Národní park Šumava otázky bez odpovědí

Národní park Šumava otázky bez odpovědí
Author	Ivan Klik
Date	1993-11-25
Source	Klatovský deník
Genre	tisk
Respondent

V regionálním tisku klatovského okresu se úspěšně rozvíjí polemika o záměrech a dlouhodobých cílech Národního parku Šumava. Neměl jsem v úmyslu nadále do této diskuse zasahovat, ale několikanásobné zveřejnění článku nazvaného „Odpověď na článek“ od autora p. Petra Ješátka mě přimělo znovu se polemiky zúčastnit

V článku nazvaném „Odpověď” autor neodpověděl na jedinou z otázek, položených v mém článku „Park – stát ve státě”, ale reagoval popisem moji činnosti a mé osoby. Jak známo, fakta se dají sledovat z nejrůznějších úhlů pohledu a své připomínky k otištěným údajům si nechám na závěr, protože čtenáře jistě příliš nezajímají. Autor „Odpovědi” ovšem nepovažoval za nutné vysvětlovat čtenářům problematiku lesnictví v NPŠ jako takovou. Znovu se ptám: „Jak je možné, že návrh zákona o Národním parku Šumava nepočítá s platností lesního zákona na území parku?” Potom přece nelze hovořit o lesnictví, jestliže NPŠ nehodlá ve své sféře vlivu uznávat základní právní normu, od které se veškerá činnost v lesích odvíjí.

Návrh zákona o národním parku používá termíny jako „ekologická únosnost, posouzení vhodnosti, činnost přírodě prospěšná.” Kdo a podle čeho bude posuzovat aktivity občanů, obcí a podnikatelských subjektů? Zřejmé jednotliví pracovníci národního parku podle vnitrních směrnic a ekologických předpisů, které si národní park sám vytvoří. Příkladem přístupu může být správní řízení, vyvolané proti Lesní společnosti Železná Ruda, a. s., z důvodu přibližování dřeva speciálním lesnickým traktorem. Přibližování dřevní hmoty z polomů traktorem bylo označeno za „intenzívní technologii s nevratným poškozením půdního povrchu” podle zákona 114/92 o ochraně přírody a krajiny. O několik kilometrů směrem do území parku dále používá Oddělení péče o les v NPŠ naprosto stejnou technologii, protože při převodu majetku od Vojenských lesů a statků Sušice převzal park přesné tytéž mechanizační prostředky, které označuje za intenzivní technologie.

Ani v osobním rozhovoru bych nepopřel, že autor odpovědi na můj článek je zkušenějším lesnickým odborníkem než já sám Ale to nic nemění na skutečnosti, že návrh zákona

Národním parku Šumava praví: „Na lesy na území NPŠ se nevztahují ustanovení lesního zákona”. To znamená: není třeba zalesňovat, není třeba zpracovávat kůrovce, není třeba těžit. Pouze v míře ekologicky únosné. Co je ekologicky únosná míra? Pro soukromého farmáře to může být sto kusů dobytka, pro pracovníka parku jedna slepice. A moje údajná závist ke 140 lesákům, kteří byli s lesem delimitováni do NPŠ? Opravdu jim nezávidím. Zejména jim nezávidím, že jejich hájenky a domy leží na území, kde platí pojem ekologicky únosná míra.

A jak má vypadat ona spolupráce mezi lesnickými subjekty v oblasti, když národní park prodává ze svého území dříví až o 100 Kč za jeden kubický metr levněji než ostatní subjekty? Je národní park rozpočtová, příspěvková anebo hospodářská organizace? S kým vlastně mají subjekty spolupracovat? Lesní společnost Železná Ruda, která vznikla z bývalého Lesního závodu Železná Ruda a měla zájem o práce na území NPŠ, tuto možnost nedostala.

Rozhodně není pravdou, že ředitelé závodů Kašperské Hory, Vimperk a Prachatice se „ubránili” privatizaci. Tyto závody bývalých Západočeských státních lesů nebyly a nemohly být transformovány podle koncepce státní lesnické politiky na akciové společnosti, protože většinu jejich území a majetku přebíral Národní park Šumava. Koncepce státní lesnické politiky ovšem s existencí hospodářského subjektu národní park vůbec nepočítala, důvod mi není znám. Rovněž mi není známo, z jakého důvodu byla organizace dodávající dřevo na

trh osvobozena od daní z pozemků, na kterých toto dříví vyrábí, ačkoliv tyto dané měly být podstatným přínosem pro rozpočty obcí (95 Kč za 1 ha lesa). Nejsem podle autora „Odpovědi“ lesnický odborník, stěží tedy mohu být odborníkem na ekonomiku. Ale není-li NPŠ hospodářská organizace, kdo doplácí na nižší tržby za dříví pocházející z NPS oproti ostatním lesům ve vlastnictví státu? A je-li NPŠ hospodářská organizace, proč patří pod ministerstvo životního prostředí a ne pod hospodářské resorty?

