Ministr životního prostředí Kužvart zbendovatěl

Ministr životního prostředí Kužvart zbendovatěl
Author	Vladimír Just
Date	2001-02-24
Source	Lidové noviny
Genre	tisk
Respondent

Souhlas ministra Miloše Kužvarta s průjezdem dálnice D8 Chráněnou krajinnou oblastí České středohoří není pro nikoho, kdo pozorněji sleduje jeho kroky, ničím překvapivým. Tento ministr si za necelé tři roky stačil znepřátelit kdekoho, od přirozených antagonistů typu ministra průmyslu až po nevládní ekologické organizace, pošumavské obce a nejvýznamnější přírodovědce v zemi.

Ztracená rovnováhaUž dávno před svým rozhodnutím udělit dálnici výjimku patřil Kužvart k horkým kandidátům na titul Ropáka roku. Přestal totiž vytvářet pro demokracii tolik potřebný protipól „silovým ekonomickým ministrům. To jediné, co dává jeho resortu smysl,… je funkce zdravé korekce jednostranně technokratických projektů funkce stejně potřebná, jako je korekce projektů .“

O takové rovnováze si ovšem dnešní smluvněopoziční poměry, mimo jiné i kvůli nedůstojné Kužvartově roli, mohou nechat zdát. Kdo si dnes ještě vzpomene na předvolební hesla ČSSD o „sociálně a ekologicky šetrné tržní ekonomice“? Čím výš Miloš Zeman stoupal po schodišti moci, tím víc se „ekologie“ z jeho úst vytrácela, na slíbené referendum o JETE pak zapomněl dočista. A Kužvart, v jehož popisu práce bylo nemlčet, mlčel a mlčí, někdy zarytě, jindy za pomoci fráze.

Za dva a půl roku prohrál všechny významné bitvy v resortu. Dálniční Waterloo je jen, poslední hořkou kapkou. Účelovým argumentem se škodlivým „bodovým“ vyústěním exhalací původně plánovaného dálničnímu tunelu se odborně zesměšnil (taková vyústění a takové tunely přes chráněná území fungují standardně na různých místech Evropy). Proč zamítl variantu „západního“ obchvatu dálnice s mostem, nedokázal deprimovaný ministr v televizní „21“ zdůvodnit už vůbec.

Nejde o jedno rozhodnutí

Kužvart nezískal zpět do své gesce, jak sliboval, ztracené uzemní plánování. Smířil se bez slůvka odporu s katastrofálním zhoršením zákona o posuzování vlivu staveb na životní prostředí, který svou benevolencí k znečišťovatelům a faktickým vyloučením veřejnosti z rozhodování úspěšně vyvrací sám sebe.

V klíčové temelínské kauze se Kužvart chová – na rozdíl od správců tohoto resortu kdekoli ve světě – mimořádně zbaběle. S Rakušany nejedná, na blokády nejezdí, médiím se vyhýbá. Stále šílenějším socialistickým vizím ministra Grégra se v tuto chvíli u nás daří mimo jiné i proto, že oportunisté typu Kužvarta neslavně vyklidili pozice.

Nezaznamenal jsem například žádné Kužvartovy protesty proti bezprecedentnímu složení komise, která má posuzovat vliv JETE na životní prostředí. Přitom ve standardních evropských poměrech je nemožné, aby vliv stavby na okolí „nezávisle“ posuzoval sám stavebník! (Dva zástupci Grégrova ministerstva v takové komisi neznají prostě co pohledávat.)

Svou oportunitou se tak Kužvart navlas podobá nechvalně známému předchůdci Františku Bendovi. Ve dvou bodech jej už překonal: v devastaci Šumavy (jež je v tuto chvíli mezinárodní organizací WWF považována pro Evropu za odstrašující příklad „národního parku jen na papíře“) a v talentu znepřátelit si obce.

Všude na světě si vlády a národní parky hýčkají obce různými kompenzacemi, jež jim vyrovnávají ztížené hospodaření. A umožňují jim „přiživit se“ i na jediné lukrativní výhodě rezervací: na otevřeném přístupu „měkkého turisty“ k divadlu přírody. U nás turista nesmí, aby nerušil tetřeva, tam, kam smí traktor, vrtulník, těžební souprava!

A tak obce mají s národním parkem jenom nevýhody: samy nesmějí nic a přitom vidí, jak za podezřelých okolností a se státní dotací mizí dřevo dokonce z míst, kde mělo stoprocentně zůstat. Obce už vědí, že byrokrati tu kryjí bezprecedentní tunel na dříví (rekordní těžby cca 300 000 m3ročně), a přitom všemožně brzdí jejich soukromopodnikatelské aktivity (malé penziony, turistické noclehárny, síť levných občerstvení).

Na služebprázdné Šumavě vládne tuhý socialismus. Dorazíte-li s vyplazeným jazykem na rozhlednu s restaurací (Poledník) a je minutu po zavírací hodině, máte smůlu: státní zaměstnanec vám erár zavře před očima. Soukromník by obsluhoval, dokud jsou zákazníci, jako třeba na bavorském Luzném.

Plán péče o Šumavu

Vrcholem arogance však je „projednání“ Plánu péče o Šumavu. Nejprve ministr dá původní návrh opřipomínkovat, pak plán před nimi ztopí a schválí. A navíc obviní obce, že nemají zájem: v říjnu prý byly obeslány na seminář a akci ignorovaly. Obce mají k dispozici doklad, jenž usvědčuje ministra ze lži: „Oznamujeme vám, že jsme byli nuceni přeložit termín odborného semináře Plán péče NP Šumava, který se měl konat 24. – 26. října. Správa parku předpokládá přesun tohoto semináře na jarní měsíce roku 2001.“

Poslední věta mluví o skutečné roli, víc než cynicky: v jarních měsících 2001 už přece bude plán dávno schválen…

Vladimír Just, publicista