Kdo zabil Šumavu?

Kdo zabil Šumavu?
Author	Ivan Brezina
Date	1998-04-16
Source	Reflex
Genre	tisk
Respondent	Josef Bálek

Lesáci? Všichni nás měli za zabedněnce!

• Sporu o kůrovcovou kalamitu v Šumavském národním parku se v Reflexu věnujeme dlouhodobě. V diskusi ale zatím dostávala slovo jen strana, snažící se českou veřejnost přesvědčit, že se na Šumavě děje ekologický zločin: ziskuchtivé vedení parku prý ve spojení s lesnickou lobby pod záminkou likvidace kůrovcové kalamity poráží smrkový les a rabuje dřevo. Ing. Josefa Bálka z útvaru ochrany lesa ministerstva zemědělství jsme se zeptali, jak je to se šumavskou kůrovcovou kalamitou z lesnického hlediska.

Publicistická klika, složená z několika laických ekologických fundamentalistů, kteří problematice kůrovce vůbec nerozumějí, vyvolává kolem Šumavy obrovský mediální

humbuk a dezorientuje veřejnost. Za dnešní nucenou těžbu dřeva v národním parku přitom nesou morální odpovědnost mimo jiné i tito nezodpovědní novináři.

• Masmédia jako spolupachatelé – není to trochu přehnané tvrzení?

Není. Ačkoli začátkem 90. let bylo kůrovcem postiženo celé území státu, v roce 1995 se díky razantnímu zásahu státní správy povedlo dostat brouka pod kontrolu a jeho šíření zastavit. Kalamita dnes už pokračuje jen v národních parcích, a obzvlášť kritická situace je na Šumavě. Je důsledkem toho, že se bývalé vedení národního parku v čele s ředitelem Kecem v roce 1992 pod jednostranným tlakem médií rozhodlo v nejcennějších zónách parku se škůdcem nebojovat a ponechat zde les svému osudu. Výsledek se brzy dostavil – značnou část národního parku kůrovec prakticky sežral. Přede dvěma lety bylo původní vedení parku vyměněno a dnešní vedení v čele s Ing. Ivanem Žlábkem už s kůrovcem bojuje. Ten ale zatím stihl šumavskému ekosystému způsobit obrovské škody.

• Bývalé vedení parku tedy nebezpečí podcenilo kvůli novinářům?

Ano. Odborný ekologický problém, kterým vztah smrkového lesa a kůrovce bezesporu je, totiž skupinka novinářů obrovsky zpolitizovala. S posvěcením několika pracovníků entomologického ústavu AV a dalších vědeckých špiček (ing. Kaňák, prof. Povolný) začali fundamentální ekologičtí publicisté tvrdit, že se nejcennější zóny parku mají ponechat přirozenému vývoji, včetně toho, že zde kůrovce přestaneme sledovat a tlumit. Kůrovec (lýkožrout smrkový, Ips typographus) je přitom jedním z nejnebezpečnějších lesních škůdců vůbec. Zůstává za ním jen smrt, a pokud s ním nebudeme bojovat, je během dvou tří let schopen kompletně zničit celý smrkový les. Vědci, jejichž názorem se klika fundamentálních ekologických novinářů zaštiťovala, bezesporu odborníky jsou, jenže vztahem mezi kůrovcem a smrkovým lesem se nikdy nezabývali. V databance vědeckých publikací se dá snadno ověřit, že nikdo z nich nikdy o kůrovci nic nenapsal. Ochrana lesa je přitom vysoce specializovanou aplikovanou lesnickou disciplínou, k níž by se měl vyjadřovat jen ten, kdo se jí zabývá. Odborník, který rozumí hmyzu jako entomolog, prostě nemůže fundovaně mluvit o praktické škodlivosti kůrovce. K elitnímu srdečnímu chirurgovi přece taky nepůjdete s úrazem oka.

