Lýkožrout mozkový

Lýkožrout mozkový
Author	Vladimír Just
Date	2008-07-14
Source	Literární noviny
Genre	tisk
Respondent

Kůrovec už zase straší v hlavách senátorů.

Je to už standardně každoroční a čím dál tím trapnější folklór: jakmile udeří letní (okurková?) sezona, hned po prvním rojení brouka vyrojí se skupina stále stejných senátorů, líhnoucí se většinou z řad ODS a některých lidovců (tu a tam se k nim přidá i nějaký ten sociální demokrat či komunista), a spustí hlasitý mediální povyk, že pokud vláda okamžitě nezasáhne, kůrovec nám sežere celou Šumavu.

Společným jmenovatelem těchto každoročních prodavačů šumavské apokalypsy je to, že ani jeden z nich není odborníkem na biologii, entomologii, ekologii či evoluci lesa, a smysl národních parků kdekoli na světě – tedy diferencovaná ochrana přírodních procesů před lidskými zásahy – jim i po osmnácti letech svobodných poměrů zůstává utajena. Senátoři mluví stereotypně o národním parku jako o běžném hospodářském lese, tedy v podstatě lesní plantáži – zde by byly jejich obavy z kůrovce, obavy starostlivých hospodářů ze škůdců, samozřejmě na místě. Oni ale kupodivu nehovoří o devětadevadesáti procentech po vichřicích skutečně ohrožených českých a moravských hospodářských lesů, oni se každoročně slétají hned po jarním rojení pouze na Šumavu. Do míst, kde za celou dobu patnáctileté kůrovcové hysterie sežral brouk – čtenáři div se! – zhruba čtyři procenta lesní rozlohy národního parku. V novinách a televizi ovšem už dvě desetiletí obsazuje jimi vypuštěný mediální brouk suverénně sto procent zpráv o Šumavě. „Pane Guthe,“ oboří se zpanikařená redaktorka Dobrého rána s ČT na nebohého ekologa, „vy říkáte, že není na Šumavě potřeba bojovat s kůrovcem, ale například senátor a starosta Hluboké Tomáš Jirsa říká, že dvě stě let se zasahovalo proti kůrovci a najednou se přestane, že je to prostě lumpárna, vy raději ty stromy necháte zničit? A celý další park, pane Guthe?“ A to ještě k těm necelým čtyřem procentům, jež obsadily sto procent zpráv o Šumavě, dodejme, že kůrovci v reálu zachutnalo pouhé horní patro lesa, zatímco dolní patro, bujně se pod ochranou mrtvých stromů deroucí ke světu, nechává nenasytný brouk i média zcela na pokoji. Takže mluvit na Šumavě o „mrtvém lese“ je, páni senátoři, přísně vzato odborný nesmysl: jděte se tam někdy podívat a uvidíte, že i na těch nejkritičtějších místech opravdu uschlo jen horní patro. Správná formulace by tedy měla znít – stromy odcházejí, les zůstává a obnovuje se. Jako v každém regulérním národním parku, lhostejno zda v Bavorsku, Meklenbursku, v Harzu, v polských Tatrách nebo v slovinském Triglavu.

Tam všude mají nějakou jádrovou zónu, kde se příroda nechává být přírodou a neřídí ji člověk motorovou pilou: bez takové jádrové zóny, kde se prostě a jednoduše nezasahuje, ztrácí jakýkoli národní park smysl a stává se atrapou, imitací či parodií rezervace. Hrát si na národní park a nemít v jeho jádru pokud možno celistvou bezzásahovou zónu minimálně na čtvrtině území, to je asi totéž, jako chtít hrát divadlo a nemít jeviště. Příznačné je, že zmíněnou fatální ztrátou základních rozlišovacích schopností mezi hospodářským lesem a národním parkem se veřejně ztrapňuje právník a politolog Petr Pithart či inženýr mechanizátor a historik hasičstva Josef Kalbáč, ne jejich stranický kolega a na rozdíl od nich přírodovědný odborník Libor Ambrozek: ten naopak smysl národního parku velmi dobře chápe.

