Kdo lže, ten...?

Kdo lže, ten...?
Author	Vladimír Just, Tomáš Jiřička
Date	2003-08-28
Source	Plzeňský deník
Genre	tisk
Respondent

,

Masaryk dobře znal své Pappenheimské, když lakonicky definoval svůj známý národní program: nebát se a nekrást. Doplnil bych jej: a nelhat! V Šumavském národním parku a okolí se už osm let děje pravý opak: vládne tu strach (oponenti vedení byli vyhozeni, zbylí podepsali slib mlčenlivosti, jakoby přicházeli do styku s bůhvíjakými utajovanými skutečnostmi). Lidé se bojí říkat na kameru cokoli kritického na adresu Správy parku, dokud tam prý bude sedět současný ředitel. Na mém psacím stole se množí upozornění strážců parku na různá zvěrstva, týkající se barbarského krmení a poprav zvěře přímo před posedy, krádeží dřeva, ničení porostů těžkou mechanizací aj. Vesměs jsou pravdivá, předávám je k prošetření dál, ale neodvažuji se vzhledem k pomstychtivosti ředitele zveřejnit jména poctivých strážců. Děkuji jim touto cestou, že svou funkci nevidí jen v šikaně či mechanickém sčítání turistů, ale v ochraně těžce zkoušené šumavské přírody. Věřím dokonce, že z cca čtyř stovek zaměstnanců parku, např. z lidí, kteří s láskou připravují vzorná infocentra a turistické trasy, je takových poctivců většina; veškerá má kritika se vždy týkala pouze nejužšího vedení. To, že se v Národním parku lže a krade, zůstává i nadále hlavním etickým důvodem, proč se tímto tématem zaobírám: málokde jinde platí beze zbytku lidová moudrost „kdo lže, ten krade“ (a, dodejme, kdo krade, ten lže). O prokázaných krádežích dřeva a také o nechycených zlodějích z nejpřísněji chráněných lokalit v republice, včetně krádeží pomocí vrtulníků, už jsem psal dříve. Doufám jen, že se konečně najde někdo, kdo na tyto skutky uplatní 255 Trestního zákona o Porušování povinnosti při správě cizího majetku („Kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek tj. takový majetek, který nepatří zcela nebo zčásti pachateli bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok (...) Odnětím svobody až na pět let bude pachatel potrestán jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, způsobíli takovým činem značnou škodu, dvě léta až osm let, způsobíli škodu velkého rozsahu“). Ponechávám k úvaze kompetentním osobám, zda 500 ukradených stromů z 1. zón v půl až pětimilionové ceně, popřípadě 70 procent protiprávně odvezeného dřeva z 2. zón (potvrzeno inspekcí) je či není škodou většího rozsahu. Obávám se však, že morální újma na poslání parku na ochraně samořídících přírodních procesů je penězi nevyčíslitelná. Táži se tedy těch, kdo i nadále kryjí současné vedení, jemuž neznámé vrtulníky opakovaně kradou pod nosem dříví (krajský radní Pavel Stelzer, senátor Petr Smutný), zda je pro ně přijatelné dadaistické zdůvodnění ředitele, že za milionové krádeže může „současná morální úroveň společnosti“, neboť

„vedoucí supermarketu také neodpovídá za to, když mu někdo ukradne pytlík bonbonů“... (I. Žlábek, Nova, 5. 8. 03). Že dvacetimetrové velikány, jež odsud nedostanete bez těžké mechanizace a haldy povolení, srovná někdo s pytlíkem bonbonů, to samo o sobě nepotřebuje komentáře. Objevy krádeží se přitom množí geometrickou řadou. Jen u Pramenů Vltavy, přiváben sem blokádou, jsem při namátkové obhlídce 1. zóny nejnověji objevil 28 (slovy dvacet osm) krádeží dřeva. Co asi ještě vyplave, až se změní ředitel, ve zbývajících 134 zónách?

Šumava virtuální a Šumava reálná

Připomenu telegraficky ty nejslavnější šumavské lži, jež souvisí s letošní blokádou. 1) Už po minulé blokádě na Trojmezné opakovaně hlásilo z Vimperka Žlábkovo rádio Jerevan, že „napadení stromů je v důsledku blokády dvojnásobné.“ (26. 3. 01; 24. 5. 01; 26. 5. 01). Realita? Rok po blokádě se množství kůrovcem napadených stromů zvýšilo z 9326 na 9453, tj. o 1,4 %. A příští rok, 2001, kleslo téměř o polovinu (na 5534)!. To vše podle oficiálních výsledků sčítání souší na Trojmezné, jež má samotná Správa k dispozici. Zcela vědomě tedy mystifikovala veřejnost. 2)

„V Bavorsku budou asanovat kůrovce úplně stejně jako u nás, a to i v 1. zónách.“ (I. Žlábek, ČT 2, 7. 1.97). Skutečnost? „75 % původního území zůstává bezzásahové, pouze na okrajích rozšířených částí budeme bez použití těžké techniky dočasně asanovat... Snad budete mít možnost ve Vašem vysílání říci plnou pravdu a představy pana Žlábka korigovat!“ (ředitel NB Bavorský les v dopise z 16. 1. 97). 3) O načerno vykácené části Jezerní slati:

