Nechte to zarůst

Nechte to zarůst
Author	Vladimír Ševela
Date	2007-07-09
Source	Respekt
Genre	tisk
Respondent

Cesi mají cim dal víc možnosti sledovat, co to znamená, když se rekne prales

Podobných inzerátu visi na nastenkach realitnich kancelari v celém Cesku spousty. Příběh anonce „prodam les“, která se před třemi lety objevila v Liberci, je ale zatím unikátní. Odpovedel na ní totiž dvaatřicetilety ekolog Jan Korytar, jehož plany sahaly daleko za zvyk budovat les především jako tovarnu na dřevo. Korytar, který tehdy už deset let se svým občanským sdružením Spolecnost pratel přírody ozivoval smrkové monokultury v Jizerských horách (třeba tím, že v nich vysazovali jedle), dostal chut „vybudovat“ na svazich Jestedu skutečny prales. Jeho společnost si od sponzora pujcila peníze, les za čtvrt milionu koupila, a pote usporadala verejnou sbirku. Vize budovani dzungle nadchla celkem dva a půl tisíce lidi, kteří dali přes puldruhého milionu korun, a dnes už na třech pozemcích nad Libercem vyrůstá nevidana divočina. A pokud se z tohoto soukroměho pralesa rozhledneme po okolí, potvrdime si to, co je už pár let ve vzduchu: v celém Cesku se postupně mení vzita představa o tom, že slovo les znamená především nekonecne rady vzorne vyrovnaných smrku.

A už to jede

„My v zadnem případě nechceme, aby všude byly pralesy. Jde jen o to zamyslet se, jestli jsme to se zavadením průmyslových metod do lesnictví nepřehnali,“ vysvětluje svou filozofii vystudovany přírodovedec (a současny liberecky zastupitel za zelené) Korytar. Na cestě do svého pralesa ukazuje zájemcům „smrkovou poust“. Takhle nazyva les tvoreny pouze zhruba stejne starými smrky, který tu podobne jako na mnoha místech Jizerských hor vysázeli lesníci asi před pulstoletím. Panuje tady mrtvolne ticho, pod stromy leží jednolita hneda hmota z napadaneho jehlici, neroste tu ani steblo travy. „Tohle je karikatura lesa, deprese. Nežiji tam téměř zadni živočichove, protože tam nejsou rostliny. Opravdovy les je veselý. A ten nas začíná být už taky. Uvidite,“ slibuje pralesní nadsenec. Po pár minutach prelezame dreveny plot vmirnem svahu. Už z zebriku je vidět, že za ohradou panuje v porovnani s okolim chaos: převažující barvou je zelena, mezi stojícími smrky jich spousta leží povalených na zemi, mezi nimi se derou ke svetlu malé jedlicky, buky nebo jasany, na rozdíl od ticha „smrkové pouste“ tu je slyšet zpev ptáků. „Vybudovali jsme zaklad pralesa. Dal už to bude na přírodě,“ vypravi Korytar, když se prodira dzungli, která tu za tři roky stacila vyrust. „A hele, tohle jsme my už nesazeli,“ skloni se u zeleného vyhonku malého javoru. „Vitr sem přinesl seminko a už to jede. Vidět, jak se sem vraci příroda, to je to největší zadostiucinení, které mi tohle všechno dava,“ raduje se Korytar uprostřed rodici se divočiny. Kdy tu vlastně vytouzeny prales vyroste? Jan Korytar věří, že za tři až čtyři stovky let. Znalec českých pralesu Tomáš Vrska z Výzkumneho ústavu pro krajinu a okrasne zahradnictvi sice nadsení kroti argumentem, že „skutečny prales, do něhoz nikdy nezasáhla lidska ruka, tady nikdy nebude“, ale pro projekt má slova chvaly. „Libi se mi, že jim není jedno, co se s lesy deje,“ říká Vrska. Korytar v této souvislosti připomíná, že umělé smrkové monokultury, kterými se mnozi místní lesníci zaklínají jako jedinou prijatelnou verzi lesa, jsou nejen proti přírodě, ale mohou mít i ekonomicka rizika. Smiseny les se po případně větrné či kůrovcové kalamitě obnovi daleko rychleji než les monokulturní. Jan Korytar siri svůj pohled na les do sveta pomoci exkurzi - letos se do jestedského pralesa vypravilo už 130 darcu, kteří na něj prispeli. Místní lesníci nad jeho snazením většinou jen mávají rukou, ale myslivci si už na Korytarovo sdružení stezovali na uradech. V okolních lesích totiž žije stado muflonu a lovci tvrdí, že plot kolem Nového pralesa zvířata vyhnal do jiného reviru, takže je teď nemohou v klidu strilet. Stavebni úřad vkvetnu nařídil plot odstranit, sdružení se ale odvolalo a spor pokračuje. „Bylo by absurdni, abychom tady nechali past se muflony, kteří tu původně nikdy nežili, a dovolili, aby naše trileta práce zmizela v jejich zaludcich,“ říká ktomu Korytar.