Abych ale neupadl v oprávněné podezření, že i já jako teatrolog fušuju stejně diletantsky přírodovědcům do řemesla, dávám slovo odborníkovi, který problém i se svým týmem po celá desetiletí soustavně monitoruje jako u nás málokdo: „Nevím, jakých jsou oni senátoři původních profesí, ale vzhledem k tomu, že jsem se s jejich jmény v odborných a vědeckých kruzích nikdy nesetkal, pochybuji o jejich kompetentnosti se k tomuto ryze odbornému problému zasvěceně vyjadřovat. Na rozdíl od nich se zabývám obnovou lesa po žíru kůrovcem na Šumavě již deset let… V polopřirozených a přirozených smrkových lesích je mnohem výhodnější nechat les po žíru kůrovce být. Jak ukazují vědecké studie ze světa i od nás, kůrovec a vichřice nastartují přirozené procesy obnovy a výsledný les bude přirozenější a vůči případným dalším kalamitám odolnější než les, který vznikne po tradičních zásazích lesníků. Jejich zásahy většinou spočívají v tom, že nejprve vytvoří paseku (totální holinu) a pak vysázejí stromky. Je to drahé a naprosto zbytečné, příroda to umí lépe a zadarmo. Ministr Bursík tedy učinil správné rozhodnutí, opírající se o výsledky konkrétních vědeckých studií ze Šumavy a odjinud. Mohu říci, že s těmi kolegy, kteří šumavské lesy skutečně studují, a ne jen o nich plytce píší či hovoří, se v názorech na zasahování či nezasahování shodujeme… Bohužel v zemi, kde ekonom poučuje o globální změně klimatu a senátor se vyjadřuje k fungování lesních ekosystémů, bude asi dlouho trvat, než se vytvoří kulturní standardy, kdy politici řeší politické problémy a odborníci odborné.“ To napsal, vážení páni senátoři, profesor Karel Prach.

Pokuste se mu naslouchat. A vězte, že vám to vzkázal už loni, přesně před rokem. Nezdá se, páni senátoři či paní senátorko Rippelová, že byste si za ten rok vzali jeho slova k srdci: spíš jste se jen utvrdili ve své pyšné nevědomosti.

Buďme však spravedliví. Vinu na nedobré situaci, na vzájemném míjení, nenaslouchání a zakopávání se ve výchozích bojových pozicích, nesou obě strany. Jak jihočeští a západočeští politici, krajští i komunální, tak vedení parku. Ti první mají mnohdy oprávněný pocit, že zastupují zájmy veřejnosti, jestliže prosazují – zatím žel marně – možnost pěších přechodů k bavorským sousedům, z jádra jednoho parku do jádra druhého. Možnost bezprostředně porovnat náš management s managementem bavorským je i možností na místě vyvrátit argument o tom, že se u nás podniká jakýsi „nezodpovědný experiment“.

Návštěva u sousedů by přesvědčila snad i slepého, že obnova lesa tu už není experimentem, ale realitou. Kdyby se naši pseudoochranáři ve vedení parku tak oslovsky v tomto bodě nezasekli, kdyby namísto kyselých obličejů a množících se zákazů ukázali stejně přívětivou tvář k pěším turistům, jakou ukazují bavorští sousedé, kteří domácí návštěvníky pouštějí až k hraniční ceduli, pak by veřejné mínění mohlo být už dávno na straně parku. Veřejnost nezapomněla, že otevření pěšího a sezonně omezeného přechodu přes Modrý sloup slibovali všichni tři poslední ředitelé parku (Ivan Žlábek, Alois Pavličko i František Krejčí) – a všichni tři pod nejrůznějšími, často protichůdnými záminkami toto otevření, požadované i z Bavorska, zatím zablokovali.

Kdyby tady byl park pružnější, snad by byli zase místní politici a místní veřejnost vstřícnější k principu bezzásahovosti. A Šumava mohla být dnes dál. Jak je to dlouho, co mezinárodní mise IUCN jednoznačně doporučila zrušit šumavskou světovou raritu a ostudu, rozdrobení bezzásahových zón do sto třiceti pěti života neschopných ostrůvků? Pět šest let? A namísto smíru i v tomto bodě vidíme stále se prohlubující linie nekonečné zákopové války. Není už na čase vyvěsit na Klostermannově Šumavě konečně bílý prapor smíření?

Vladimír Just, publicista, divadelní a mediální kritik