Les se dokáže zachránit sám

Les se dokáže zachránit sám
Author	Miroslav Svoboda, Jaroslav Vrba
Date	2009-04-02
Source	Právo
Genre	tisk
Respondent

Lesní ekosystémy nejsou jen stromy. Je to složité společenství, kde žije a je svázáno mnohými vazbami množství rostlinných a živočišných druhů. Vedle stromů jednoho nebo více druhů je tu celá škála keřů, bylin, mechů, hub (nejen těch s kloboučkem) a bakterií. drobných, často okem nepostřehnutelných rostlin.

Stejně tak v lese nežije jen vysoká, černá a pernatá zvěř, ale i spousty menších savců, ptáci, zástupy hmyzu a dalších drobných, často okem nepostřehnutelných organismů. Vezmete-li smrky, koloucha, trs borůvčí a polštářek mechu, les vám na zahradě určitě nevyroste. Poznávání vazeb v lesních ekosystémech je obtížný proces už proto, že stromy mají delší život než vědci, kteří je zkoumají. Tím se pochopení dlouhodobého vývoje celého lesního společenstva jaksi vymyká běžné lidské zkušenosti. Podle letokruhů lze sice určit stáří stromů, odhadnout podmínky, v nichž stromy rostly a jak na ně reagovaly.

To je ale jenom jedna částečka skládanky, která dohromady tvoří lesní ekosystém, a jen částečně charakterizuje jeho vývoj. Pro pochopení tohoto vývoje a jeho zákonitostí potřebujeme studovat a sbírat údaje o původních pralesích – na dostatečně rozsáhlém území v obdobných klimatických podmínkách.

Polomy a brouk tu byli i dříve

Jak fungovaly přirozené horské lesy ve střední Evropě vminulosti? Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Tradiční představa, že se horské lesy – ponechme stranou ty v podhůří, které k obrazu svému pozměnil člověk – ve střední Evropě vyvíjely bez vlivu velkoplošných narušení typu vichřice nebo kůrovce a v krajině byly zastoupeny pouze lesy živé a zelené, je neudržitelná. Souhrnné práce publikované v poslední době jasně dokazují, že i ve střední Evropě byla frekvence vichřic tak intenzívní, že výrazně ovlivňovala rozvoj přirozených lesů v horských polohách. V lesích s vysokým zastoupením smrku, což je většina horských lesů, pak spolupůsobil kůrovec, který se mohl po takové vichřici namnožit a způsobit odumření jejich rozsáhlých částí. Proto byla původní horská krajina zřejmě mozaikou lesa živého a lesa narušeného vichřicí a kůrovcem – v různém stadiu obnovy. Podobnou mozaiku je možné dodnes najít v lesích střední Sibiře. V lesích národních parků, kde je cílem ochrana přirozených procesů a biologické diverzity, je suchý, „mrtvý“ les přirozeným stadiem vývoje, které je následováno rozvojem nového porostu, jenž vyrůstá na uvolněných plochách. Nejnovější vědecké studie ze Šumavy i odjinud dokazují, že takovýto člověkem neusměrňovaný vývoj nemá negativní vliv na vývoj lesů narušených vichřicemi nebo kůrovcem. Naopak se často ukázalo, že aktivní lesnická asanace měla na danou lokalitu mnohem horší dopady než původní narušení větrem nebo kůrovcem. Zpracování a vyklizení dřeva totiž působí narušení půdního povrchu, zničí větší část mladých stromků, které byly v lese už předtím, než přišla kalamita. S odklizením mrtvých stromů, ať už stojících nebo padlých, les přijde o velké množství živin potřebných pro rozvoj nových stromů.

