Národní park Šumava ohrožen, Lesnická práce

Národní park Šumava ohrožen, Lesnická práce
Author	Jan Zeman
Date	11.2000
Source	Lesnická práce
Genre	tisk
Respondent

Zelená střecha Evropy Šumava má řadu přívlastků. Nejvíce snad sedí zádumčivá. Kolují o ni legendy, často odlišné od skutečnosti. Původní prales protnutý jen solnou stezkou pokrýval Šumavu pouze do 13. století. Pak byl sekyrou stále více zatlačován. Zemědělské vesnice v 18. století pronikly i do vysokých poloh Šumavy, nejvýše položená Bučina nad 1000 m n. m. Své stimulovaly plavební kanály, sklárny. Máme na Šumavě třetí nejstarší přírodní rezervaci Boubínský prales, ale také památníky Poslední medvěd, Poslední vlk. Kromě lesů je Šumava známa svými četnými rašeliništi – slatěmi a osmi jezery – plesy. Třetina slatí ale skončila pod vodami Lipenské přehrady, rozlohu řady dalších zmenšuje expanze smrku.

Rostoucí potřeba dřeva vedla k posilování smrkových monokultur. Rychle rostou, ale jsou snadno zranitelné. Pro Šumavu byl nejhorší rok 1870, kdy vichřice porazila cca 20 000 ha lesa, prakticky celou centrální Šumavu. Zbytek smrčin v této části Šumavy zničil kůrovec. Citelný nedostatek sazenic se řešil dovozem, z velké části z okolních polesí. Tvrzení, že šlo převážně o nepůvodní sazenice z celého mocnářství, neadaptovaně na drsné šumavské klima, je zřejmě silně nadsazené. Záznamy ale chybějí.

Léta 1946–1989 bylo pro přírodu české Šumavy mimořádně příznivá. Odsun Němců radikálně snížil počet obyvatel a vynutil si jen extenzivní lesní a zemědělské hospodaření, hraniční pásmo a vojenské výcvikové prostory Prášily a Boletice uzavřely pro civilizaci podstatnou část Šumavy. K ochraně přírody přispělo vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Šumava v roce 1963, později i biosférické rezervace UNESCO a Chráněné oblasti přirozené akumulace vod. Intenzivní turistika se rozvinula prakticky jen u Železné Rudy a na severním břehu Lipenské přehrady. V roce 1988 byl na Šumavu vysazen rys. Záměr vysadit medvěda znemožnil nezájem Bavorů a Rakušanů, neboť stabilní populace medvěda vyžaduje celou Šumavu.

Příroda Šumavy byla v roce 1989 narušená sice relativně málo, byla ale vysoce zranitelná. Její ochrana vyžadovala velmi citlivý přístup. Ten se jí ale v 90. letech nedostal. Sedmnáctý listopad 1989 přinesl několik velkých sláv: stříhání drátu, zrušení vojenského prostoru Prášily, vyhlášení Národního parku Šumava, přijetí nového zákona o ochraně přírody a krajiny. Černá skládka v bývalém pásmu u Strážného v roce 1991 signalizovala návrat civilizace, často hodně brutální: u Kašperských hor zaútočili zlatokopové, od Příbrami chtějí silničáři stavět přes Šumavu dálnici na Strážný, resp. pod rouškou obchvatu Strážného se ji kus od Strážného ke státní hranici v národním parku již staví, Smrčinu má zdevastovat lyžařský velkoareál, atd.

Je krutou ironií osudu, že největším problémem se stalo samo oprávněné vyhlášení a následné vytváření Národního parku Šumava, přesněji řečeno nezvládnutí trajektorie přechodu od režimu chráněné krajinné oblasti k režimu národního parku. V režimu chráněné krajinné oblasti by zřejmě k drastickým problémům v ochraně šumavské přírody nedošlo, byť masivní nálety kůrovce z Bavorského národního parku by citelně komplikovaly i jí.

Co je národní park?

