Kolem IV. zóny a státní správy Národního parku panuje v obcích nejednotnost

Kolem IV. zóny a státní správy Národního parku panuje v obcích nejednotnost
Author	rh
Date	1997-04-29
Source	Klatovský deník
Genre	tisk
Respondent

Problém státní správy na území obcí ležících v Národním parku Šumava nevidělo minulé vedení NPŠ nijak dramaticky. V době, kdy se ministerstvo životního prostředí obávalo vzhledem k fundamentalistickým tendencím parku ztráty pravomocí státní správy, řekl bývalý ředitel NPŠ Jiří Kec: „Je přece jedno, kdo bude státní správu vykonávat a pod jakým ministerstvem. Záleží jen na koncepci a kvalitě zákona, který má být naplněn. Bitva o státní správu je jen bitvou o úřednické posty, protože potom by příslušným činitelům vzali hlavičkové papíry a kulatá razítka, což by pro ně byla opravdu katastrofa.“ Všechno nasvědčuje tomu, že ministerstvo životního prostředí se státní správy na území obcí v Národním parku ani dnes vzdát nechce a chce ji sloučit se správou odbornou. „Dobrým“ odrazovým můstkem pro zachování státní správy ze strany parku by se mohla stát zamýšlená IV. zóna parku, která by řešila zastavěná a k zástavbě určená území v parku. Přestože zatím nikdo konkrétně neřekl, co by kuriózní statut IV. zóny obcím přinesl ani co by obnášel, je zjevné, že oddálí stanovení pravidel hry pro obce i pro ochranu přírody.

Přednosta okresního úřadu Ivan Petrů na besedě ochranářů s veřejností v sušickém hotelu Fialka řekl, že obce chtějí být z parku vyňaty a požadují státní správu mimo NPŠ. Situace je však složitější a diskuse o státní správě a IV. zóně je ze strany obcí přijímána nejednotně.

Tajemník Regionálního sdružení Šumava Miloš Picek například považuje koncepci IV. zóny za nevyhovující. Právě tak starosta Hartmanic Jiří Jukl novou zónu parku odmítá, navrhuje vynětí zájmového území obcí z parku a říká, že „park by státní správu mít neměl“.

Starosta Srní Stanislav Dolejší odmítá, aby pracovníci parku vykonávali na území obcí státní správu, protože „jsou profesionálně deformovaní“. Upozorňuje na případy, kdy rozhodovali nepřesně a inklinovali k prospěchu ochrany přírody. V této souvislosti přednosta OkÚ Ivan Petrů upozornil, že státní správu nelze dělat podle srdce ochranářů, ale podle platných zákonů a přiklonil se k tomu, aby ji vykonávaly stávající státní orgány. Poukázal také na to, že ministr životního prostředí František Benda požadoval pro obce v parku „zvláštní státní správu“, kterou ovšem zákon nezná. Na rozdíl od starosty Hartmanic se však srnský starosta domnívá, že „vynětí obcí z parku nic neřeší“. Tvrdí, že koncepce IV. zóny nic nepřináší, argumentuje však tím, že „ve III. zóně NP by se dalo přesně vymezit, co obce mohou a nemohou. Především je třeba přesně specifikovat funkci obce a osídlení v zákoně. Pak vyčlenění z parku nepotřebujeme,“ uzavírá.

Místostarosta Prášil Libor Pospíšil zdůraznil, že pro obec není ani tak důležité vyčlenění z parku jako přesné stanovení režimu. „Nám je jedno, jestli budeme ve IV. zóně nebo mimo park, nám jde o to, aby park začal fungovat a aby v něm byly jasně vymezeny pravomoci a odpovědnosti.“ Libor Pospíšil se zároveň přiklání k variantě přesunu státní správy z parku na okres.

Zcela jiný postoj má obec Modrava. Člen obecního zastupitelstva Modravy Jaroslav Rendl podporuje koncepci IV. zóny a poukazuje na úskalí dotační politiky a odpadového hospodářství obce, pokud by byla vyčleněna. „Vyjmeme-li zastavěné území obce z parku, nic se neřeší, protože ihned nastupují podmínky CHKO, kterou nikdo nezrušil. Navíc by při vynětí z parku byly stanoveny pevné hranice chráněného území kolem obce.“ Jaroslav Rendl připomíná i fakt, že osmdesát procent objektů obce přešlo do vlastnictví správy parku, objekty jsou zchátralé a je třeba, aby se park začal urychleně starat o jejich obnovu, na což by jistě při vynětí obce z parku rezignoval.

Je však otázka, zda Národní park bude finančně schopen rozsáhlých investic, které od něho obce očekávají. S financemi, které má k dispozici, bude jen těžko možné skloubit požadované dotace do krajinotvorného zemědělství a do obcí a investice do vlastního majetku, do programu pro veřejnost, do pěstební činnosti atd. Alarmující je skutečnost, že půl roku po proklamované cestě k dohodě mezi obcemi a parkem nejenže nebylo dosaženo jakéhokoli konsensu, ale u představitelů obcí se objevují velmi různorodé a nejednotné pohledy na danou problematiku. Z toho lze usuzovat, že tahanice kolem IV. zóny mohou být opět využity ve hře na čas a že cesta šumavských obcí k prosperitě a ekonomické úspěšnosti se oddálí. Lze jen doufat, že zúčastněným stranám jde o společný cíl ochrany šumavské přírody a civilizace a nikoli o moc.