Kořeny jsou důležitější než plody. Nejen u stromů

Kořeny jsou důležitější než plody. Nejen u stromů
Author	Josef Holcman
Date	2008-12-23
Source	Mladá fronta Dnes
Genre	tisk
Respondent

Fejeton

Nedávno se mně dostala do ruky knížka Muž, který sázel stromy. Autor v ní píše o prosté věci: Jeden pastýř sázel v pustině po dobu více než padesáti let desetitisíce dubů, buků a bříz.

Vrátil tak vysušené krajině pod Alpami, v níž do té doby fičela meluzína, vodu i potomky původních obyvatel.

Nezištně a bez toho, že by o něm kdo věděl, vykonal jednoduchou prací velké dílo – obnovil krajinu. Přestože jde o popis sázení stromů, tedy o činnost poměrně banální, tak při čtení jste neustále v napětí, jak to celé dopadne.

I já jsem týden co týden při cestách ze Zlína do své rodné obce v napětí, ale z opačného důvodu: Kde se ztratí další strom. Kde někdo na otop vykácí akáty, sloužící ke spánku posledních zbytků bažantů, kdo složí mohutnou vrbu proto, že při východu slunce vrhá stín na jeho erteple, kdo benzinem poleje a zapálí smrk, který prý bere vláhu jeho řepě nebo kdo shodí břízy na hřbitově, protože z nich padá listí.

To vše bez povolení a za necelý rok, je prosinec. Mimochodem, všimli jste si, jak je obraz přírody těchto dní černobílý, větvoví stromů řídké a jakoby mrtvé? Tak tento adventní obrázek, pokud bude kácení přírody pokračovat tempem a způsobem posledních desetiletí, bude jednou obrazem celoročním.

Může to dopadnout jako v kterémsi Posledním slově Ludvíka Vaculíka: Když se chceme podívat na krajinu, tak jdeme do galerie.

Pohled na holé lány a horizonty beze stromů je žalostný tím spíš, že je to výsledek lidského konání. Pokud se mnou nesouhlasíte, tak porovnejte krajinu před půlstoletím, kdy jednotná zemědělská družstva začala s horečnatým kácením stromů a brutální likvidací remízků či mezí, s krajinou dnešní: V katastrech obcí bylo tehdy stromů pětkrát tolik, než je dnes.

Uvědomujeme si vůbec, co pro nás stromy znamenají? Strom je staletý posel – lípy u našeho kostela pamatují první světovou válku a jsou tak symbolem neúprosně ubíhajícího lidského času. Strom drží vláhu a vlhkost i pro okolní rostliny – je zdrojem života. I našeho, protože nám umožňuje dýchat kyslík.

Strom nabízí v horkých letních dnech stín i vánek a v dešti úkryt. Strom poskytuje útočiště ptactvu nebeskému – vizuálně i sluchově tak zkrášluje náš životní prostor.

A potom jsou tu plody, vezměme takovou trnku. Nevyžaduje skoro žádné ošetřování, a přesto nám tolik dává: Ze švestek se vaří povidla, dělá se omáčka, suší se na zimu, z pecek se tlačil olej na svícení, a to nemluvím o tom hlavním – o slivovici. Pokud bereme za strom nebo aspoň stromek i révu vinnou, tak vězte, že žádný jiný nevydá z tak malých plodů tolik šťávy, jako právě ona. Víno z ní je nejhygieničtějším nápojem na světě; to netvrdím já, to ověřil lékař, který objevil penicilin. Tím to ale nekončí, strom žije dvojí život – jeho dřevo má schopnost podřídit se tvořivosti lidských rukou a sloužit v podobě hudebních nástrojů, uměleckých děl, nářadí, nábytku či staveb. Lidská struna napnutá mezi kolébkou a rakví brnká o druhý život dřeva na každém kroku: Dveře domu, které chrání naše soukromí, ale kterými zároveň vstupujeme do vnějšího světa (nebo z něj utíkáme), jsou ze dřeva.

Lůžko, na kterém odpočíváme, židle, na které sedíme, i stůl, na němž krájíme chléb, jsou ze dřeva. Dřevěný krov chrání náš domov od nepohody. Teplo od kamen pochází ze dřeva a duchovní prostor domova dotvářejí kniha či kalendář, jejichž papír má původ ve dřevě.

Už víte, proč Slováci říkají postav dôm, urob syna, zasaď strom? Myslím, že důvodů pro existenci stromů a jejich množení je dost. Bohužel, strom se sám nezasadí (kromě zmíněné trnky) a neumí se bránit. Až na ten topol, který stál pod Vinohrádky v krajině mého dětství: Ani dva pásové traktory, zapřažené za sebe, říkalo se jim obdivně stalinec, ho v padesátých letech nedokázaly vyrvat z kořenů. Tak ho soudruzi aspoň nechali ořezat, ale desetimetrový pahýl tam stál ještě dvacet let a žaloval: Toto je dílo člověka. Falický symbol, který nepřestal bojovat o život, a rok co rok se na jaře zazelenal novými větvičkami. Takové měl kořeny. Ty jsou kolikrát důležitější, než plody. Platí to i pro lidi.

Anglický kritik John Ruskin napsal: Kdo nemiluje stromy, ať netvrdí, že miluje člověka. Člověk samozřejmě může kácet stromy, dokonce je kácet musí, a nikdo by mu do toho neměl kecat, ani já ne. Nejsem proti kácení stromů, ale proti kořistnickému způsobu hospodaření s něčím, co svět dostal k užitku všech tvorů, nejenom lidí. Proto by si člověk měl dát úkol, že za každý pokácený strom zasadí dva nové. Jeden je málo, to bychom se nikam nepohnuli.

Naštěstí už dnes vidím, třeba na cestách mezi Valašskem a Slováckem, že obce sadí celé aleje stromů. Ale abychom si ten pohyb k lepšímu mohli ověřit, tak navrhuji, aby, stejně jako stát provádí sčítání obyvatelstva, obecní úřady prováděly jednou za čas sčítání stromů. A potom pod dohledem veřejnosti srovnávaly a v adventu třeba rozjímaly nad obrazy krajiny, kterou člověk (zpo)tvořil v posledních šedesáti letech. Dřevo udělá člověk hned, ale strom roste dlouho. Bez obnovy člověčenství nelze obnovit krajinu.

Do takového rozjímání patří i myšlenka na stromy vánoční. V tomto případě snad nevadí, že jsou to stromy pokácené, jde o symbol zrození a obnovy člověka. O poselství, které se nese dějinami dvě tisíciletí, a přestože se každoročně opakuje, nezevšednělo.

Ba naopak, rok co rok je novou příležitostí k tomu, aby se lidé pod vánočními stromy při zpívání a živých betlémech setkávali v atmosféře klidu, pokoje a vzájemného odpouštění. To všechno čtenářům Mladá frontaDnespřeje Dřevěný muž (Holcman Josef).

Josef Holcman, zlínský soudce a spisovatel