Motýli na vymření

Z sumava-corpus
Přejít na: navigace, hledání


Motýli na vymření
Author Ivan Motýl
Date 2006-03-22
Source Týden
Genre tisk
Respondent

„Další adept na vyhynutí,“ ukazuje entomolog Martin Konvička na dvojici přišpendlených žluťásků barvoměnných. Vědci páreček chytili a preparovali ještě v době, kdy v Bílých Karpatech žily stovky žluťásků tohoto druhu. Loni od jara do podzimu však spatřili jen pouhé čtyři kusy. Polovina druhů motýlů žijících v České republice vymírá. Osmnáct jich už vyhynulo.

Součástí bufetu Biologického centra Akademie věd ČR v Českých Budějovicích je poněkud záhadný bazar, v němž lze koupit třeba kráječ chleba za devadesát korun i několik knih. V křeslech posedávají entomologové a nad zákuskem přemítají, kdy konečně skončí zima. V rádiu právě oznamují předpověď počasí: v první jarní den mají teploty klesnout až na šest pod nulou. „Jaro se opozdilo, v terénu zatím nemáme co hledat,“ říká Martin Konvička ze zdejšího Entomologického ústavu AV ČR.

Brusel proti žluťáskovi

Pokud se žluťásek barvoměnný letos v Bílých Karpatech neobjeví, hrozí, že bude prohlášen za vyhynulého, byť ne hned. „Dáme mu ještě šanci. Za vymřelý druh jej prohlásíme, až nebude spatřen patnáct let. Navíc po něm budeme pátrat detektivními metodami,“ slibuje Martin Konvička. Po stopách ohroženého druhu žluťáska půjdou desítky dobrovolníků, kteří s očima na stopkách budou brázdit louky. „Vymírání žluťáska barvoměnného přišlo nečekaně rychle,“ říká Konvička. Ještě před třemi lety vědci tvrdili, že tento druh je sice ohrožen, ale jeho populace má v Bílých Karpatech šanci přežít, nebo se dokonce rozšiřovat; dříve, zhruba do konce šedesátých let, lokálně žil na celém území republiky.

Poslední ránu zasazují žlutému okřídlenci centralizační opatření Evropské unie. A nejen jemu, ale i celé škále dalších motýlích druhů. Úředníci nařizují, že pokud majitel louky žádá o dotace na její údržbu, musí vyjet se sekačkami nejpozději do dvacátého července. „Dnešní technika umožňuje, že louky posekáte v několika dnech. Mezi desátým a dvacátým červencem tak zmizí na loukách všechny květiny a motýli přijdou o obživu,“ líčí entomolog. Přitom stačí tak málo. Jednu louku posekat o tři týdny později, další třeba jen každý druhý rok. Na loukách by zůstal dostatek kvetoucích živných rostlin. „Peníze z dotací na údržbu luk jsou pro mnohé rodiny hlavním zdrojem příjmu. Mají tudíž obrovský strach z kontrol,“ tvrdí Konvička. Neúprosní úředníci rejdí po loukách, a kdo neposeče v termínu, přijde okamžitě o podporu.

Bílé Karpaty jsou Chráněnou krajinnou oblastí (CHKO) s aparátem profesionálních ochránců přírody. „Jeden hot a druhý čehý,“ komentuje svár Konvička. Vyhlášky ministerstva zemědělství jsou v rozporu s regulemi ministerstva životního prostředí. „Nedovedu si představit, že půjdu za místními sedláky a budu je přesvědčovat, aby některé louky nekosili a dobrovolně se připravili o dotace. Vysmáli by se mi,“ říká vedoucí správy CHKO Bílé Karpaty Jiří Němec, který si nemyslí, že je vymírání žluťáska barvoměnného podmíněno jen problémem s kosením luk. Tvrdí však, že to nevzdá. „Začneme na Státním zemědělském intervenčním fondu a pokusíme se zajistit pro zemědělce výjimky,“ slibuje. Jde spíše o zbožné přání, neboť zmíněný fond žádné „extrabuřty“ udělovat nemůže. „Výjimka by musela být stanovena vládním nařízením, ale podle mě sami zemědělci o žádné výjimky nestojí. Jejich strachu se nedivím, mohou je kdykoli nečekaně navštívit kontroloři přímo z Bruselu,“ tvrdí mluvčí fondu Jitka Sluková.

