Minulost, přítomnost a budoucnost Šumavy

Minulost, přítomnost a budoucnost Šumavy
Author	Vladimír Just
Date	2001-09-05
Source	Lidové noviny
Genre	tisk
Respondent	František Krejčí

Šumava, to líbezné, vlídné, mírně zaoblené pohoří, se stává pomalu pohořím nejkontroverznějším. A není divu, jestliže se tu v minulých letech pod různými záminkami vytěžilo půldruhého milionu kubíků nejvzácnějšího dřeva v zemi – v miliardové hodnotě. Přitom většina tohoto dříví by v každém regulérním národním parku musela zůstat. Jak se na české straně dramaticky zvětšují holiny a jak se blíži datum zářijového projednávání návrhu zákona o NP Šumava ve sněmovně, stává se naše nejrozsáhlejší pohoří opět mediálním tématem. Zatím velmi neuspokojivá podoba zmíněného zákona je předmětem nejrůznějších dohadů, spekulací, lobbistických tlaků. Vzhledem k neudržitelnosti současného stavu a takřka totálnímu kolapsu ochrany šumavské přírody se vnucuje otázka, zda by nebylo rozumné vrátit se do výchozího bodu, kdy na Šumavě ještě nebyli v čele parku těžaři, nýbrž, tak jako v Bavorsku, ekologicky cítící lesáci a přírodovědci. Zdálo se mi proto užitečné pohovořit si s jedním z nich.

Ing. František Krejčí (1962), rejštejnský rodák, vystudoval Lesnickou fakultu Vysoké Školy zemědělské v Brně, v současné době pokračuje postgraduálním doktorandským studiem na Přírodovědecké fakultě UK. Publikoval k „fenoménu Šumava“ řadu odborných i popularizačních studií. V letech 1991–1994 byl vedoucím pracovníkem původního „ekologického“ národního parku. Jinými slovy, byl členem démonizovaného týmu, na nějž se dnes zhusta svalují všechny současné obtíže, od údajného zanedbání asanací polomů až po úmyslné „namnoženi brouka“ a nastartování pozdější kalamity.

• Ruku na srdce: množil jste na Šumavě kůrovce?

Jednoznačně prohlašuji, že jsme kůrovce nemnožili. K tomu musím doplnit, že jsme získali nejdříve pravomoc výkonu státní správy ochrany přírody i státní správy ledního hospodářství, ale teprve o rok a půl později, tzn. v létě 1993, jsme fakticky převzali lesy (ve smyslu zákona č. 114/92 Sb. o ochraně přírody a krajiny) – od státních a vojenských lesů…

• Mám před sebou ovšem dokument z roku 1993 – fax vysokého úředníka Bendova ministerstva životního prostředí ing. Františka Urbana, v němž se řediteli Správy NP výslovně „zakazuje přebírat lesy“ od Lesů ČR, s odvoláním na jakousi interní dohodu s ministrem Luxem. Zřejmě neměli ještě zcela dotěžíno. Jinými slovy, vysoký úředník MŽP zakazuje plnit zákon (příznačné je, že se stal právě tento odpůrce přebírání lesů do ochranářských rukou později úzkým spolupracovníkem dnešního dřevorubeckého managementu a – dle hesla kozel zahradníkem – ředitelem EKU-FILMU). Šéf ŠNP však tehdy Urbana neposlechl, lesy převzal a byl odvolán…

Ano, v říjnu 1993 byl skutečné dosavadní ředitel NP ing. J. Kec odvolán. A já jsem asi dva dny nato odstoupil z funkce vedoucího útvaru NP. I přes relativně krátké období lze doložit výsledky naši práce konkrétními ciframi. Například v roce1993 bylo na území NPŠ vytěženo asi 58 tisíc m3kůrovcového dříví a 94 tisíc m3dříví z větrných kalamit. Této nízké úrovně se nepodařilo od té doby dosáhnout na Šumavě v žádném roce… V roce 1993, kdy byla očekávána silná kůrovcová kalamita na centrální Šumavě, náš tým vypracoval směrnici pro její likvidaci diferencovaně pro I. a II. zónu. Po dohodě ministerstev zemědělství a životního prostředí byť schválen náš návrh ponechat bez zásahu tři lokality v I. zónách – Trojmezenská, Modravské slatě a okolí Prášilského jezera. Ve všech ostatních I. zónách se operativně zasahovalo na základě souhlasu pracovníků ochrany přírody. Ministr Benda přesto svolal kalamitní štáb, který svou činnost ukončil 11. 8. 1993 s jednoznačným závěrem: kalamita byla zvládnuta. Myslím, že to dostatečně dokládá mé úvodní prohlášení.

