Kdo je lýkožrout smrkový?

Kdo je lýkožrout smrkový?
Author	Radomír Mrkva
Date	1999
Source	Veronica
Genre	tisk
Respondent

Veronica 1999, 6

Spor mezi "ekology, ekologickými aktivisty nebo ochránci přírody", jak jsou často nazýváni odpůrci zasahování v Národním parku Šumava, a "dřevožrouty, dřevařskou lobby" a vůbec lesníky doznívá ještě jednotlivými výkřiky. Blokáda Trojmezenského pralesa skončila, brouci lýkožrouta zde vylétli z "uchráněných" napadených stromů a média produkují ještě poslední sousta dlouho přežvykovaného problému. Po tom všem se mne jedna paní ptá: "A prosím vás, ten lýkožrout žere listí, a nebo jehličí?"

Lesníci - poznání v praxi

Je to tak. Po líté bitvě a osočování, kdo lépe rozumí kůrovcům, lesu, pralesům a ochraně pralesů, vycházejí většinou lesníci jako zpráskaní psi a zdá se, že veřejnost nepřesvědčili. "Jde jim jen o dřevo a rozumějí pouze motorové pile". O "kůrovci všežravém" vyprávějí pouze dřevorubecké pohádky. Nikdo a zvláště sebevědomé mládí, si ale neuvědomuje, že kolébku poznání a všech nauk o lese a lesním prostředí rozhoupávali lesníci. Byli to proto také lesničtí entomologové, kteří jako první poznávali taje života kůrovců a všech ostatních hmyzích škůdců lesa a tak je tomu dodnes.

Kdo je lýkožrout smrkový?

Proto dovolte poněkud blíže představit hlavního protagonistu celého sporu a to v širším kontextu. Nejde o propagaci "profesně deformovaného" lesnického názoru, jak někdy uvádějí někteří zoologové zabývající se speciálně různými skupinami živočichů. Jistě, zoolog, věnující se například oboživelníkům, denním motýlům a nebo mouchám, má o nich samotných možná světový přehled a podrobné informace. Těžko však může osočit univerzitně vzdělaného lesníka z profesní deformace, když ten navíc vnímá živočichy jako součást lesního ekosystému, jemuž dobře rozumí...

Je velkým přínosem ekologie, že nás naučila hledat souvislosti a vztahy mezi rostlinami, živočichy a prostředím. Jedině tak totiž můžeme např. dospět k vysvětlení, proč někteří fytofágové a zvláště hmyz jsou schopni se ve svém přirozeném prostředí silně přemnožit. Tak je tomu také v případě lýkožrouta smrkového, který je přirozenou součástí boreálního smrkového lesa, rozprostírajícího se od Skandinavie po Kamčatku. Lýkožrouta zde nemůžeme vnímat pouze jako broučka protáhlého těla, dlouhého kolem 4 až 5 mm, který žije určitým způsobem života, vyvíjí se pod lýkem oslabených smrků a pod. Jeho funkce je tady mnohem závažnější a těsně spojená s existencí severského smrkového přirozeného lesa, v prostředí, kde se nepochybně vyvinul. Zatímco způsob života tohoto druhu byl od počátku vzniku lesnického hospodaření spojeného s pěstováním smrku velmi podrobně studován a je podrobně znám, neuvědomovali jsme si kdysi, proč je vlastně tak nebezpečným škůdcem. Proč je ze všech kůrovců, neřku-li škůdců lesa, schopen nejúčinněji rozvrátit les a zahubit třeba poslední dospělý živý smrk, který tam bude stát. To ostatně vidíme na Šumavě.

Přirozený výběr nebo kalamita?