Podle § 15 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny „Rozsáhlá území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž rostliny, živočichové a neživá příroda, mají mimořádný, vědecký a výchovný vyznám, lze vyhlásit za národní parky a veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením.“ I když zákon kdeco v národním parku a ještě víc v jeho 1. zónách zakazuje, bezzásahovost v národních parcích ani v jejich I. zónách české právo nenařizuje. Kritika některých ekologů, že Správa Národního parku Šumava nerespektováním bezzásahovosti v 1. zóně národního parku porušuje zákon č. 114/1992 Sb., je neoprávněná. Problematický je i odkaz na požadavek bezzásahovosti v národním parku ze světa: obecně je požadován, v praxi ale ve světě bezzásahovému režimu podléhá jen asi jedna pětina vyhlášených národních parků. Příčina je zřejmě vesměs obdobná – dostatečně přírodní území pro důsledný národní park je dnes ve světě jev velice ojedinělý. Je ale zřejmé, že má-li být naplněno přírodovědné poslání národního parku, měla by jeho rozhodující část postupně přejít na bezzásahový režim. Otázkou je ale jak.

Fundamentalismus

Přechod podstatné části NP Šumava na bezzásahový režim viděla první Správa Národního parku Šumava jako málo problémový. Odstranit nežádoucí objekty a uzpůsobit síť cest potřebám NP zásadní problém nebyl, byť si to vyžádalo určitý čas a peníze. Zásadním problémem se stalo chybné zónování NP ve spojení s pojímáním I. zóny NP jako bezzásahové a s přemnožením kůrovce. Do I. zóny bylo zahrnuto cca 30 % území NP včetně všech dosavadních maloplošných zvláště chráněných území, přestože tomu vesměs neodpovídal jejich stav. Proti kůrovci první Správa NPŠ podle vzoru správy sousedního Bavorského NP nezasahovala. Podle některých expertů vymezení I. zóny bylo správné, ale hrubou chybou bylo uplatňování bezzásahového režimu v ní. Rozdíl v obou přístupech je dán skutečností, zda se pro I. zónu NP požaduje či nepožaduje striktně přírodní samoregulovatelné území.

Kůrovec se přemnožil nejdřív v soukromých smrkových lesích Bavorska blízko Bavorského NP. Poté napadl smrčiny Bavorského NP a velkou část jich zničil. Nerozlišoval lesy veřejné a soukromé, nevadily mu hranice státní ani jednotlivých zón NP, resp. začal nalétávat a požírat smrčiny NP Šumava. Jeho Správa nezasahovala, což ministra životního prostředí ČR F. Bendu vedlo v říjnu 1993 k výměně jejího ředitele. V roce 1994 do jejího čela dosadil lesníka Ing. I. Žlábka, jenž poté radikálně změnil zónování NP. První zóna se scvrkla z 30 % na 13 % území NP v 135 izolovaných lokalitách, čímž se reálně změnila na 135 maloplošných zvlášť chráněných území – národních přírodních rezervací – v národním parku. Zda se tak snažil otupit hrot kritiky zásahů proti kůrovci v NP, nevím.

Procházel jsem NP Šumava v červenci 2000. Přes hranice se díval do Bavor. Od Knížecích Plání na západ je hnědo-smrkové lesy stojí mrtvé, sežrány kůrovcem. Na jižních svazích Černé hory, poblíž pramene Teplé Vltavy, je místo 10 m širokého hraničního průseku asi 100 m široký průsek kůrovcový (většina stromů leží, malý počet zelených i suchých stromů dosud stojí). Za hranicí navazuje hustý les stojících mrtvých smrků sežraných kůrovcem. Z obou stran státní hranice jsou lesy sežrány na Velké a Malé Mokrůvce a na Luzném. Z Poledníku je vidět masiv druhé nejvyšší šumavské hory Roklan, jehož lesy sežral kůrovec.

Menší počet zelených smrků v odumřelých porostech dlouho nevydrží. Suché smrky po několika letech rády padají. Většina turistických cest Bavorského NP je uzavřena ne z důvodu ochrany přírody, ale z důvodu nebezpečí pádu stromu na návštěvníka.

Ve vysokých nadmořských výškách Šumavy nad 1000 m jsem na mnoha místech neviděl novou nastupující generaci stromů. Jaký se zde obnoví les, jak dlouho to bude trvat a zda se vůbec obnoví, je ve hvězdách. Eroze může nejen zásadně ztížit obnovu lesů, ale i zničit níže ležící slatě, jež by jinak kůrovce přežily. Degradace půd imisemi nejen vážně narušuje ekosystémy půdních mikroorganismů, ale muže zejména ve vysokých polohách vést ke vzniku ekosystémů opticky podobných severské tundře.

