, hnízdí i dvakrát v roce. To je přírodní samoregulace a základní nástroj přírody k obnovení narušené stability. Ochrana těchto přírodních procesů je přitom nejzákladnějším posláním každého národního parku.

• Myslíte, že by se starým lidem nebo dětem s Downovou chorobou nemělo pomáhat – neboť také jen odebírají hodnoty z ekosystému?

Jsme jen jistou pobočkou přírodního ekosystému a v tomto případě máme jiný režim. Ale u zvířat existují také případy, že si pomáhají.

• Návštěvníci Šumavy se mrtvého lesa bojí, říkají, že sem nepatří.

Mrtvý les má v národním parku zůstat stát. Každý, kdo rád pracuje úsporně, to uzná. Otevřením lesního prostoru, byť mrtvého, se lesní půda znehodnocuje. Na holině mizí v různých vrstvách velmi důmyslně rozložená mikrobiální společenstva, vzniká pasečné, čili kontinentální klima se silně kolísavým režimem. Pod stíny mrtvého porostu, jakkoli odpudivě může na veřejnost působit, by ihned začaly nalétávat dřeviny, které přežily imise. A protože se v polostínu stromkům daří nejlépe, dojde brzy k obnově přirozeného podrostu. Koruny nad ním se postupně rozpadají a dávají tak stále více světla, zcela zdarma, bez počítačových programů. Člověk by se mohl uplatnit tím, že by žádoucí dřeviny, v okolí nedostupné, vyséval pod lesním polostínem, bez buřeně vznikající na pasece. To ovšem nepřipadá v úvahu v terénu zničeném těžkými stroji – jak se děje na Šumavě. Návštěvníci by se měli víc než mrtvých stromů bát holin. To je skutečné zlo, protože na nich došlo ke zničení ekosystému, který se bude obnovovat 1500 až 1700 let, než vznikne životodárná vrstva, na níž mohou vyrůst vitální stromy.

• Jak se jako lesník-ekolog díváte na případy rozkrádání nejcennějších sortimentů dřeva, k němuž podle posudku znalců došlo v Národním parku Šumava?

Nijak zvlášť mě to nepřekvapuje. Je to podle mého jen kopie dravého tržního systému bez pravidel a kontroly, jaký u nás nastolil Václav Klaus. Pokud při privatizaci zmizí stovky miliard neznámo kam, nikomu se nic nestane, soudy nereagují, není co dodat.

• Kde se v šumavském parku podle vás stala největší chyba?

Největší chyby byly dvě: Za prvé nové vedení parku ignorovalo nejpřísnější zákon národních parků – ochranu přírodních procesů. Další hrubou chybou bylo rozkouskování celistvé první zóny do malých ostrůvků. První zóna jako nejpečlivěji chráněné území parku má smysl refugia. Je to něco podobného, jako se dnes děje na území bývalých šachet v Havířově. Ty se začaly propadat a prostor se stal nepřístupným. Tak vznikl národní park non plus ultra. Vytvořila se tam jezera, zvířata tam mají božský klid a stěhují se tam z celého okolí. Je tam velká druhová bohatost živočichů a rostlin. Takto se uplatňuje přírodní zákon diverzity. U nás se ale děje spíš opak. Diverzita kdekomu vadí. Děje se spíš to, co s diverzitou udělají na vojně. Byrokratickým zásahem přidělí jednomu člověku velké pravomoci a ten vyloučí rozmanitost ostatních a vytvoří z nich zástup, monokulturu. Podobně funguje zákon informačního mraku v civilní společnosti. Někdo řekne vtip, vznikne davová psychóza a vtipu se začnou smát všichni jako na povel. Za normálních okolností by se nesmáli. Tak také vzniká monokultura. Dovolte příměr: Na potopu světa, která se v jistém smyslu velice podobá dnešní globální extinkci řady živočichů a rostlin, reagoval Noe archou. Ta ohrožené druhy přijala na palubu a umožnila jejich záchranu pro další věky. Národní parky jsou navlas podobné refugiím, které příroda zřídila, aby se po skončení katastrofy mohly rozšířit rostliny a založit novou populaci. Pro všechny národní parky světa je tedy vzorem pradávná archa Noemova.

