Klostermann, víc než jen spisovatel

Klostermann, víc než jen spisovatel
Author	Vladimír Horpeniak
Date	2008-08-28
Source	Mladá fronta Dnes
Genre	tisk
Respondent

Jméno spisovatele Karla Klostermanna si ze školy pamatuje snad každý. Málokdo ovšem ví, že literát byl nesmírně vzdělaný, orientoval se v řadě oborů, byl úspěšným chovatelem, věnoval se spolkovému životu a zároveň byl oblíbeným a zábavným společníkem.Běh času je neúprosný, a tak dnes zřejmě nenajdeme mezi živými člověka, který by nám mohl vyprávět své osobní zážitky ze setkání se spisovatelem Karlem Klostermannem (1848–1923). Je docela přirozeným jevem, že zájem veřejnosti vždy přitahovaly detailní informace o osobním životě a lidských vlastnostech tvůrčích osobností. Pohled do soukromí tu nemusí být jen záležitostí obyčejné člověčí zvědavosti, ale může se stát i cestou za hlubším pochopením umělcova odkazu. K oživení lidského obrazu Karla Klostermanna dnes s povděkem přijímáme řádky jeho životopisce Maxe Regala i střípky postřehů a vzpomínek, které zaznamenal o spisovateli dobový tisk.

Regal oceňoval především dobrotu a laskavost Klostermannova srdce, s čímž souvisela jeho láska k lidem, zvláště k rodině a osobním přátelům. Autobiografické práce nás přesvědčují o tom, že Klostermann přilnul ke každému, kdo jen trochu se mu zdál dobrým člověkem, a nezapomněl do smrti na nikoho z těch, kteří s ním dobře jednali nebo mu na čas byli přáteli. S úctou vzpomínal na své rodiče, nezištně pomáhal svým příbuzným. Přestože v době svých učitelských začátků v Plzni nezakoušel žádný blahobyt, přijal za vlastní do své domácnosti Bedřišku, sirotka po zemřelém bratru Františkovi. Mimo to měl u sebe v Plzni po dobu studií také syna své sestry Ernestiny, vzorně se staral také o svého nejmladšího bratra Jakuba, který se pak stal knězem. Pravidelně a poměrně velmi často navštěvoval svou matku, která až do své smrti 1903 žila v Kašperských Horách.

Soucitnou lásku choval k lidem i zvířatům.Láska k lidem, soucit k chudým, utiskovaným a nešťastným jsou patrné z četných Klostermannových prací. Je známo, že spisovatel se dokonce ujal organizování veřejné sbírky na pomoc jedné ubohé rodině z Rejštejna. Soucitnou lásku choval nejen k lidem, ale také k jejich živitelům, k dobytku, ke zvířatům a k celé živé přírodě. Dal podnět k založení Spolku proti týrání zvířat v Plzni a byl jeho dlouholetým předsedou. Úspěšně choval králíky a dostalo se mu za to dokonce Čestného diplomu na Velké výstavě drůbeže, ptactva a domácích zvířat v Plzni roku 1900. Zasazoval se o opravdu kulturní vztah lidí ke zvířatům, předkládal konkrétní výzvy k ochraně přírody. Tyto své snahy nejvýstižněji formuloval ve zvláštním spise Kulturní naléhavost, věnovaném „všem lidem dobré vůle“, kde mimo jiné zdůrazňuje, „že kdo týrá zvíře, nebude míti citu ani pro týraného člověka.“

Klostermann měl obdivuhodnou paměť. Pamatoval si osoby od nejútlejšího dětství, jejich řeči, příhody, a to nejen od osob, s nimiž žil, ale které se v jeho životě třeba jen krátce mihly. Z tohoto bohatství a zásob pak vznikly jeho povídky a příběhy. Díky svému nadání a výtečné paměti se snadno učil jazykům. Znal všechny jazyky románské, zejména francouzštinu, uměl poměrně dost rumunsky. Ovládal řečtinu, ruštinu a latinu. Znal zpaměti celé partie německých klasických básní a dramat a zároveň miloval starší českou literaturu. Přestože pro hudbu a zpěv zvláštní nadání neměl, rád poslouchal melodické skladby, zvláště Smetana, Fibich a Grieg jej dovedli zaujmout. Zásadně však odmítal tehdejší technickou vymoženost k reprodukci hudby – gramofon. Do divadla chodíval zřídka, protože mu vadila krátkozrakost. Do kina asi, co živ byl, nevkročil. Co se vědomostí týče, byl hotovou encyklopedií. Zejména dějepis měl v malíčku, rovněž jeho vědomosti zeměpisné a přírodopisné byly úžasné.