• Nastupoval jste na Šumavu s nějakou vizí?

Já jsem nastoupil na Šumavu už k 1. 1. 1989, a sice na Správu Chráněné krajinné oblasti Šumava-západ, v Sušici. Zodpovídal jsem za agendu ochrany přírody v lese. Hned po nástupu jsem „vybočil z řady“ tím, že jsem připravil (s Mgr. Pavlem Hubeným) 22 návrhů přírodních rezervací jen v západní části CHKO Šumava. Byla to jediná možnost, jak za bolševika obhájit hodnotu Šumavských lesů z hlediska ochrany přírody. Pak už šlo všechno rychle – listopadový převrat, příprava národního parku a přišel i první konflikt s MŽP o začlenění či nezačlenění Královského hvozdu do NP…

• Dnes místní lidé blahořečí, že tehdy nebyl Královský hvozd začleněn: při pohledu na devastaci jádrového území národního parku mají oprávněný pocit, že takto ušel zhoubě…

Nu a pak přišlo konečné vyhlášení NP, ustanovení nové Správy NP a CHKO, spolupráce se světovým fondem ochrany přírody (WWF) – zejména na vyhotovení plánu péče. Koncepce našeho týmu vycházela důsledně z mezinárodně uznané definice NP, již vypracovala IUCN. Díky podpoře WWF jsme byli dost detailně odborně připraveni – důkazem je plán péče, který shrnul naše představy o osudu Šumavy. Tento plán péče byl v roce 1992 v Srní obhájen na mezinárodním workshopu před asi stovkou odborníků z celého světa a před asi 40 šumavskými starosty. Veškerou činnost správy dělil na tyto programy:

Ochrana přírody (vytvoření národního parku na úrovní EU, dotvoření zonace se systémem souvislých, nikoli izolovaných bezzásahových ploch (odprogramy vědecké a monitorovací)….

Veřejné využití NP (vybudování komplexní infrastruktury cestovního ruchu – v samozřejmé spolupráci s obcemi).

Hospodářské využití (režim hospodaření v lese i mimo les).

Rozvoj enkláv (rozkvět obcí a jejich okolí, zejména těch, kde jsme očekávali největší turistický ruch: Prášily, Srní, Modrává, Horská Kvilda, Kvilda, České Žleby, Stožec. U ostatních šlo o záchranu kulturního dědictví, zejména horského šumavského typu architektury a struktury sídel).

• Co se vám z toho podařilo?

Vypracovat a obhájit plán péče v duchu mezinárodně uznávané definice národních parků (IUCN). Získat ke spolupráci tehdejší starosty, kteří – na rozdíl od současné praxe – dostali prostor k podrobnému připomínkování. Převzít lesy a v nich změnit lesní hospodářské plány. Byly z nich vyškrtnuty všechny holosečné těžby a všechny těžby v porostech starších 140 let. A konečně: zahájit spolupráci s WWF, který je dodnes – jak se nejnověji ukazuje v jeho kritice praktik současné správy – určitou zárukou veřejné kontroly na evropské úrovni. Samozřejmě jsme v Česku. A tak naše úspěchy byly trnem v oku některým úředníkům MŽP, kteří již v té době měli úplně jiné, lukrativnější plány se Šumavou než my, obyčejní Šumaváci…

• Za nejostudnější odbornou botu ing. Žlábka je dnes považováno účelové zmenšení a rozdrobení I. zón do 135 neživotaschopných, ze všech stran osekaných ostrůvků. To se naprosto vymyká standardům evropských národních parků, nedává to jiný než těžební smysl…