• Vy tedy nesouhlasíte s tím, že se nemocný les musí léčit.

Lesy mají proti každé chorobě protilék. A lesníci nezačali léčit, oni začali zasahovat, kácet a odvážet kmeny v místech, kde nejdřív nezjistili příčinu, začali napodobovat zemědělské metody. V zemědělství jde o to, aby se neplodná půda přinutila k plození. Zemědělec proto začne půdu chemicky přihnojovat. Pravda, kůrovec v Národním parku Šumava ustoupil. Ale v Národním parku Bavorský les, kde se nezasahovalo vůbec, ustoupil také. V obou případech vlivem klimatických změn.

• Dává příroda nějaký model pro lidskou společnost?

Ano, jsou to přírodní zákony skryté například v příslovích. Bylo by dobré, kdyby poslanci v parlamentu aspoň respektovali, jak společnost řídí příroda a co jí dala do vínku. Za prvé jde o rytmus přírodního režimu. Ten je neobyčejně přísný, a čím větší je odpor člověka, tím je příroda surovější. Čili lidskou agresivitu při drancování zdrojů planety daleko překonává agresivita přírodních zákonů, které člověk ani nevnímá, a proto jsou ještě ničivější, než sám předpokládal. A za druhé jde o tzv. hloučkové uspořádání – náčelník, medicinman, bratr vzdělavatel. Kopií tohoto modelu byla tradiční vesnice: nadlesní, farář, pan učitel. Byly to tři hlavy obce. Vesnice dodnes zůstává mnohem „přírodnější“ než město. Města vznikla navzdory principu hloučků. Obyvatelé se začali stěhovat blíž k centru, k hradu, protože v otevřeném prostoru je mlátili ti, co přišli odjinud. Postavili hradby a brány. V posledních desetiletích vznikly chatové kolonie a teď dokonce milionářské osady. Vesnice začaly zanikat. Kolem chatových kolonií se přestalo hospodařit. To je proti přírodním zákonům a proti principu rozmanitosti. Města žijí vlivem hustoty obyvatel v hysterickém a virtuálním světě, žijí mediálními katastrofami, které na vesnici nikoho nezajímají. Tam totiž vědí, že pokud nezorají, nebudou mít co jíst. Změna vlády je nezajímá, pro kohokoliv musí vždy stejně pracovat. Na vesnici si lidi dodnes uvědomují příčiny toho, proč se stalo to nebo ono. Znají se navzájem, vědí o svých charakterech a jsou proto schopni perfektně rozhodovat. To ve městě není. Tam nezná v činžáku jeden druhého. Město považuji za blázinec a domnívám se, že je rozumné zůstat venku.

• Urbanizace se podílí na virtualizaci světa víc než informační technologie?

Tak to nemyslím, virtuální svět působí jinak. Vezměte si, že ve Spojených státech se média zabývají stavěním české zdi proti Romům v Ústí nad Labem a ve Francii si čtou o naší televizní krizi. To je výsměch, to je absolutismus virtuálního světa.

• Jenže o podobě naší země se rozhoduje víc v čínské továrně na elektroniku než ve vládě a média na tenhle stav jen reagují.

Pokud to pokládají za svou povinnost, tak ať reagují. Ale mně se to nelíbí. Já si myslím, že je lepší, když každá komunita má svá tajemství. Podívejte, za kmenového uspořádání pěstovaly slovanské osady převážně lípu a germánské dub. A když jeli Germáni příliš blízko Slovanů, uviděli lípy a řekli si: Raději pryč, tady bychom mohli dostat do čenichu. Říká se tomu odborně mozaiková variabilita. To dnes chybí, protože se všechno smíchalo a zglobalizovalo. Lidi si myslí, že znají všechno a vědí o všem. Nebo aspoň mají ten pocit. Všichni rozhodují o čemkoli. Ale člověk má dělat jenom něco, každá část populace má dělat také jen něco, a ne všechno. Popřením mozaikové variability začíná člověk pracovat na svém kolapsu.

• Proč?