Boj s kůrovcem

Problém přemnožení kůrovce je starý jako smrkové monokultury. Kůrovec se tradičně likvidoval poražením napadených stromů, jejich odkorněním a spálením jejich kůry. V posledních desetiletích přibyl i chemický boj, jež ale nelze provádět v národním parku. Zanedbání boje proti kůrovci mívá pro smrkové lesy tragické důsledky.

Šumava zažila více přemnožení kůrovce – po polomu v roce 1870, po 1. a po 2. světové válce v důsledku zanedbání ochrany v letech válek, po polomu v roce 1984, jež bylo zvládnuto až v letech 1988–1989. Následné přešlapování, přístup první Správy NPŠ nezasahovat a nálety kůrovce z Bavorského NP obnovily v roce 1993 kůrovcovou kalamitu, zejména na Modravě. Když Ing. Žlábek přebíral řízení Správy NPŠ, nová kůrovcová katastrofa byla už rozjetá a plně se ji přes rozsáhlé úsilí Správy nepodařilo zlikvidovat dodnes. Zásadním problémem je, že starý Bavorský NP dodával, dodává a bude ještě asi 2 roky dodávat kůrovce ve velkém i do české Šumavy, zvláště na Modravsko.

Kůrovec vylétává všemi směry do 200 m. Vítr ho ale může přenášet celé kilometry, což vážně ztěžuje boj s kůrovcem. Uchytil se i v některých I. zónách a začal z nich zpětně ohrožovat 2. zóny, kde byl i nadále huben. Cíl – reálný národní park – se citelně vzdálil.

Národní park nebo alespoň jeho 1. zóna mají být přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy. V době nástupu zásadních klimatických změn vyvolaných sílícím skleníkovým efektem ale skutečně nenarušené území prakticky neexistuje. I na Šumavě působí imise, byť mnohem méně, než je průměr ČR. Půda na Šumavě je ale zranitelnější proti půdě sudetských pohoří, leč degradace půd vysokými imisemi v Krušných horách a nízkými imisemi na Šumavě má určitou obdobu.

Šumava má i významné dědictví minulé hospodářské exploatace, na které nelze zapomínat. I na centrální Šumavě jde vesměs o druhotné smrčiny, často druhé nebo i třetí generace. Podle některých se skutečný prales uchoval jen na Boubíně. Nelze též zapomínat, že ničivá vichřice roku 1870 způsobila, že na centrální Šumavě dnes dominuje stejnověký smrkový les starý 120–130 let, jenž přirozenou cestou dospěl do stadia rozpadu. Jeho rozpad ale může probíhat různě.

Cíl – přirozený vývoj ekosystému

Cíl Národního parku Šumava je jasný: stávající, s výjimkou šumavských rašelinišť, jezer a několika pralesů, jeho citelně pozměněné ekosystémy převést na samovolný přirozený vývoj. Jasná ale není cesta k jeho dosažení. Přesněji řečeno, slatě a jezera nečiní problém, pokud vyloučíme nežádoucí zásahy a imise a udržíme v povodí nad nimi les.

V nižších polohách pod 1000 m n. m. jsem viděl mnoho míst, kde se již desítky let samovolně i s pomocí lidí rozšiřuje buk a další listnáče a umělá smrková monokultura se mění ve stabilnější smíšený les. Nemohu potvrdit obvinění o pěstování hospodářského lesa se zakmeněním 1 – na řadě míst 1. i 2. zón jsem viděl zakmenění i cca 0,2 a věkově rozrůzněné smrčiny. Hospodářský les tam nebyl buď v posledních desetiletích, nebo nikdy.

Obtížnou situaci vidím ve vysokých polohách Šumavy nad 1000 m n. m. Zde je smrk původní a téměř jediný, navíc na řadě míst bez dorostu. Zda semenáčky požírá vysoká zvěř či ničí jiný faktor, nevím. Přitom právě tyto lesy jsou zejména v oblasti Modravý cílem pokračujících rozsáhlých náletů kůrovce z Bavorského NP. Zásadním problémem je ale udržet a na přirozený samovolný vývoj převést lesy národního parku. Bavorská cesta znamená nechat smrčiny sežrat kůrovci s tím, že se nový les zejména ve vysokých polohách Šumavy nemusí obnovit. Část ekologů Správu Bavorského NP za tento důsledný přístup chválí, část ekologů a lesníci ji ostře kritizují.