Objevily se mimo to i další otázky či názory. "Ekologičtí aktivisté", či oponenti v Šumavské kause např. tvrdí, že lýkožrout je nástrojem přirozeného výběru a tudíž ozdravného procesu lesa. Odstraňuje totiž podle nich z lesa pouze oslabené stromy, tj. zvláště např. nepůvodní smrky. V jiném případě renomovaná organizace plánuje rozsáhlý a mnohamilionový výzkum, který předpokládá vyvinout biologickou obranu, použít virózy či jiné mikroorganismy nebo parazitoidy, kteří by ukončili přemnožení, jak to známe u škůdců s temporární gradací. Odpovědi na všechny tyto otázky získáme, když začneme ekosystémově a tudíž komplexně hodnotit vývoj severského lesa. Uvědomíme si, že by se tento les nemohl bez lýkožrouta generačně obměňovat a v širším kontextu tudíž vůbec existovat. Jde o to, že v určité fázi existence tohoto ekosystému musí dojít k velkoplošnému rozpadu lesa, který je pro nástup nové generace světlomilného smrku nutným předpokladem. Nástrojem tohoto rozpadu může být buď požár, a nebo lýkožrout smrkový.

Problémy smrkových monokultur

Stručně popsáno je to totiž s lesy tohoto typu tak, že se obměňují asi ve 300- až 400letém cyklu. Vyjdeme-li například ze situace, kdy smrkový les již vznikl a je ve fázi "dorůstání" a posléze "zralosti", představme si ho jako les s hustou a dokonale stínící uzavřenou vrstvou korun. Dochází zde k hromadění každoročně opadávajícího jehličí, které se nemůže rozkládat. K půdě totiž neproniká během krátkého léta dostatečné množství tepla, a proto je umrtven mikrobiální život. Když neprobíhají rozkladné procesy, nedochází k uvolňování živin a půda se okyseluje. Důsledkem je, že stromy začínají strádat a nejsou schopny vytvářet v dostatečné míře obranné látky, například vůči dřevokazným houbám. Z nich právě václavka, popřípadě kořenovník vrstevnatý jsou schopny se silně aktivizovat, působit hnilobu kořenů, snížit statickou stabilitu stromů a být příčinou vývratů.

Podmínky pro lýkožrouta

Právě v této situaci spatřujeme výchozí příležitost pro nástup lýkožrouta smrkového. Vyvrácené stromy se totiž vůbec nemohou bránit výronem pryskyřice a tak ohrozit nalétávající brouky. Také další vývoj populace probíhá s minimální mortalitou, a tak se lýkožrout začne silně množit. Aby mohl rozpad lesa dále rychle postupovat, vytvořilo se u něj pozoruhodně účelové chování. Jde o schopnost zvýšit svoji plodnost, vyvíjet se i v chladných podmínkách, úspěšně kolonizovat a usmrtit další stromy a nepodléhat přirozeným nepřátelům. Navíc má účelovou symbiosu s houbami (patogéni vaskulárních pletiv), schopnými detoxikovat veškeré obranné reakce stromu vůči larvám. Tak např. celkem nízká plodnost (asi 60 vajíček) se může za příhodných podmínek zvětšit na dvojnásobek tím, že samičky po snůšce nehynou, dále žerou v lýku, opakovaně kladou další vajíčka a vytvářejí tzv. sesterská pokolení. Jde také o rychlost vývoje, která obecně závisí u hmyzu na teplotě. V optimálních podmínkách, při teplotách blížících se 30 C, trvá celkový vývoj pouhých 50 až 60 dní. Probíhá však i v případě, že teploty jen mírně přesahují 10 C, to je i v zimním období. Proto je běžné, že dochází ke vzniku více generací v roce, což má za následek úžasné zvětšení početnosti. Předpokládáme-li, že na jednom smrku může ukončit vývoj během jednoho pokolení až 200 tisíc kůrovců, dovedeme si představit, jaká milionová a posléze bilionová množství brouků se z vývratových ohnisek rozletují.

Důležitá je také úspěšná a malými ztrátami provázená kolonizace dalších stojících stromů. Útok na ně začínají obvykle "pionýrští" brouci, kteří nalétávají v takovou denní dobu, kdy jsou stromy nejméně zásobeny vodou a mohou se tedy nejméně bránit výronem pryskyřice. Usazují se také v místech, kde je tlak vody nejnižší – těsně pod zelenou korunou a v okolí větví.