Protože se přemnožil. Odpradávna se vždycky našel nějaký důvod, proč redukovat populaci, ať už šlo o Vikingy nebo černochy. Lidstvo se přemnožilo, takže se musí živit prostřednictvím gigantických velkovýkrmen a jíst stresované drůbeží maso. V politice je to to samé: všechny politické strany mají podobné nebo stejné programy, chtějí obsáhnout péči o školáky i o přestárlé, což nejde. Dřív každá politická strana zastupovala zájmy svého oboru. Agrárníků, dělníků, řemeslníků… Jedině tak má šanci mozaiková variabilita. Možná vznikají všechna tahle nedorozumění a bloudíme proto, že ovládáme řeč. Zvířata čtou myšlenky druhého zvířete z jeho očí, z jeho chování. Ovládají řeč symbolů. Když se podíváte upřeně na psa, vrhne se na vás. Upřený pohled je výzva k boji, symbol. My jsme symboly ztratili. Místo nich máme jazyk. Je to krásná, ale nebezpečná věc. Představte si, že by ustalo všechno to žvanění, bláboly, mystifikace, kterými se navzájem častujeme. Chodili bychom tiše vedle sebe, buď bychom se porvali, nebo se na sebe smáli, a tak bychom splynuli s přírodou. Jsou tu jen jedny zákony, jeden řád a člověk neznamená žádnou výjimku.

• Přirozenou cestou by měl zajít slabý smrk. Ale i slabý názor, jako je ten váš, názor, který je v konzumní společnosti minoritní.

Názor je individuální právo, a ne diktát. A konzumní společnost je jiná kvalita se silně deformovanou funkcí.

• Kritizujete, že všichni rozhodují o čemkoli, ale to je přece hlavní princip demokracie, kterou obhajujete.

Já to nekritizuji. Jde o názor, který má v demokracii stejnou platnost jako ty druhé. Posuzuji projevy člověka z hlediska těch přírodních zákonů, jejichž fungování jsem u člověka zjistil. A ujišťuji vás, že jsem o tom mlčel dost dlouho. Svoje názory nikomu nevnucuji. A ani se nedomnívejte, že ty, které posuzuji, bych snad nenáviděl. Zabývám se zcela neutrálně aplikací zásady, že jedinou stálou věcí na této planetě je změna, protože ji považuji za správnou. Vyhýbám se kárání, protože lidé si stejně budou totéž dělat dál. To je taky zákon.

• Jste tedy pro uzavřenou společnost, i když demokracie vyrostla z její otevřenosti a z informovanosti?

Ano, vždyť demokracie zaniká, kam se podíváte. I ve Spojených státech, kde měla být nejdokonalejší. Předpokladem demokracie uvnitř státu je rozhodování vážných problémů referendem, aby se na rozvoji demokracie mohli účastnit občané a ne jen několik osob ve vládě. A tak se může stát, že se někdo vrhá do války a učiní ostatní spoluviníky. Obávám se, že tak činí jen kvůli zotročení ostatních. A vede to ke globalizaci válečného tažení. Přitom celá Evropa očekávala, že se Česko nebude účastnit vojenského zásahu v Iráku. A Česko se zúčastní pilněji než jiné západoevropské státy, kde se demokracie dodržuje lépe. Připomíná mi to intervenci sovětských vojsk v ČSSR za spolupráce dalších Sověty podrobených států.

• Považujete globalizaci za vytváření monokultury?

V zásadě ano. Je to konec pestrosti. Mí známí baští reklamy, dělají ty samé pohyby, oblékají se podle nich, mluví jazykem reklam a přejí si „mějte hezký den“. Reklama je základní nástroj globalizace. Globalizace nás učí chovat se stejně, a to je z hlediska přírody nesmysl. Je to monokultura. Nejsem pro globalizaci, jsem pro hloučky. Hloučky se dají řídit, dá se předpokládat chování jejich subjektů. Lvi chodí v hloučcích jen v určitém období a za daným účelem a podobno ě opice. Je nesmysl, aby v nich chodili pořád. Zrovna tak globální trh působí proti přírodnímu výběru a variabilitě v kultuře. Globalizace popírá princip hloučkování, jež vede k diferenciaci. Média a hlavně televize jsou jedním z hlavních nástrojů globalizace a tedy i zestejnění všeho. Všichni po celém světě sledují stejné obrázky a všichni je napodobují a mluví a nakupují podle toho, co viděli. To je začátek globálního zblbnutí. Děje kolem nás mají svůj začátek, svou gradaci, svůj závěr. Má nějaký smysl, že mě při sledování filmu ruší reklamy na dámské vložky? To je narušení řádu a osobní svobody. A nedělá se s tím nic proto, protože je to v plánu ovládání lidského myšlení a snadné manipulovatelnosti.