Kritika politiky potlačování kůrovce některými ekology je oprávněná v tom smyslu, že potlačování kůrovce lidmi je v rozporu se záměry obnovovat samovolný vývoj šumavských lesů, že zabraňuje přirozené regulaci kůrovce – vyčerpáním potravní zásoby, přemnožením jeho parazitů a oslabením jeho populace. Že je její cena drtivá – likvidace lesa a s ním jeho klimatické a rekreačně zdravotní funkce, při delší absenci lesa i zásadní oslabení jeho funkce vodohospodářské a protierozní, dále možnost jeho neobnoveni v dohledné době nebo vůbec – tyto ekology nezajímá, stejně jako destabilizace smrkových lesů v širším okolí přemnoženého kůrovce. Situace v cca 5x větším NP Šumava s vyšší nadmořskou výškou je přitom podstatně nepříznivější než v Bavorském NP, neboť v ní činí smrčiny cca 90 %, zatímco v Bavorském NP před kůrovcem činily jen cca 40 %.

Boj o prales Trojmezná

V roce 1998 kůrovec napadl mimo jiné prales Trojmezná – 1. zónu NP Šumava. Na jaře 1999 nastalo rozhodování: nechat ho zničit kůrovcem nebo zrušit bezzásahovost: 1. zón a proti kůrovci zasáhnout, dokud to má smysl? Vedení ministerstva životního prostředí se přiklonilo k šetrnému zásahu, tj. napadené stromy porazit a odkornit. Zásahu proti kůrovci v pralese Trojmezná ale v červenci až září 1999 ve velkém bránili mládežníci sehnaní panem Bláhou z Hnutí Duha, podněcováni ekology I. Michalem, M. Vlašínem ad. Bránění zásahům proti kůrovci těmito aktivisty způsobilo, že se podařilo včas pokácet a odkornit jen menší část kůrovcem napadených stromů. Chránění kůrovce vedlo ke zničení pralesa kůrovcem.

Prošel jsem v červenci 2000 Trojmeznou. Jihovýchod Plechého dosud kůrovec nenapadl, v oblasti Plešného jezera sežral 20–30 % smrků, na severozápadním úbočí Trojmezné sežral po obou stranách státní hranice cca 90 % smrků. Prales Trojmezná, kde maloval své znamenité obrazy mistr Mařák, tak byl právem odepsán. Spor obou koncepcí tím rozhodnut nebyl, jen právo dostalo opět pořádně na frak. Ekoterorismus ekologů je na rozdíl od ekoterorismu technokratů v ČR novinkou.

Není lehké se vyjadřovat k množství vyslovených protichůdných tvrzení, kdy skandalizace druhé strany patřila k základním metodám boje. Má zkušenost je taková, že si odpůrci zásahu (blokadisté) počínali velice nevybíravě, arogantně a někteří i s velkou neznalostí. Padlo několik trestních oznámení na údajnou šmelinu Správy NP se dřevem z I. zón a pro zneužití pravomocí veřejného činitele. Snad se časem vyjádří policie a soud. Součástí blokády bylo i přemalovávání označení stromů napadených kůrovcem, značení stromu zdravých a následná skandalizace Správy NP Šumava, pokud byly omylem poraženy stromy zdravé.

V červenci 2000 jsem viděl stovky tlustých odkorněných kmenů. Každý museli obracet alespoň čtyři zdatní chlapi. Na takovém dřevě stejně jako na slabých kmenech přibližovaných vrtulníkem u Černé hory se dá jen prodělat. Množství silnějších i slabších odkorněných kmenů jsem viděl i na mnoha dalších místech NP zvláště pak v širším okolí kůrovcem sužovaných Modravských a Rokyteckých slatí. Pily místy vrzali od šesti ráno do sedmi večer. Chlapi přes nevybíravé štvaní některých pracovali ze všech sil. Jistě, jedna pochůzka není dostatečně reprezentativní.

K obviňování ze šmeliny nahrává podivný systém financování národních parků v ČR. Stát není s to pokrýt finanční potřeby Správy NP Šumava a nutí ji pokrýt cca 50 % nákladů z výnosů z prodeje dřeva vytěženého ve 2. zónách NP.

Závěr?