„Jde o plochu třiceti čtverečních metrů a asi o dvacet stromů.“ (Zdeněk Kantořík, Týdeník Klatovsko, 28. 6. 2000). Skutečnost? Jde podle zjištění inspekce o plochu zvící 0,3 hektaru. A o celkem 165 stromů. 4) Je to planý poplach, letos v celkem jedenácti 1. zónách asanujeme „pouhých několik desítek stromů,“ (tak to znělo unisono z Kantoříkových a Žlábkových úst éterem ještě v červenci t. r.). Realita? V zónách, jež jsem navštívil, jde řádově o stovky a tisíce, nikoli desítky stromů. Na blokádě prasklo, že jen v jediné z lokalit, u Pramenů Vltavy, mělo padnout celkem 1000 (podle některých odhadů až 2000 stromů). Měl padnout celý jeden les, 35 ha, klasický plošný zásah byl Žlábkovou mordpartou geometricky přesně narýsován tak, aby vznikla holina, jež by přivedla vítr, slunce a kůrovce do obnaženého jádra pralesa.) „Půjde výhradně o zásahy v umělých nepůvodních porostech, bezprostředně sousedících s bavorským parkem...“ (Vladimír Zatloukal, Radiofórum 22. 8. 03). Proč se takto pan náměstek odborně zesměšňuje? Určitě ví, že rašelinné a podmáčené smrčiny, o něž se jedná, jsou v této lokalitě přirozeným, nikoli umělým porostem a že jsou v parku přednostně chráněny! Z vědomé lži jej ostatně usvědčila realita dokonce týž den, kdy citované nesmysly říkal do éteru: pár hodin předtím bylo čerstvě poraženo celkem šest vzrostlých, přibližně 200 let starých stromů v původní, nesporně pralesovité části Pramenů Vltavy... Dorazil jsem na místo činu krátce poté a zhrozil jsem se. Ty krásné horské smrky tu přežily nejstrašnější kůrovcovou kalamitu z let 187072, přežily Schwarzenberky i Vojenské lesy, nepřežily však Zatloukala a spol. A nebýt zásahu „blokádistů“, kdoví, kolik dalších staletých velikánů by údajným „nedopatřením“ lesního personálu ještě padlo.

Nechceme tu šedivý les!

Došel jsem u Pramenů Vltavy k názoru, že šumavský problém má nejen dimenzi ekologickou, etickou či kriminální, ale že je i významným problémem estetickým. „To chcete, aby u pramenů Vltavy byly uschlý stromy jako v Bavorsku? Kdo by se na ně jezdil dívat?“ zní nejčastější námitka oponentů blokády (sluší se ovšem poznamenat, že devět z deseti návštěvníků tu vyslovuje blokádistům podporu). Podobně se vyjádřil už před časem, když mu došly přírodovědné argumenty, pěstební inspektor Správy NP ing. Jan Šťastný: „Les musí nepřetržitě produkovat, co produkovat má. V tomto případě estetický požitek. Kdo by se chtěl koukat na mrtvé stromy?“ (Magazín MfD 21. 11. 96) Souhlasil bych snad s tím, že les má produkovat estetický zážitek, ale kategoricky odmítám, aby mi Aristotelem téhle estetiky byl pěstební inženýr Jan Štastný. Aby právě on mi předepisoval, co je a co není krásné. Vždyť sám pan inženýr stejně jako I. Žlábek či V. Zatloukal nosí na uniformě emblém národního parku, který si ještě nestačil prohlédnout: je na něm jak zelený, tak šedivý, uschlý strom. Oba odjakživa definovaly a definují krásu Šumavy. Ba víc: jeden by tady bez druhého nebyl. Teprve přirozená smrt jednoho je porodem druhého. Odstranit smrt z dosahu návštěvníků (a čím jiným je Zatloukalův zavilý džihád proti kůrovci?) je zločin, jehož se dopouští každý kýč a každý totalitní režim. Jeho nekrofilie paradoxně spočívá v odstraňování smrti a v umělé diktatuře krásy, nastolené motorovou pilou. Jenže největší básníci šumavské krajiny a nesmrtelní tvůrci její poetiky (Neruda, Klostermann, Váchal) oceňovali na Šumavě přesně to, co nám chce Žlábkova totalitní estetika odepřít. Z ponuře, leč přirozeně a důstojně zemřelých předků, jež tu nikdo hystericky neodstraňoval, tu viděli například právě v okolí Pramenů Vltavy! „vyrůstat padesát veselých stromků mladých, živících se trouchní svého otce?“ (Jan Neruda). Je mi líto pěstebních inženýrů, kteří v životě neslyšeli o Klostermannovi, Nerudovi, Váchalovi či o Goethově Faustovi a jeho nekrofilní civilizační mánii, jež vyhladí ze světa dva přebytečné staříky i s jejich „nehezkou“ chatrčí (kdo by se chtěl na ni koukat!). A přece strohá fakta o návštěvnosti obou parků zcela porážejí estetiku inženýrského kýče: na bavorské uschlé stromy (ale i na to, co roste pod nimi a z nich) se jezdí dívat lidé z celé kulturní Evropy. (Dva a půl milionu ročně). Na Žlábkovu rozlohou dvojnásobnou lesní plantáž a jeho nekrofilní holiny se každoročně jezdí dívat o tři čtvrtě milionu návštěvníků méně. Je třeba vůbec něco dodávat?

(Autor je členem o. s. Obrana životního prostředí, pověřený monitoringem Šumavy)