Nejsou tam jen stromy

Součástí lesního ekosystému jsou kromě stromů i mnohé další druhy živočichů, rostlin, hub a mikroorganismů, provázaných spletitou sítí vzájemných vztahů. Dnes už každý školák ví, že tzv. škodná od kuny až po rysa či vlka je škodná jen v očích myslivců. Ve skutečnosti je vlastně užitečná, zatímco opravdové škody lesu působí přemnožení jeleni a srnci: bez oněch rysů či vlků nikdo nereguluje jejich množství přirozenou cestou. Pro správnou funkci lesního ekosystému mají ovšem zásadní význam organismy, o jejichž přítomnosti v lese často nemáme ani potuchy – doslova po nich nevědomky šlapeme. Jsou to především velice drobní zástupci půdní fauny, kteří se živí půdními mikroorganismy a rostlinným opadem a tím napomáhají při rozkladu rostlinných zbytků a uvolňování živin pro rostliny. Kromě toho pomáhají šířit vlákna mykorhizních hub, které žijí ve vzájemné symbióze na kořenech stromů a pomáhají jim získávat z půdy potřebné živiny. Na vykácených holinách, kde se drasticky změní teplotní a vláhové poměry v půdě, tato významná fauna hyne. Její návrat může trvat desetiletí, neboť přirozené šíření těchto bezkřídlých živočichů je velmi pomalé a na větší vzdálenosti prakticky nemožné. A to přispívá k horšímu přežívání sazenic smrčků na horských holinách.

Co kůrovec zničil...

Výzkum přirozené obnovy horských smrčin na české i německé straně Šumavy jasně ukazuje, že tam horské ekosystémy fungují v zásadě normálně. V novém čísle časopisu Silva Gabreta vyšla lesnická studie Marco Heuricha, která podrobně popisuje horské smrčiny ve vrcholových partiích Šumavy ve staré části Národního parku Bavorský les. V tomto prvním německém národním parku nejsou od počátku (1970) prováděny žádné umělé zásahy, takže je tam možné sledovat přirozené procesy a studovat dynamiku horských smrčin. Během 15 let tu bylo provedeno celkem šest šetření, která postihla přirozený rozpad původního smrkového lesa vlivem kůrovce. Nárůst populace lýkožrouta smrkového začal v létě 1993, vyvrcholil v roce 1995 a postupně se rozšiřoval na celé sledované území (a samozřejmě i do české části Šumavy). Před rokem 2000 už byly původní smrkové porosty na většině ploch v německém parku suché.

...brzy zarostlo

Studie dobře ilustruje obrovský regenerační potenciál smrčin: před nástupem kůrovce, tedy v roce 1991, bylo zjištěno průměrně 978 semenáčků na hektar. Stromky začaly po rozpadu lesa rychle odrůstat a zároveň přibývalo nových semenáčků, takže jejich celkový počet už v roce 2005 dosáhl čtyřnásobku – 4502 jedinců na hektar. Překvapivě dobře se dařilo právě smrčkům, zatímco početnost jeřábu stagnovala, takže jeho zastoupení pokleslo z 22 % na 7 %. Heurichova studie zcela vyvrací tvrzení, že v „mrtvém“ lese nedochází k obnově – více než polovina smrkových semenáčků se objevila po roce 2000. V každém odumřelém lese se totiž najde pár přežívajících smrků, které jsou dostatečným zdrojem semen (a dost možná i odolnějších jedinců). Studie ukázala také překvapivou klimatickou synchronizaci kůrovce a plodnosti smrku – teplé roky podporují jak invazi kůrovce, tak kvetení smrků a uvolňování semen ze šišek. Kůrovec tak vlastně klestí cestu ke světlu semenáčkům, které by v přítmí „normálního“ lesa s propojenými korunami nakonec nepřežily.

Místo pro nové druhy

V hospodářských smrkových lesích nižších poloh lesníci pochopitelně kůrovce rádi nevidí, protože tento škůdce dokáže účinně znehodnotit desítky let jejich práce. Ve vrcholových partiích horského lesa, tedy v jádrových územích obou šumavských národních parků, ale kůrovec plní roli tzv. klíčového druhu, který zásadním způsobem přispívá k rychlejší obnově přirozeného vývoje horských smrčin. Napomáhá totiž k obohacení jejich druhové rozmanitosti, protože na plochách napadených kůrovcem roste nabídka volných mikrostanovišť. Například v bavorské části Šumavy hostí tato stanoviště kriticky ohrožené hmyzí druhy, které se nevyskytují ani v zapojeném lese, ani na enklávách luk odlesněných místními obyvateli už před staletími.