Na Šumavě zažíváme krutý paradox: zatímco za reálného socialismu největší česká chráněná krajinná oblast přes četné problémy s podporou nestandardních neekologických opatření (hraniční pásmo, vojenské výcvikové prostory) v zásadě plnila své poslání CHKO a zajistila přírodně mimořádně zachovalý, byť silně zranitelný region, za kapitalismu nově zřízený národní park neplní své poslání, protože neexistuje realistická koncepce přechodu od režimu chráněné krajinné oblasti k režimu národnímu parku. Navíc ho zásadně destabilizují mocné nálety kůrovce ze sousedního Bavorského NP. Škody způsobené kůrovcem, kterého chrání ekologičtí dogmatici, ohrožují samu existenci Národního parku Šumava. Co dělat?

1. Ukončit nálety kůrovce z Bavorského národního parku, což se má stát za 2 roky, po vyčerpání jeho potravní zásoby tam. V nové části Bavorského NP se má ještě 20 let kůrovec hubit.

2. Šetrně utlumit zbývající ohniska kůrovce v NP Šumava i v jeho okolí.

3. Kvalifikovaně revidovat nevyhovující zónování NP Šumava.

4. Respektovat, že přechod na bezzásahový režim není otázkou roku, ale přinejmenším celých desetiletí a že ne pro všechny problémy tohoto přechodu máme realistickou koncepci řešení.

5. Postupně vytvářet předpoklady pro přirozeně se vyvíjející les v NP Šumava – formováním lesů směrem k přirozené druhové skladbě, věkově rozrůzněných atd. Někteří ekologové si stěžují, že řízení NP Šumava bylo a je v rukou lesníků, kteří nemají ekologické vzdělání. Samozřejmě, skutečnost, že dodnes není v ČR poskytováno ekologické vzdělání, je tristní. Problém je, že v první Správě NP Šumava mělo při výrazné početní převaze lesníků rozhodující slovo několik „divokých ekologů“. Ti nesou za kůrovcovou tragédii na Šumavě největší zodpovědnost.

Musím se ptát, zda je možné obhospodařovat národní park s 90 % lesů bez lesníků? Ptám se dále, proč nejen ekologové neodpovídají na již nejméně 20 let vyslovované výzvy Ing. V. Krečmera, aby nárokovatelé zvýšených mimoprodukčních funkcí lesů (ekologové, zástupci rekreace, vodohospodáři ad.) specifikovali požadavky na tyto funkce, od nichž by se odvodily odlišné způsoby obhospodařování příslušných lesů?

A hlavně se ptám, jak se mohlo stát, že přechod z režimu chráněné krajinné oblasti na režim národního parku na Šumavě tehdy odpovědní ekologové tak tragicky nezvládli? Argument časté změny koncepce je falešný, resp. po krachu zásadně chybné koncepce nezasahovat nejen proti kůrovci v 1. zóně NP Šumava v roce 1993 žádná koncepce není, resp. se jen málo úspěšně hasí kůrovcový požár, vyvolaný po vzoru sousedního Bavorského NP za vydatného přispění náletu kůrovce z něj. I když toto hašení neprobíhá bez vážných chyb, považuji za pokrytecké skandalizování hasičů kůrovcového požáru v NP Šumava ze strany jeho autoru a rozdmýchávatelů pro tyto chyby. Skandalizace za snahu požár uhasit svědčí o nepoučitelnosti některých.

V roce 2000 Ministerstvo životního prostředí povolilo opět umírněné zásahy proti kůrovci na Trojmezné, ale Správa NP Šumava po vyhlášení další blokády zásahu proti kůrovci se o ně ani nepokusila. Uzavřela tichou dohodu s blokadisty s tím, že prales je po blokádě 1999 kůrovcem zničen, resp. jeho rozpad je neodvratný. To je sice pravda, ale přesto mám za to, že jde o velice riskantní počin, který zakládá nové kůrovcové ohnisko. Tím nemá být řečeno, že by se tam měly kácet mrtvé stromy, které již kůrovec opustil.

Nepředpokládám, že by ředitel Správy NP Šumava Ing. I. Žlábek „zmoudřel“ a rozhodl se v I. zónách nezasahovat. Spíše se domnívám, že shledal nevymahatelnost práva, že proti zvůli blokadistů není s to účinně zasáhnout. Že tato zvůle sahá až do nebe, dokládá čerstvé trestní oznámení podané blokadisty na ministra životního prostředí RNDr. M. Kužvarta, ředitele Ing. I. Žlábka a další za to, že se v roce 1999 umírněně zásahy proti kůrovci v některých 1. zónách NP Šumava pokusili zrealizovat.