Český lesofašismus

Vymírání motýlů považují vědci z Entomologického ústavu Akademie věd v Českých Budějovicích za katastrofální selhání české ochrany přírody. Svůj podíl na tristní situaci však má i několik generací lepidopterologů, jak se odborně říká výzkumníkům motýlů. „Uzavřeli se do slonovinové věže osobních libůstek a preferovali klasické sběratelství,“ tvrdí badatelé v závěru knihy Motýli České republiky, která mezi entomology vyvolala nadšení i pobouření. „Ochrana denních motýlů byla vnímána jako cosi obskurního,“ dodávají autoři, mezi něž patří i Konvička. Mezitím řada druhů motýlů z přírody zcela zmizela a další vymírají. „Ještě na počátku devadesátých let se pro motýly dělalo jen málo, navíc špatně. Nikdo přesně nevěděl, proč některé druhy mizí,“ říká šestatřicetiletý badatel.

Depozitáře Jihočeského muzea skrývají až sto tisíc preparátů motýlů, vystaveno však je pouze asi dvacet motýlích druhů. „Přírodovědná expozice pochází z roku 1963,“ informuje šéf oddělení Petr Bürger. V roce 1963 vládl v Československu ochranářský pravěk. Třicetiletý entomolog z českobudějovického ústavu Zdeněk Fric vzpomíná na dobu svého dětství v osmdesátých letech: „V atlasech se přitom o jednotlivých druzích motýlů psalo, že žijí prakticky všude. Jenomže na většinu z nich jsem nikdy nenarazil.“ Teprve na sklonku devadesátých let se v Entomologickém ústavu napojeném na Jihočeskou univerzitu sešla skupinka mladých vědců, která odstartovala revoluci ve výzkumu tuzemských motýlů. Tým upozornil, že záchrana motýlů nespočívá v konzervaci krajiny. Naopak prý vyžaduje masivní kácení lesů, ale také například četnější výbuchy munice ve vojenských prostorech. Stále zvětšující se plochy lesů a dotace na zalesňování půdy označil za státní „lesofašismus“. „Plantáže lesních monokultur, to není příroda,“ říká Fric doslova.

Obecně stojí za úbytkem motýlů především zánik jejich stanovišť, který souvisí s intenzifikací zemědělství a lesnictví. Scelováním pozemků zanikly meze, úhory, květnaté louky, spásané stráně i okraje polních cest. Meliorace zničily mokřadní stanoviště, nadužívání insekticidů a chemických hnojiv vytlačilo další druhy motýlů. Likvidační je pro motýly i další zalesňování neplodných půd či zánik oblastí s vátými písky.

Jsou nám houby přednější?

Souvislé hospodářské lesy zadusily například hnědáska osikového. Motýl, dříve žijící ve většině nížinných lesů, dnes žije v jediném lese v Polabí. „Ani tam mu ale dvakrát nepřejí,“ říká výzkumník Fric. Kdysi rozšířený motýl je totiž velmi závislý na takzvaném výmladkovém či pařezinovém hospodaření, kdy se část listnatého lesa kácí pravidelně už po deseti či dvaceti letech. „Z pařezů nechal hospodář vyrůst mladý les, který zase záhy pokácel. Ušetřil si práci s těžbou velkých kmenů, mladé stromy snadno zpracoval na palivové dříví,“ vysvětluje Konvička. Výmladkové hospodaření postupně zaniklo a s ním vymíral i hnědásek osikový, který k životu nutně potřebuje světlé a řídké, téměř parkové lesy s hojností bylin a keřů, s mladým porostem jasanů ztepilých.

Vědci si dokonce dlouho mysleli, že hnědásek osikový už vyhynul. V roce 1994 však byla jeho populace náhodně nalezena v listnatém lese u polabské obce Radovesnice. Ochránci motýlů nyní prosazují, aby část lesa u vsi byla radikálně prosvětlena kácením a obnovilo se pařezinové hospodaření. Obyvatele obce však projekt pobuřuje.