• Představa, že se mezi kůrovcem a lesem časem ustaví rovnováha, je sice hezkým teoretickým modelem katedrové ekologie, ale v praxi tak trochu připomíná naivní snahu skamarádit kočku s kanárkem. Kde se vůbec vzal?

Původně vznikl v kanadských a amerických národních parcích, kde však panují zcela jiné přírodní podmínky než v Čechách. Ekologičtí publicisté jej odtud přejali stejně nekriticky, jako se dříve přejímalo vše sovětské. Přišli s tezí, že kůrovec a smrkový les byli na světě mnohem dřív, než, jak říkali, „vůbec vyšel první kluk z lesnické školy“. Příroda si prý proto s přemnožením škůdce poradí sama a kalamita se časem zastaví. „Technokratičtí lesáci chtějí stále les řídit a vnucovat mu svou vůli,“ říkali. Několik novinářských fundamentalistů tak rozpoutalo vášně a bývalá vedení národního parku a ministerstva životního prostředí v sobě bohužel nenašla dostatek odvahy, aby se tiskové kampani vzepřela. Názor, že by se v národních parcích měla příroda zcela ponechat přirozenému vývoji, je přitom odborně neudržitelný a nikde ve světě se už dnes dogmaticky nedodržuje. Představa, že si příroda za všech okolností pomůže sama, se ukázala jako přehnaná. V Čechách už dnes navíc nikde nemáme původní neporušenou přírodu, ale člověkem mnohokrát přeoranou „zahrádku“. Ani Šumava není přirozeným různověkým lesem, ale umělou stejnověkou smrkovou plantáží, která se bez pomoci člověka škůdcům sama neubrání.

• Vaši protivníci dlouho argumentovali zkušenostmi z bavorské strany Šumavy. Tam kůrovce také přestali kontrolovat a na rozdíl i od České strany se nějakou dobu a zdálo, že experiment vyšel, ekologická rovnováha se ustavila a kalamita odezněla sama.

V Bavorském národním parku jsou úplně jiné přírodní podmínky než na české straně Šumavy. Ale ani v Bavorsku pokus spřátelit kůrovce se smrkovým lesem příliš nevychází a rozsáhlá území s mrtvým lesem jsou dnes tvrdě kritizována veřejností i státní správou.

• Snažili jste se extrémním názorům ekologických fundamentalistů oponovat?

Od začátku jsme zdůrazňovali, že kůrovce nelze přestat hlídat, jinak přijde kalamita velkých rozměrů. Jenže oni naše informace cenzurovali a cíleně vyhledávali jen ty odborníky, kteří jim jejich laický názor schvalovali. Lesáci pro ně byli zabedněnci, naše stanovisko se do médií nikdy nedostalo.

• Která masmédia podle vás nesou na dnešním stavu Šumavského národního parku největší vinu?

Především emotivní militantně ekologický pořad České televize Nedej se!, jehož tvůrci soustavně zneužívají toho, že běžný český divák se ve složitých problémech ochrany přírody není schopen orientovat. Pořad Nedej se! chytře manipuluje televizními diváky a vyrábí umělé skandály. Informace, které jsme redaktorovi Nedej se! Pavlu Bezouškovi poskytli, sestříhal tak, že jsme vypadali jako hlupáci. Kůrovcová kalamita nakonec dosáhla rozměrů, kdy byla jediným řešením urychlená těžba a odvoz napadeného dřeva, aby se zabránilo dalšímu šíření škůdce. V této fázi se do věci vložil v Reflexu filmový kritik Radovan Holub a v Lidových novinách divadelní historik Vladimír Just. Lesáky, kteří začali s kalamitou bojovat, označili za vypočítavé plenitele Šumavy. Díky jejich vášnivé tiskové kampani se na skutečné viníky kůrovcové kalamity zapomnělo. Justova rozsáhlá publicistická činnost, týkající se šumavského problému, má přitom asi stejnou odbornou úroveň, jako kdybych já coby lesák psal stať o posledním představení divadla v Karlíně.