Obrana a rozpad lesa

Další chování lýkožrouta smrkového je vůči vlastním příslušníkům druhu poněkud bezohledné. Po závrtu totiž brouci vytvářejí ve svém trusu tzv. agregační feromon. Jeho pach neodolatelně vábí ostatní, aby se bezhlavě snažili na takto označkovaném stromě také usadit. Může-li se strom ještě bránit, zahubí zprvu tisíce brouků, avšak poranění od neúspěšných závrtů jej tak oslabí, že nakonec podlehne. Úžasná agresivita tohoto druhu spočívá tudíž ve schopnosti stromy při vysoké početnosti oslabit, i přes ztráty je kolonizovat, znovu se na nich namnožit a s neutuchající silou pokračovat dále. V této fázi není lýkožrout rozhodně nástrojem přirozeného výběru neduživých či odumírajících stromů.

U řady druhů škůdců na jiných dřevinách se setkáváme s jevem, že během jejich přemnožení narůstá s určitým zpožděním také početnost nepřátel. Kalamita pak obvykle po 3 nebo 4 letech zanikne. Toho se bohužel u lýkožrouta nedočkáme, i když s tím někteří pracovníci v oboru zoologie, neznající širší souvislosti, apriori počítají. Statisíce let vývoje ekosystémů přirozeného smrkového lesa nedaly vzniknout žádnému kontraproduktivnímu organismu, který by rozpad lesa významněji brzdil. Naopak se u lýkožrouta vyvinula úspěšná strategie, jak se ubránit těm několika druhům parazitoidů, kteří jsou schopni ho částečně brzdit. Strategie spočívá v tom, že první vylétávající brouci z ohnisek se rozletují do vzdáleného okolí a zde, tak říkajíc "na zelené louce", kde jejich odpůrci ještě nejsou přítomni, vytvářejí nová a další ohniska.

Co zůstává?

Výsledkem je uhynulý les, na velké ploše obnažená půda, kde se nyní může začít rozkládat nahromaděný humus a mrtvé dříví. Nastupují krátkověké "pionýrské dřeviny", břízy, vrby, jeřáb a další, které v rychlém generačním sledu musí spotřebovat přemíru živin. Teprve pak se opět začne zaplňovat plocha smrkem, nastává fáze dorůstání, zralosti a celý cyklus se opakuje. Jak vidno, lýkožrout a jeho působení je zde nezastupitelné a bez něj by boreální klimaxový les nemohl existovat. Podobně je tomu v amerických boreálních borových lesích, kde rozpad zajišťují některé druhy lýkohubů.

Přirozené lesy chybí i na Šumavě

Říkáte si: Když se takto lýkožrout chová přirozeně, tak proč ho nenechat na pokoji také na Šumavě. Problém je v tom, že se zde kdysi přirozeně vyskytovaly smrčiny snad pouze na 10 až 15 % celé výměry. Tam a nakonec i v jiných přírodních reservacích, v ostatních pohořích, ve výškách nad 1 200 m, bychom mohli nechat kůrovci volnou ruku. Ovšem za předpokladu, že v okolí budou původní přirozené bukové nebo jedlobukové lesy, popřípadě kůrovec zde bude alespoň v nízkém stavu. Ve střední Evropě se již bohužel nedochovala ani menší území, která by nebyla tak či onak ovlivněna lidskou činností. Tím se naše chráněná území liší od podobných v Americe, Africe nebo jinde. Přirozené lesy musíme na Šumavě a nejen tam z větší části teprve znovu citlivě vytvářet. Můžeme se přít o to, kde a jaký by měl být podíl lidské intervence, ale ponechat lýkožrouta volnému vývoji a pokládat jeho destrukci za přirozený proces je bohužel anarchie. Jeho přirozené chování lze totiž očekávat nejen pouze v přirozených smrčinách, ale navíc také pouze ve větších lesnatých oblastech, které již mají přirozenou skladbu dřevin.Prof. Ing. Radomír Mrkva, CSc. – Ústav ochrany lesa a myslivosti, FLD MZLU v Brně