• Jaká je obrana?

Těžká, ne-li nemožná. Já osobně se bráním tím, že si z toho dělám legraci. Ale nejlepší je ignorovat to.

• Vidíte v myšlence sjednocení Evropy při zachování lokálních specifik spíš cestu k monokultuře nebo k diferenciaci?

Je to hezká myšlenka, pokud se na to člověk dívá z výšky vlastních očí. Při větším nadhledu je to trochu jiné. Evropa patrně jen reaguje na dosud nebývalý centralismus moci, jaký probíhá v dnešních Spojených státech, takže sází na uspěchanou a teatrálně poskytovanou propagandu, která nikdy nemívala dlouhého trvání. Pokud má nějaká velmoc největší vojenský arzenál na světě, jemuž nelze vzdorovat, a pokud si počíná jako další z historických Golemů, je to konec demokracie. Golemové se odedávna snažili vynutit si poslušnost na planetě. Díkybohu, dřív nebo později vždycky ztroskotali. Takže opět se bude bojovat nikoli za stát nebo za nějaký unikátní projekt, ale kvůli nezodpovědným lidem, kteří vládnou. Aby naše planeta zůstala planetou, musí na ní fungovat přírodní zákon, jehož hlavní zbraní k udržení pořádku je rozmanitost. Tento zákon jakýkoli pokus o centralizaci nepřipouští. Myslím, že tentokrát nastolování nové rovnováhy nebude snadné a zničí se mezitím hodně věcí. Druhá věc, které se obávám, je vláda inteligentních uličníků v nekontrolovaném světě tržní ekonomiky. Bratrstvo uličníků si z ní vytvořilo nedobytnou pevnost, v níž suverénně vládne, a lež se stala základním vyjadřovacím prostředkem. To je podle mne další důkaz o kolapsu lidské populace, o níž se ve vědecké literatuře začalo psát už před třiceti lety, ale asi nikdo nepředpokládal, že přijde tak rychle. Z toho pohledu vidím budoucnost Evropské unie jako určitý opěrný bod, pokud se ovšem celá Unie v tomto chaosu nerozpadne. Zachování lokálních kultur se ale nedá očekávat.

• Pracujete na počítači?

Z informačních technologií si vybírám to realistické a potřebné, co přinášejí. Tedy úsporné psaní, počítání a skenování obrázků, dobrou možnost spojení přes sítě. Na druhé straně se už přišlo na to, čemu slouží elektronická pošta a mobilní telefonie a jejich další „zdokonalování“, totiž k totálnímu odposlouchávání po vzoru policie a tajných složek. A to se doplňuje dalšími triky, jak vniknout každému občanu do nejhlubšího soukromí. Virtualita je podle mého zmatení jazyků, jaké se stalo při stavbě Babylónské věže, jak zní v Bibli. Došlo tam k přemnožení a na to psychika lidí reaguje tak, že kolabuje. Organizaci toho všeho nelze přece zvládnout.

Národní park Šumava

- vyhlášen v r. 1991 v části původní chráněné krajinné oblasti na ploše 69 030 ha;

- Chráněná krajinná oblast Šumava, původně na ploše 163 000 ha, vyhlášena v r. 1963, dnes obklopuje národní park v rozloze 93 970 ha.

Národní park Bavorský les

- vyhlášen v r. 1970 o rozloze 13 100 ha, v r. 1997 rozšířen na celkovou plochu 24 250 ha;

- obklopen naturparkem (s mnohem volnějšími předpisy než české chráněné krajinné oblasti), vyhlášeným v r. 1967 na rozloze 300 770 ha.