Jistě, rozdrobení I. zón do135 ostrůvků je z odborného hlediska ochrany přírody do nebe volající nesmysl. Zvláště dochází-li k vytěžení lesů až k jejich hranici. Zonace v počátcích NP vycházela jednak z vyhlášených a jednak z navrhovaných národních přírodních rezervací, ať už byly vyhlášeny před desítkami let nebo byly za totality připravovány k vyhlášení. Rozsekání těchto po mnoho let chráněných území je neodpustitelnou chybou. Jako chůze slona v porcelánu na mne zapůsobilo rozkrájení 20 let připravované a komunisty znemožňované rezervace Modravské slatě na ploše 3600 ha – rozsekány byly na několik malých ostrůvků. Bylo mi v tu chvíli jasné, že se Šumava dostala do rukou nekompetentních lidí. My jsme plánovali opak: postupně vytvářet souvislejší oblast I. zóny, např. na celém území při hranici s NP Bavorský les, Křemelná, Zhůřské a Horsko-Kvildské slatě, Trojmezná, Vltavský luh aj. Zároveň jsme chtěli plošně chránit nejvyšší polohy Šumavy, tj. veškeré porosty horského smrkového vegetačního stupně. K dnešnímu datu by podle našeho plánu byla rozloha I. zón asi 33 000 ha (tj. asi 50 % NP) – což odpovídá, na rozdíl od současných 13 %, evropským standardům.

• Jak to bylo s vaším odchodem z parku? Byl jste „odejit“?

Můj odchod proběhl na základě dohody asi rok po mém odstoupení z vedoucích funkcí. Bylo mi jasné, že skončila první etapa NP, etapa ochranářská. Přístup nového vedení k tomu, co jsme my vybudovali, mne urážel. O tom, jestli by na mne nové vedení zkoušelo podobné vypuzovací praktiky jako na mé stoupence později, lze dnes jen spekulovat.

• Slyšel jsem o vás vyprávět nehezké pověstí, že jste chtěl veškeré hospodaření (a tedy i zisky) na území NP shrábnout do vlastní soukromé firmy, zvané Park-servis. Co Je na tom pravdy?

To je jedna z pomluv, které mne od té doby provázejí, podobně jako ta o kůrovci. Snažil jsem se několikrát vše uvést na pravou míru, ale fáma o smyšlené privatizaci byla silnější. Jednoduše řečeno: šlo o to, že stát, který založil organizaci, jež sama hospodaří a sama si vykonává státní správu předmětu hospodářské činnosti, založil zároveň organizaci s vnitřním konfliktem zájmů jako hrom. Ten jsme v plánu péče chtěli nějak řešit a zadali jsme studii, jež měla tento konflikt eliminovat. Studie doporučila vytvořit obslužný subjekt správy, který zajistí řadu činností, jež správě samotné nepříslušejí: budování infrastruktury ochrany přírody, budování a provozování infrastruktury cestovního ruchu, zajištění některých hospodářských činností v lese a na zemědělských pozemcích – to vše v intencích ochrany přírody podle pevného plánu péče. Což je běžný způsob péče o NP v EU, zvláště spoluzakládají-li tento subjekt obce. Zároveň to ale vůbec neznamená, že by se správa měla zbavit odborné správy lesů a myslivosti, naopak! Jedním ze specialistů, kteří zmíněnou studii vypracovali, byl i můj tchán ing. Jiří Tetzeli. Ten podal později, po dohodě s ministrem IP, předběžný návrh smlouvy o dílo na zajištění některých činností (nikoli privatizaci!) ve smyslu té studie, a to pod hlavičkou firmy Park-servis, jež byla k tomu účelu založena. Smlouva byla projednána za přítomnosti ředitele správy, asi pěti členů rady NP a jednoho novináře (za mé nepřítomností). Byla odmítnuta s tím, že její druhé znění se má zabývat jen infrastrukturou cestovního ruchu. K dalšímu jednání již nedošlo, neboť mezitím kdosi nafoukl mediální bublinu o neexistující „kauze“ privatizace Šumavy panem Tetzelim. Jedno je jisté, při jednání ministra Bendy se starosty obcí, kde zdůvodňoval odvolání J. Kece z funkce ředitele, výslovně uvedl, že „kauza privatizace Šumavy“ není důvodem (!) k jeho odchodu.

