Nechovejme se jako zbabělci

Nechovejme se jako zbabělci
Author	Miloš Kužvart
Date	1999-08-27
Source	Právo
Genre	tisk
Respondent

Slínový ministr ODS Martin Říman ve svém článku v Právu kritizoval Ministerstvo životního prostředí, že nevyžaduje dodržování litery práva. Členové blokády, kteří vstoupili do první zóny Národního parku Šumava, mají být pokutováni. S aktivisty má být zahájeno přestupkové řízení. Podle pana Římana musí stát bouchnout pěstí do stolu a nechovat se jako „rozbředlá břečka“. Ano, zákony platí pro všechny stejně. Musí platit – v tom se jistě s panem Římanem shodneme. Ovšem je tu i druhá strana mince. Celá dlouhá léta se v Česku pěstuje podivně zamlžená diskuse o občanské společnosti. Pro občanskou společnost je klíčová vláda zákona a rovnost před zákonem. Ale neméně důležité pro ni je i to, co se nyní děje na Šumavě a co je pro nás nové. Celá léta mluvíme o občanské společnosti, a náhle ji tu máme. Ekologičtí aktivisté nesouhlasí s metodou boje proti kůrovci, kterou zvolily orgány ochrany životního prostředí. Zorganizovali se a de facto sáhli k metodické občanské neposlušnosti. Kdyby se mně něco opravdu nelíbilo, třeba těžba zlata v Mokrsku u Slapské nádrže, a všechny ostatní prostředky selhaly, taky bych si nakonec sedl doprostřed silnice, kudy by projížděly bagry. O takovém typu odporu kdysi mluvil Gándhí a byl to velký myslitel. Porušil bych zákon, ale protože jsem to udělal vědomě, jako výraz odporu, přijal bych trest. Co mně opravdu vadí na aktivistech na Šumavě, tak je to jejich zbabělost Vědomě jdou do občanské neposlušnosti a přitom „kličkují a háčkují“. Vyhýbají se odpovědnosti, chovají se jako uličníci. Jednou Duha řekne, že akci organizuje, za několik hodin prohlásí, že neorganizuje. Kdybych seděl uprostřed silnice a protestoval tak proti průjezdu těžebních zařízení, rozhodně bych udělal místo sanitce, kdyby musela projet. A nejsou asanační zásahy v několika málo lokalitách prvních zón NP Šumava také první pomocí přírodě, i když siréna nehouká? Myslím, že ano. Ale ničím víc než opatřením v rámci krizového managementu. Systémový přístup, totiž dlouhodobě v prvních zónách nezasahovat, není zpochybněn. Mnoho erudovaných odborníků dlouho přemýšlelo, zda se má v prvních zónách zasahovat. Jednou převažovaly názory pro, jednou proti Nakonec jsme dospěli k přesvědčení, že důvody pro zásah mírně převažují, a také, že to nejhorší je nedělat vůbec nic a problém odkládat ad acta. Myslel si to i Ivan Dejmal – a nezastírám, že to bylo pro mne velmi důležité. Současná kůrovcová kalamita nazrávala mnoho let. Představuje konec jedné dlouhé příčinné řady. Kdyby na Šumavě nebyly vysazovány monokulturní smrkové hospodářské lesy? Kdyby bylo pamatováno na zlatá pravidla lesáctví a obrovské množství kalamitního dřeva bylo po polomech v roce 1984 odklizeno, místo aby se stalo potravou pro nové generace kůrovce? Kdyby se předpokládalo, že se kůrovec bude množit nad hranicí 1000 metrů nad mořem? Kdybychom vůči kůrovci, který k nám od roku 1993 nalétával z bezzásahových zón na bavorské straně hranic, zaujali neměnnou, dlouhodobou strategii a nechovali se jako zmatkáři? Samá kdyby! A my jsme se rozhodli neříkat kdyby, ale jít do akce. Udělali jsme to s vědomím, že budeme tzv. biti ze všech stran. Pro aktivisty z principu budeme „zrádci idejí“ a pro technokraty „užitečnými idioty“ v jejich tažení proti institucionalizované, vlivné ochraně přírody. Proč to děláme? Ne kvůli abstraktním principům, ale pro lesy Když už se nám nepodaří zachránit současné krásné stromy, jak je vidíme třeba na Smrčině, a kůrovec je sežere, tak asanačními zásahy alespoň získáme čas. Semenná léta dostanou šanci a my neztratíme vzácný genofond lesních dřevin, pro které je Šumava národním parkem.

Miloš Kužvart (Autor je ministrem životního prostředí)