Otázku lesnictví již ponechám stranou, nebudu rozebírat „spolupráci” mezi dvěma státními organizacemi, které nyní v lesích na Šumavě hospodaří. Jen bych chtěl podotknout, že mezi těmi 140 lesníky „odešlými” do parku byli jisté i ti, kteří se aktivně zúčastnili nasazování harvestorů, o kterých se autor „Odpovědi” zmiňuje. Je pravdou, že na lesní správě Hojsova Stráž, kde můj bývalý kolega působil, tyto stroje nikdy nepracovaly, a to z jednoduchého důvodu. Nebyly tam pro ně vhodné terény. Holosečný způsob hospodaření ovšem fungoval na této správě naprosto stejné jako na celé Šumavě, protože byl dán totalitním režimem a ne osobním přesvědčením toho kterého lesníka.

Pro čtenáře je jistě mnohem aktuálnější problematika turistiky. Lesy ČR v letošním roce dospěly k vzácné shodě s obcemi i s CHKOŠ a NP v otázce přípravy zimních lyžařských tratí, v úpravách turistických cest a v dalších aktivitách. Na Železnorudsku také již zmíněná Lesní společnost Železná Ruda do této oblasti patrně značně zasáhne. Pochopitelně. Pro privatizovaný subjekt, který může do oblasti turistického ruchu vstupovat s vlastními pozemky, objekty a obchodními aktivitami, je tato oblast důležitá a přínosná.

Jak ovšem postupuje NPŠ v otázce vybavenosti pro turistiku? Dosud není využit objekt polomské roty, objekt na Poledníku, celá Hůrka a další. Podnikatelské aktivity jsou zřejmě nežádoucí. Park znovuosídlení regionu či dokonce obnovu bývalých obcí a statků patrně nehodlá připustit. Sám název národní park totiž tuto obnovu vylučuje. Národní parky ve světě jsou dochovanou přírodou pro přírodu a nejsou vyhlašovány na územích která byla před několika desítkami let osídlena poměrné velkým počtem stálých obyvatel. Útlum lidského osídlení Šumavy, aby byl zachován dojem naprosto nenarušené přírody, je podle mého názoru přímo podmínkou mezinárodního uznání účelnosti obrovského národního parku na Šumavě. Bývalý osídlený a poměrně prosperující region je prohlášen za nedotčenou přírodu. Ne rozvoj přírody z hlediska člověka, ale přírody pro přírodu. A naprostý nedostatek informací o celé koncepci NPŠ. Obce například dostaly k posouzení návrh zákona o NPS. Bez příloh. Taková maličkost jako hranice národního parku a CHKOŠ, která má tvořit ochranné pásmo, přece občany regionu nezajímá. Hranice se mohou stanovit dodatečně stejně jako podmínky ochrany v CHKOŠ. Na tomto území potom bude mít vždy poslední slovo pracovník národního parku se všeobecným ekologickým předpisem v ruce.

Závěrem bych přece jen rád uvedl několik faktů o své osobě. Jsem dalek toho, abych v polemikách v tisku popisoval činnost lidí, kteří oponují mým názorům. Rovněž bych rád podotkl, že nemluvím a ani nemohu mluvit za lesníky. Je mi dvacet devět let a u bývalého Lesního závodu Železná Ruda jsem byl zaměstnán od roku 1986, mám tedy sedm a nikoliv čtyři roky praxe stejné jako p. Ing. Krejčí, který donedávna vykonával funkci náměstka ředitele NPŠ. Čtyři roky jsem studoval střední školu a čtyři roky vysokou lesnickou školu, proto se nemohu honosit praxí od svých čtrnácti let. Můj otec, děd ani praděd lesníky nebyli, asi někdo začít musí. Předsedou odborů jsem se stal jako člověk nezatížený minulostí v prosinci 1989 a na odborové půdě jsem nikdy privatizaci státních lesů na Lesy ČR a akciové společnosti nepodporoval. Své články píšu proto, že mé problematika Šumavy zajímá, a nepodepisuji je výčtem svých pracovních funkcí, ale jen svým jménem. Pokud jde o můj strach, má pan Ješátko zřejmé pravdu. Mám strach o další osud Šumavy a lidí, kteří zde žijí. Pokud národní park nakládá se všemi informacemi stejné, jako naložil autor „Odpovědi” s mými osobními daty, je se zřejmě čeho obávat.