• Obraťme list. Jak hodnotíte zatím předložené návrhy zákona o NPŠ (Zajíčkův a Máčeho)? Nebylo by lépe vypracovat variantní návrh třetí, vyhovující jak zájmům ochrany přírody, tak zájmům obcí a především evropským standardům?

Asi ano. Stávající návrhy jsou opravdu z hlediska reálných potřeb ochrany přírody a rozvoje obcí nedostatečné. Právě z hlediska EU nelze zájmy ochrany přírody a místních obcí oddělovat. Proto na připomínkách k zákonu o NP, který prošel prvním čtením ve sněmovně, spolupracuji s Hnutím Duha a se zástupci obcí, jakož i s některými poslanci, krajskými radními a dalšími osobnostmi.

• Jaké by měla Šumava (včetně strádajících obcí) výhody, kdyby zde fungoval standardní evropský národní park typu bavorského? Neměl by být po bavorském vzoru ŠNP – aby se vyloučila zainteresovanost na těžbě – rozpočtovou, nikoli příspěvkovou organizací?

Výhody standardního národního parku by byly na Šumavě ohromné. Všude v Evropě, kde podobné struktury fungují, vychází srovnání hospodářského a ochranářsko-rekreačního využiti krajiny až třikrát líp ve prospěch toho druhého. Ekonomický efekt z těžby dříví má dnes na Šumavě úzká skupina lidí a region chudne, ač by měl mít alespoň druhotný efekt z těžeb. A to v budoucnu té části infrastruktury správy NP, již může využívat veřejnost, tedy my všichni. V Bavorsku 90 % ročního rozpočtu věnují na budování infrastruktury specializovaného turistického ruchu a region navíc čerpá z několika dotačních podpor státu i EU na svůj specifický rozvoj. Naše správa na podobné účely vynakládá z ročního rozpočtu asi15 %! A to lze velmi diskutovat o adekvátnosti tržeb ze dříví, cen stavebních zakázek, účelnosti pořizovaných staveb a komunikací. Zkrátka: i zde je vše naopak než v EU! To, aby se z našeho nevyvinutého regionu (teď myslím Sušicko) stal region stabilní a prosperující, je úkol pro jiný typ řízení NP Šumava. Současný typ i z tohoto pohledu selhal na celé čáře, neboť znemožňuje obcím a podnikatelům čerpal dotace na regionální rozvoj v NP i v jeho předpolí. Rozpočtové organizace již v česku nelze zřizovat. Nadále si však myslím, že vhodné pro region by bylo vytvořit obslužný subjekt, např. obecně prospěšnou společnost, založenou obcemi a Správou NP, která by na zakázku pro správu dodávala činnosti související s existencí NP. Státní správa může fungovat jako rozpočtová složka MŽP či Krajských úřadů v Plzni a Českých Budějovicích.

• Polepší si Šumava, až budeme v EU?

Může si polepšit i teď, změní-li se zásadné styl práce Správy NPŠ. Např. taková značka PAN-PARKS mohla znamenat, že by EU „vkročila“ na Šumavu alespoň pojetím dotací na regionální rozvoj o něco dříve. Na druhé straně samotný vstup do EU nic nezlepší, nebudeme-li chtít naše problémy řešit sami. Současný NP Šumava by v podmínkách EU nebyl brán vážné. Patrně bychom museli jeho označení změnit na přírodní park…

• Co byste udělal na Šumavě jako první v případě, že byste se stal na základě řádného konkursu ředitelem Správy NP?

Přestože se jedná o velmi hypotetickou otázku, lhal bych, kdybych tvrdil, že mě další osud parku jako šumavského rodáka nezajímá. Nejzásadnější věci, které bych změnil, jsou tři: 1. Obnovit partnerskou spolupráci s obcemi. 2. Obnovit ochranářské pojetí správy území NP v součinnosti s Bavorským lesem, 3. Zavést princip veřejné kontroly činnosti Správy NP, na národní i evropské úrovni – a změnit styl jejího řízení. Závěrem mi dovolte otázku: kdybych hypoteticky vyhrál výběrové řízení, bude někdo v tomto státě po mně tyto věci chtít?