Uvnitř se to vari

Navzdory hadkam však platí, že zdaleka ne všichni lesníci se na zdivocení zdejších lesu (odborne nazyvane „uvedení do bezzásahového režimu“) divaji se skepsi. I těžbě dříve zcela nakloneny státní podnik Lesy ČR uzavrel před pěti lety dohodu se státní Agenturou ochrany přírody a krajiny CR o tom, že kromě současných bezzásahových území (15 tisíc hektarů v nejvíce chráněných rezervacích) vyčlení další lesní lokality, které budou ponechány svému osudu. má jít o dalších dva a půl tisíce hektarů. Celkem to je zhruba jen sedm tisícin současne plochy českých lesu, ale zastanci pralesu doufají, že je to jen zacatek velkých zmen. „Cilem je sledovani vyvoje lesních ekosystému,“ říká Vladimír Dolejsky z vedení Lesů ČR a dodává: „Ekonomicka vykonnost nevylucuje podporu ekologickeho hospodaření v lesích. Máme uprimny zájem ukázat návštěvníkům lesa, jak takové bezzásahové území vůbec vypadá.“ Vyznamna část lesníků nicméně dodnes tvrdí, že volne rostouci les zahyne - například proto, že ho znici kůrovec nebo ze v něm „samo“ nic nevyroste. Praxe ale mluví jinak. stačí se podívat třeba beskydsky les Salajka, kde se nehospodařilo sedmdesát let a právě teď probíhá jeho „inventarizace“. „Objem dřeva se v porovnani se zkoumaním ze 70. Let nežmenil, ale zásadně se promenila skladba stromu,“ vyvraci vyse zmineny Tomáš Vrska obavy lesníků. Zatímco před třiceti lety na Salajce převažovala jedle, dnes je to buk. Je otázka, co to znamená. Jaromír Bláha z Hnutí Duha namita, že skutečnou vypovidaci hodnotu by měly pouze akce na mnohem rozsáhlejších plochách, než jakou jsou lesníci zatím ochotni „obetovat“. „Lesy ČR jsou podnikem, který musí vytvaret zisk,“ odpovídá Dolejsky z Lesů ČR na otázku, proč nejsou bezzásahové lokality větší. České pralesy je zatím možné spocitat na prstech jedné ruky. Jestedsky nový prales je jedním ze dvou nevládních pokusu o „navrat k přirozenosti“ (další vzniká díky podobne sbirce v Bilých Karpatech), zbytek je převažne ve vlastnictví státu: jde například o beskydsky prales Mionsi či Zofinsky prales v Novohradských horách. Titul prales si ale prisne vzato zaslouzi pouze šumavský Boubín. A platí to navíc jen pro jeho malé jadro citajici necelých padesát hektarů, což je plocha desetkrát menší než nedaleka nádrž Lipno. „Na rozdíl od ostatních se v jadru Boubína nikdy netezilo dřevo nebo nepasl dobytek,“ vysvětluje Vrska. O zachovani pralesa se zaslouzil lesník Josef John, který v roce 1858 přesvědcil majitele schwarzenbergského panstvi, aby na místě dosud člověkem netknutem zřídil rezervaci, díky niz si budou další generace moci „cist v otevřene knize přírody“.