„Les se jmenuje Plaček a pro nás má stejnou hodnotu jako Petřínské sady pro Pražáky,“ rozčiluje se radovesnický starosta Václav Janík. Podporuje ho drtivá většina obyvatel. Les považují za houbařský ráj, a pokud bude prošpikován pasekami, poruší se prý podhoubí, navíc bude ohrožen vichřicemi. „Petici proti kácení podepíše v jediném dnu celá vesnice,“ prorokuje starosta. Vymírající motýl domorodce nevzrušuje.

Britská hrdost motýlí

„Motýli jsou i jistým druhem varování, co se děje v živočišné říši,“ upozorňuje Konvička. Díky své kráse jsou nejlépe prozkoumanou skupinou hmyzu, přírodovědci však odhadují, že hromadně vymírá i jiný hmyz. Například ve skupině takzvaných majkovitých brouků už vyhynulo asi čtyřicet procent všech druhů, zmizelo také třiadvacet procent druhů vos.

„V ochraně motýlů jsme obrovsky pozadu, jedničkami jsou Britové,“ vysvětluje Konvička. Pro Angličany se v uplynulé dekádě stala záchrana vymírajících motýlů věcí národní cti – podobně jako starost o ptáky. „A to v Británii vzhledem k ostrovní poloze žije o polovinu méně druhů motýlů než v České republice,“ srovnává Konvička. V tuzemsku žilo před sto lety 161 druhů, osmnáct již vyhynulo a třiasedmdesát nyní vymírá. To znamená, že druhy, které byly dříve k vidění na mnoha lokalitách v zemí, se nyní často omezují na poslední louku či les.

„Začala bych ve školách a ve skautských oddílech. Tisíce dětí školou povinných by se mohly stát pozorovateli,“ plánuje jedenadvacetiletá Alexandra Bernardová, jež se dobrovolně podílí na mapování výskytu motýlů; tuto činnost zastřešuje Společnost pro ochranu motýlů. Na určeném území vede záznamy o všech denních motýlech, jež spatří. V Británii už motýly sleduje na dvacet tisíc nadšenců, v tuzemsku pětistovka.

Sběratelé: chybný terč

„Ve střední Evropě je to všude stejný problém,“ říká Konvička. Motýli vymírají v Maďarsku, na Slovensku i v Německu. Pouze Středomoří se zatím zkáza motýlí říše nedotkla, ale je to prý jen otázka času. „Třeba v Řecku jsem si všiml, že země za posledních deset let neuvěřitelně zarostla. Tam, kde se pásly kozy, roste křoví a les,“ říká Konvička. Řečtí motýli poprvé za deset tisíc let přicházejí o tradiční stanoviště.

Za stejných okolností vymřel v České republice jasoň červenooký. Naposledy žil ve Štramberku v Podbeskydí na vápencových skalách. Chudému městečku se dříve přezdívalo město koz. Zvířata vypásala skály, na nichž se navíc dařilo rozchodníkům, a právě rozchodníky jsou živnou rostlinou jasoňů. Už za první republiky však ovcí a koz ubývalo, radnice navíc rozhodla, že ve skalách vysadí takzvaný Národní sad. Jenomže přírodovědci netušili, že motýl vymírá právě kvůli zalesňování a zániku pastevectví. Věřili, že ho decimují hlavně hamižní sběratelé.

Ochránci přírody dokonce na stanoviště jasoňů zakazovali vstup osob a paradoxně bránili i pastvě. „Dobře míněná ochrana, která mířila úplně vedle,“ lituje Konvička a dodává: „Sběratelé motýlům příliš neubližují. Tedy pokud se nesoustředí na určitý vymírající druh.“

Sen o granátech a kopřivách

Průjezdy transportérů, dělostřelba. Odborníci zjistili, že modrásek černočárný přežívá ve vojenském prostoru Boletice jen díky těžké technice. Armádní výcvik v lůně jinak nedotčené přírody má na výskyt motýlů stejně blahodárný vliv jako tradiční hospodaření a extenzivní pastva. „Postupné omezování cvičení paradoxně ohrožuje i motýly žijící ve vojenských pásmech,“ stěžuje si Konvička. Případným zrušením Boletic bude prý vynesen ortel nad mimořádně vzácným modráskem černočárným. Motýlí pohromu mají na svědomí také různé televizní „receptáře“, stejně tak výrobci sekaček se svou reklamou. „Přemek Podlaha je vrahem motýlů,“ říká Konvička tvrdě. Sekačkový teror v zahradách u rodinných domů mění rozsáhlé oblasti v místa, kde motýli žít nemohou. „Stačilo by, aby lidé nechali na zahradě neposekaný aspoň pás kopřiv pro babočky,“ doporučuje Konvička. Jeho kolega Fric zase varuje před zahrádkářským nadšením z tújí, kanadských borůvek a dalších exotických rostlin, které čeští motýli neznají, a tudíž se pro ně nemohou stát zdrojem potravy.