Ve společenském styku se mu hned nevyrovnal ani nejzábavnější společník. Kamkoliv přišel, nebyla tam nouze o téma hovoru, vždy věděl o něčem novém a zajímavém. Vypravoval poutavě s vtipem a jemným humorem, a tak nebylo divu, že se stával středem společnosti. Jeho poměr k ženám byl bezúhonný, čistý. Byl galantní ke každé ženě, nesmírně se mu líbily mladé a sličné dívky, rád se bavíval, ale nikdy nevybočil z mezí slušnosti, nikdy se prý neodvažoval k milostným pletkám. Na první dívku, kterou ideálně miloval, nezapomněl do smrti a nesmírně ho těšilo, že i ona ho měla i v letech stáří stále v paměti. O vztahu k ženám soudil: „Každý se má chovati k mladé dívce jako k dítěti, k starší dívce jako k sestře, k staré dámě jako k matce. Má ji ctíti.“

Idealistou byl i v oblasti hmotných statků. Neuvědomoval si ceny peněz, ani se o ně příliš nestaral. Z toho pak pramenily jeho celoživotní existenční potíže. Neznal závist a nechápal, jak může lidi ovládat tak neprospěšná vášeň. Touto neřestí si nekalil duševní klid, a proto se cítil vždy šťastným. I v těžkých chvílích života si zachoval duševní rovnováhu a brzy setřásal ze sebe smutek. Vždy jasná mysl a nálada směřující k veselosti jistě prýštila i z jeho upřímné a pevné víry v Boha.

Ke Klostermannově charakteristice patří i skutečnost, že ač po otci Němec, vždy se hrdě hlásil k českému národu i za okolností, kdy mu to jako učiteli německé reálky přinášelo nemálo potíží. Přijímal členství v řadě českých vlasteneckých spolků a korporací, byl stavěn do jejich čela. Zejména spolková a veřejná činnost Klostermanna často odtrhovala od jeho spisovatelské činnosti.

Aby trochu unikl tomuto zaneprázdnění a mohl se více věnovat psaní, uchyloval se Klostermann na své letní sídlo ve Štěkni. Zde už jako penzista mohl pobývat od časného jara až do pozdního podzimu. Často tu s perem v ruce vzpomínal na své prázdniny středoškolského profesora, které trávil v mladších letech v kraji svých předků – v Srní, Rejštejně, Kašperských Horách, Volšovech u Sušice, Bohumilicích a dalších místech. Za pobytů ve Štěkni vstával už v půl šesté a psal do snídaně. Po ranní siestě pokračoval v psaní po celé dopoledne. Po obědě si vyšel se psem Jokem k Otavě nebo k rybníku a rybařil. V posledních letech života, kdy mu už méně sloužil zrak, našel si Klostermann jinou zábavu – chov drůbeže. Do pozdního věku se také v létě rád často koupával.

Vášnivě kouřil, denně čtyřicet až padesát cigaret

Byť byl Klostermann neobyčejně skromným člověkem, měl přece jednu náruživost. Byl vášnivým kuřákem. Zcela běžně vykouřil čtyřicet až padesát cigaret denně. Nemohl být téměř ani chvilku bez cigarety, ačkoliv věděl, že si tím zhoršuje své astma. Dva prsty – palec a ukazováček – měl prý náš spisovatel od cigaretového kouře celé zežloutlé. Kuřácká vášeň Klostermannova prý málem sprovodila ze světa jeho román Suplent. Jednoho dne při horlivém psaní Klostermann jako obvykle kouřil. Po zapálení cigarety odhodil omylem ještě hořící sirku do rukopisu a román začal hořet. Ohořelo tak na 80 listů rukopisu, které pak spisovatel pracně doplňoval a podlepoval.

V prach se dávno proměnil náš milý Klostermann, jeho myšlenky, romány a povídky tu však s námi žijí.

Kamkoliv přišel, nebyla tam nouze o téma hovoru. Vypravoval poutavě s vtipem a jemným humorem.

Vladimír Horpeniak, Muzeum Šumavy Kašperské Hory