Ztraceny kral

„Kde je klic od pralesa?“ pta se lesník Ladislav Reznik své kolegyne v kancelari Lesního závodu Boubín. Když za patnáct minut dorazime k plotu obklopujícího 47 hektarů jadra dzungle (ve zbylých více než 600 hektarech Boubínského pralesa se tezi), pripadame si skoro jako v centru Prahy. V prvním prázdninovém tydnu po stezce podél plotu proudi davy lidi a nakukuji skrze drevene tycky do divočiny. Vstup do jadra je zakázán kvůli průvodum turistů od konce 70. Let. My ale máme stesti, pan Reznik otevira branku a vydavame se na expedici k padlemu kmení stromu zvanému Kral smrku. „Pred třiceti lety byl Kral smrku od plotu ještě vidět. Teď ho budeme muset trochu hledat,“ říká lesník. Pote co správa rezervace vztycila plot, začal les ještě více bujet a za třicet let se zmenil v těžko prostupnou dzungli. Mezi stojícími i popadanými smrky a buky vyrůstáji mlade stromy, pod nohama to houpe, protože slapou po zetlelých kmenech ukrytých pod listim, rostou tu plavune a další jinde jen vzačne vidane rostliny. Po kratkem bloudení staneme u padleho Krale smrku. Přes čtyři sta let stary velikán se zhroutil pote, co pudu kolem něj seslapaly tisíce návštěvníku, což byl tehdy primy podnět k uzavření srdce Boubína. A omezení pokracuji - správa rezervace nedávno rozhodla, že v dalších šedesáti hektarech tesne sousedicích s oploceným jadrem Boubínského pralesa zakáže těžbu dřeva či chemicke postřiky proti škůdcům. „Ideální by bylo dat do bezzásahového režimu celou boubínskou rezervaci, ale to by se mohlo vymknout z rukou. Co když kůrovec preleti právě na tu cast, kde lesníci vysázeli jen smrky,“ opakuje pan Reznik letity lesnicky argument. Po cestě zpatky na polesi mijime louky rozorane těžkou dřevarskou technikou. U silnice leží tisíce kubíků kmenu vytěžených ve vnější části boubínské rezervace po kalamitě, kterou letos v lednu způsobil orkán Kyril. „Po orkánu je dřeva prebytek, nikdo ho nechce kupovat, a tak se dava na skladky, kde se poleva vodou, aby neuschlo a proda se třeba za rok,“ vysvětluje situaci Ladislav Reznik. V Boubíne se letos pokácelo už 200 tisíc kubíků. A na skladkach zatím leží téměř třetina z tohoto množství.

On není mrtvy

Ve strmem svahu nad šumavským Plesným jezerem preVláda sed. ještě před pár lety byly smrky v tehle části Trojmezenského pralesa, kam nikdy nevstoupil člověk s pilou, želené. Stromy ale napadl kůrovec, a proto nyní umírají. Stroje, které měly pokacet napadené kmeny, zastavili před osmi lety blokadou aktivisté a vedení národního parku nechalo po protestech Trojmezenský prales být. „Lidi nám říkáli, že za to zaslouzime zavrit,“ vzpomina strážce rezervace Ludek Svejda. „Ale teď se to mení.“ Správa parku vybudovala skrz prales „zazitkovou trasu“ nazvanou Duch pralesa. Inspirace přišla z Bavorského lesa, kde je bezzásahových území mnohem víc. Návštěvník ani nemusí cist cedule rozmistene kolem stezky, které vysvetluji, že les se obnovuje přirozenou cestou. Po vstupu do pralesa je to jasne: les, který zpovzdali vypadá jako mrtvy, už ve svých nižších patrech buji životem: oči vnimaji zelen všech odstinu a všude kolem se tlaci nahoru nove stromky. „Les si dokaze poradit sám. Tady to můžeme vidět a zaplatime za to jen tím dřevem, které nevytezime. Ale to přece stojí za to,“ vysvětluje smysl rezervace strážce Svejda.