Národní park Šumava a záplavy na Otavě

Národní park Šumava a záplavy na Otavě
Author	Karel Kaňák
Date	1994-01-03
Source	Klatovský deník
Genre	tisk
Respondent

Tvrzení o ochranářském fundamentalismu na Šumavě lze srovnávat s heslem Zloděj křičí: „Chyťte zloděje!„

Již dobrý rok se otřásají stránky českého denního tisku i některých pořadů ČT pod palbou propagandy cílené proti nové založenému Národnímu parku Šumava. Neminul snad den, aby se v některém časopisu nebo deníku neobjevil článek rozebírající některé „skandální“ způsoby nebo názory většinou bezejmených, (čili všech) pracovníků NP. Kritika soustředěná na určitou instituci má vždycky jisté pozadí, kde „někomu o něco jde„. Kdyby šlo nikomu o nějakou nápravu chyb, stačilo by a bylo by nejkratší obrátit se na ty, kterých se to týká.

Statistickým přehledem kritiků „Národního parku“ se dá lehko zjistit, že 99% všech článků psali lidé, kteří snad ani nevědí, kde se Správa Národního parku Šumava nachází.

Aby koncepce NPŠ stála na vědeckých podkladech, bylo na Správě NPŠ založeno oddělení evoluce lesa, určené k získávání vědeckých podkladů pro koncepci činnosti parku a vyhodnocování informací získaných v zóně parku, kde je vyloučen vliv člověka na přirozeně probíhající procesy vývoje lesního společenstva. Autorem tohoto článku je vedoucí oddělení evoluce lesa, který by rád na několika praktických příkladech demonstroval: jaké skutečné problémy má a jakými cestami se ubírá skutečná ochrana přírody, o níž má veřejnost mnohdy silné zkreslené představy.

Éra kampaně k lýkožroutu

Dnes už se dá těžko popřít, že nedávná kampaň k lýkožroutu, cílená proti koncepci ochrany přírody v šumavském národním parku, začala a dále se stupňovala v době, kdy se už blížilo datum k odevzdání částí státních a vojenských lesů, nacházejících se na území národního parku. Je samozřejmé, že režim v národním parku má pravidla lišící se podstatné od pravidel platných pro lesní výrobní činnost. Proto nelze popírat, že personál sloužící lesní výrobě nemůže současné dodržovat pravidla ochranářská. Proto musí být po převzetí do správy národního parku přeškolen a pak i řízen v intencích ochrany přírody proti člověku, který zájmům lesa škodí nebo les vysloveně zneužívá. Právě tak je ovšem přirozené, že bývalé lesní závody a správy vojenských lesů, které ztratily nejdůležitější část svých zisků a prémií za vytížené dřevo, se s tímto vývojem nemíní a nechtějí smířit.

A kampaň kolem lýkožrouta, který se ukazoval daleko víc třeba na Českomoravské vysočině než na Šumavě, je průhledná tím, že se v každém kritickém článku objevila vždy a bez

výjimky stále stejná formulace, že „tuto tragédii našich lesů ještě zhoršuje neodpovědný přístup ochranářů národního parku, kteří proti brouku nemíní zasahovat. Stejně průhledná byla i poučení, jak se v takovém případě zachová správný a zkušený lesník, a popisovaly se zásahy, které pravidla, mezinárodně stanovená pro národní parky, vylučují. Jejich použití by tedy nutně vedlo ke zrušení parku a návratu k rozsáhlým holosečným těžbám charakteristickým pro éru normalizace

Srovnejme, pak suďme

Jak si počíná „zkušený“ lesník? Když se někde na okrajových stromech smrku objeví nálet lýkožrouta, lesník okamžitě zasahuje. Stromy porazí, kůru sloupne nebo postříká insekticidem a dřevo z lesa odklidí. Tyto stromy ale nekácí lesník nýbrž těžař, jehož plat závisí na množství hmoty, kterou porazil. A ten uvažuje podle této logiky: stromy v bezprostřední blízkosti napadených, u nichž není do výše očí vidět závrty brouka, buď jsou napadeny výše, nebo je brouk stejně napadne zítra. K tomu je třeba něco víc než zkušenost, aby člověk věděl,

že brouk strom nejdříve testuje a je-li schopný se bouřlivě bránit třeba výronem pryskyřice, brouk jde na jiný strom. Hynoucí nebo věkem zesláblý strom také vydává zvláštní vůni, která na dálku brouka přiláká. Tak jsou cítit smrky na okraji otevřeném slunci. Brouk je napadne, těžař porazí, tím odkryje další stromy a na konce tohoto kolotoče jsou paseky až 100 ha velké. Když je to navíc ve vyšších polohách, trvá tam zalesnění 30–40 let.

