Národní park Šumava, konec sporu dvou koncepcí

Národní park Šumava, konec sporu dvou koncepcí
Author	Radovan Holub
Date	2006
Source	Krasec
Genre	tisk
Respondent

Šumava je nejrozsáhlejší středoevropská hornatina hercynského systému, i s předhořím zaujímá více než 5000 km² a zvedá se do výšky přes 1400 m n. m. Dělí se o ni Rakousko, Německo a ČR. Na německé straně Šumavy byl v roce 1970 zřízen Národní park Bavorský les, který byl v roce 2000 zvětšen. Ochrana přírody na české straně je zajištěna již od roku 1963 vyhlášením Chráněné krajinné oblasti Šumava (163 000 ha). Biosférická rezervace Šumava byla vyhlášena (v Paříži r. 1990) v téměř shodném rozsahu a rok poté byl ha 68 500 ha zřízen Národní park Šumava. Jeho vývoj je od počátku poznamenán bojem dvou koncepcí: ekologické a lesnické.

Boj mezi ekologickou a lesnickou koncepcí se rozhořel zejména poté, kdy byl v roce 1993.

pod křídla parku převzat lesní provoz (Státní lesy, Vojenské lesy). Ve stejném roce byl odvolán na svou dobu velmi progresivní a ekologicky myslící ředitel správy NP a CHKO Šumava Jiří Kec a po roce nahrazen technokraticky zaměřeným bývalým inženýrem Lesprojektu Ivanem Žlábkem, který se netajil tím, že malý brouček lýkožrout smrkový zvaný kůrovec bude v národním parku opět oficiálně považován za škůdce (nikoli za součást ekosystému, jak tvrdil Kec) a že tu bude tolerována hospodářská činnost. To se vzápětí jasné projevilo: již v roce 1996 došlo k obratu v tzv. nahodilých těžbách, tj. těžbách „vynucených“ asanací kůrovce, větrných a sněhových vývratů a polomů. Tyto neblahé těžby kulminovaly v roce 2000 celkovou výší 186 000 m3a dokonce 200 000 m3v roce 2003 (za Kece se takto zpracovávalo kolem 40 000 m3).

Od těžby pro peníze k nové zonaci

Rozhodující vliv na rozvoj kůrovce v NPŠ měly nejen klimatické změny (teplá a suchá léta a větrné kalamity), ale také rozdrobení původně poměrně celistvé 1. zóny na 135 malých, ale prý nedotknutelných částí (v r. 1995). Ale i v nich se po třech letech začalo na ministerské výjimky těžit – dřevo se odváželo i pomocí vrtulníků. Za Žlábkova vedení byla dokonce vydána směrnice o těžbě „technicky využitelných“ suchých stromů, které již žádného kůrovce nerozšiřují. Šlo čistě o peníze za vytěženou dřevní hmotu, což odporuje poslání národních parků. Další velkou příčinou rozvoje kůrovce bylo odhalení tzv. porostních stěn prostřednictvím rozsáhlých holin.

Po odvolání ředitele Žlábka nastoupil současný ředitel Alois Pavličko. Dnes je v NPŠ plánována nová zonace s celistvou bezzásahovou oblastí na výměře 20 % a postupně do roku 2010 na výměře 30 % plochy parku a celkové změny v péči o území – obojí má proběhnout na jaře.

NP Šumava má spolu se sousedním NP Bavorský les (48 % jeho plochy zaujímá bezzásahové území) vytvořit unikátní bilaterální (přeshraniční) národní park.

Strach ze suchých stromů?

Hlavním argumentem odpůrců bezzásahového režimu v parku je strach z rozšíření kůrovce a obava z odlivu turistů z tzv. sežrané Šumavy. Chtějí Šumavu „uzdravovat“, což je jistě obtížné, když nevíme, jak se příroda bude vyvíjet a do komplexnosti jejích procesů jsme ještě plně nepronikli. Nekontrolovatelného rozšíření kůrovce se obává dokonce i místopředseda Senátu Petr Pithart, tentýž Pithart, za jehož vlády byl tento národní park založen s cílem „omezit hospodářské zájmy lesnické či zemědělské“ a v lesích 1. zóny „lesnické zásahy postupně omezovat na opatření vedoucí k obnově a udržení samořídících funkcí lesních ekosystémů“.

Odborníci poukazují na to, že smrkové monokultury v podmínkách střední Evropy a jejího horského pásma uschnou jen mozaikovitě, jen v některých lokalitách. Lýkožrout „nemá zájem“ zničit na Šumavě smrk jako druh, protože ten je odedávna jeho hlavní potravou. Zdůrazňují, že v přirozených lesích, které by měly na bezzásahových plochách vzniknout, nadělají větrné a kůrovcové kalamity mnohem méně škod než v uměle vypěstovaných lesích.

Lesnický profesor Josef Fanta vysvětluje: „Suchých lesů v oblasti Březníku se neděsím. Je totiž omylem se domnívat, že příroda musí být vždy jen zelená. Příroda je vznik, růst i zánik. – Samozřejmě chápu, že na Březníku je toho zániku najednou příliš mnoho. Ale to má své důvody. Kůrovec je zástupný problém. Prvotní příčinou vzniklé situace je existence rozsáhlých smrkových monokultur: Kdysi je vysázeli předchůdci dnešních lesníků – v dobré víře, že dělají to nejlepší, co mohou. Jejich ekologické informace byly tehdy minimální. Od té doby bylo ale shromážděno obrovské množství ekologických informací, mimo jiné i o lese. Ty vedou v současné době ve vyspělých evropských zemích k revizi dřívějšího konceptu lesnictví (s důrazem na trvalou udržitelnost, víceúčelovost, diverzitu, ekosystémový management, přírodě blízké hospodaření, využívání přírodních procesů atd.). Zdá se, že v ČR zůstává hospodaření se smrkem – zřejmě pod vlivem ekonomických a technických úvah – stále tou nejsvůdnější alternativou, i když je to za současných klimatických podmínek provázeno vysokým rizikem. Výzkum přirozené obnovy lesa jak na bavorské, tak i na české straně ale mluví jasnou řečí: obnova lesa je v chodu“

Zrození a zánik

Proč chodí turisté do národních parků? Aby viděli velkolepé divadlo přírody, zánik a zrození, tedy to, co v běžném lese nespatří – neboť v hospodářském lese je cílem produkce jakostní dřevní hmoty. Les, chcete-li prales, v bezzásahových částech parku bude řidší, stromy budou dál od sebe, mezi nimi budou ležet suché kmeny, na jejichž tlejících tělech se časem uchytí malé stromky.

,,Nemyslete si, že v pralese stojí stromy hustě jeden vedle druhého. Naopak, vysoké staré smrky rostou v přiměřené vzdálenosti od sebe a jen padlé obrovité kmeny, bující houští a mlází vytvářejí neproniknutelné bariéry. Dospělý strom potřebuje vzduch a světlo a nedovolí, aby mu v nejbližším okolí překážel nějaký soupeř, teprv, když jeho kořeny zpráchniví a síla vichřice kmen porazí, začne některý z mladíků, vzešlý z jeho semen, drát se za krutého boje o přežití vzhůru,“ napsal šumavský autor Karel Klostermann.

V národních parcích se mají těžit prožitky a poznání toho, co dělá příroda, když ji ponecháme sobě samé.

Autor je publicista a pracuje v NPŠ. S využitím materiálů Václava Brauna a Petra Ješátka