Bádání v provincii

Budova budějovického Entomologického ústavu AV ČR je produktem normalizačního plánování. Předimenzované chodby stavby z roku 1985 zdobí keramické reliéfy s rostlinnými motivy, kanceláře jsou naopak stísněné. Tým mladých vědců však tady dělá vědu na špičkové evropské úrovni. „Ráno ze sídliště do ústavu, večer zase na sídliště. V Praze, ale i třeba v Olomouci by nám bylo líp,“ prohlašuje Konvička. Jenomže za normalizace někdo rozhodl, že česká věda musí být decentralizovaná. Entomologové skončili na jihu Čech.

Vadí jim odtržení od obrovských sbírek motýlů Národního muzea, které jsou při možnostech současné genetiky obrovským zdrojem informací, ale i od Národní knihovny a studovny v Klementinu. „Přitom tam můžete najít knižní skvosty, které potvrzují, jak naše příroda postupně upadala,“ tvrdí Konvička. Má na mysli například publikaci jistého krnovského evangelického pastora, který během putování po třech obcích farnosti pozoroval na počátku devatenáctého století sto deset místních motýlů. „Dneska bych na stejném území našel maximálně třicet druhů.“

Průjezdy transportérů, dělostřelba. Vojenský výcvik v lůně jinak nedotčené přírody má na výskyt motýlů stejně blahodárný vliv jako tradiční hospodaření a extenzivní pastva.

Dobrovolní pozorovatelé

Čtyřiadvacetiletý absolvent Jihočeské univerzity Pavel Pech amatérsky mapuje výskyt motýlů u Dolního Dvořiště na jihu Čech. Poslední půlstoletí přitom v této oblasti nikdo nezjišťoval druhové složení motýlů. „Pracuji dobrovolně, ale s pocitem, že se podílím na velkém úkolu. Navíc se o motýlech hodně naučím,“ říká Pech. „Ještě před pěti lety mapování motýlů napomáhaly dvě stovky pozorovatelů, teď jich je skoro pět set,“ raduje se Martin Konvička, jeden ze strůjců projektu, který zaštiťuje Entomologický ústav AV ČR v Českých Budějovicích a Jihočeská univerzita. První výsledky mapování přinesla dvoudílná publikace Motýli České republiky z roku 2002, vydaná Společností pro ochranu motýlů. „Jsme vděčni za každý údaj, a nejde nám jen o vzácné druhy. Když třeba v Praze v parku u hlavního nádraží spatříte babočku admirála, budeme rádi i za tento údaj,“ vyzývá Konvička. Další informace lze zjistit na adrese www.lepidoptera.cz (e-mail: som@lepidoptera.cz).

Motýli, kteří už dolétali

Ze 161 druhů denních motýlů vyhynulo na území České republiky osmnáct druhů (11,2 procenta). V různém stupni ohrožení je 73 druhů (51 procent) z dosud přežívajících 143 druhů. Mezi vyhynulé druhy patří například jasoň červenooký, ohniváček rdesnový, žluťásek úzkolemý, bělopásek hrachorový či okáč středomořský. Například žluťásek úzkolemý (na snímku ze sbírek Entomologického ústavu AV ČR v Českých Budějovicích) vyhynul v devadesátých letech, naposledy byl spatřen v oblasti Pavlovských vrchů na Moravě. Příčinou vymírání byl především ústup stepních lokalit, který souvisí s omezením pastevectví a s úbytkem živné rostliny, kozince rakouského. Svůj díl hrála i chemizace zemědělství, převážně v sedmdesátých a osmdesátých letech. Omezeně dosud žije na Slovensku a v Maďarsku.

Zdroj: Společnost pro ochranu motýlů