Jak si počíná údajný ochranář-fundamentalista? Postupuje podle logiky, že tzv. paraziti jsou v lese zdravotní policií, která se živí tím, že urychluje smrt jedincům, kteří chřadnou, přestávají plnit svou funkci v ekosystému, tedy z ekosystému žijí a nic mít nepřinášejí. To jsou podle pravidel přírodního výběru ti praví paraziti. Brouk se rozmnoží, když se náhle vyskytne nový zdroj jeho obživy. Rychlým nárůstem jeho populace se ovšem sníží její kvalita a slabší, neduživé jedince, napadne některý z parazitů lýkožrouta, ať je to třeba pestrokrovečník mravenčí nebo roztoč. Po vyčerpání zdroje obživy lýkožrouta nastane hlad, což má za následek redukci jeho populace. Zůstanou-li původně napadené stromy stát, a nekácí se, nemění se prostředí tak drasticky. Ale co má tahle broučí historie společného s nedávnými záplavami?

Gabčíkovo a Sušice

Ještě nezaschla tiskařská čerň našich novin o problémech Gabčíkova, kde nastal spor nejméně tří podunajských států, v němž argumentovali obránci vodního díla každoročními záplavami. Ale kdo ty záplavy zavinil? Byla to čtvrtá, zde nejmenovaná národnost z horního povodí Dunaje, která kdysi vykácela na holo porosty svahů kaňonů řek, po kterých dostala svoje jméno vína z vinohradů, které byly na těchto svazích vysázeny. A tak se hned den po sušické záplavě objevily v televizi záběry ze záplav na Rýně a Moselle. Holé horské svahy vodu bohužel nezadržují. Podíváte-li se ze země nebo ze vzduchu v předjaří na horské svahy Šumavy, kde sníh na pasekách ještě leží a s korun stromů už spadl, vidíte obří šachovnici, kde se střídají bílé obdélníky pasek s černými plochami dosud stojících lesů. To jsou výsledky dlouholetého holosečného hospodářství a v nejbližší budoucnosti s takovými záplavami musíme počítat tak dlouho, než na těchto pasekách vznikne funkční les. Co těžké těžební mechanismy a traktory „nejvýš ekonomicky“ – to znamená rychle – vytěžily v těchto povrchových dolech na dřevo, to dlouhá léta ponese tak smutné následky v obcích na Otavě, jak jsme to viděli v televizi.

Jak je to s fundamentalismem

Možná to trochu zavání emocemi, ale když člověk-lesník a ochranář zároveň po zhlédnutí leteckých snímků Šumavy se šachovnicí pasek a zbylých porostů geometrických tvarů zaslechne nebo zahlédne slovo „ochranářský fundamentalismus„, těžko ovládne svoje pocity, vždyť tu dodnes vládne a houževnatě drží v rukou žezlo fundamentalismus technokratický, aniž by někoho napadlo ho tak plným právem nazvat. Ale co je to za zločin takové zrušení lesního ekosystému, který vzniká 1500–1700 let, od holé půdy až po nejúrodnější vrstvu lesního humusu, s porosty směsí nejušlechtilejších druhů lesních dřevin, kde každá další generace vzniká náletem semen na půdu pod korunami mateřského porostu, aby se tento proces opakoval znovu. Jen tak mohly vzniknout dodnes zachované zbytky 50 metrů vysokých smrků, 40 metrů vysokých porostů smrk-jedle a buk-borovice. Tyto hodnoty jsou na ploše každé paseky odsunuty do 4. tisíciletí našeho letopočtu, a to za podmínky, že by do toho člověk ničivé nezasahoval. Z této perspektivy lze přezdívku „ochranářský fundamentalismus“ srovnat jen s heslem Zloděj křičí: „Chyťte zloděje!„

Karel Kaňák, Správa Národního parku Šumava