O Šumavě a závislostech

O Šumavě a závislostech
Author	Ivona Matějková
Date	2004-01-15
Source	Plzeňský deník
Genre	tisk
Respondent

Ohlasy

Máme sklony podléhat nejrůznějším závislostem, ať je to závislost na práci, jídle, kouření, alkoholu či mnoha jiných podobných „požitcích“. Cítíme, že se stáváme jejich otroky, mnohdy však nemáme dost silné vůle a odvahy se od nich oprostit.

Konzum versus příroda

Závislost na alkoholu, automatech či kouření, to všechno jsou případy, kdy si lidé ubližují nejvíce sami sobě. Mnohem silnější negativní dopad postihující celé široké okolí však mají závislosti konzumního a ideologického charakteru, při kterých dochází k devastaci přírody. Jsou o to nebezpečnější, že mohou probíhat skrytě a dokonce mohou být navenek prezentovány jako pečovatelské snahy chránit naše životní prostředí. Obvykle se na nich podílí, vědomě i nevědomě, rozsáhlý kolektiv lidí, kteří se navzájem posilují a ovlivňují nejen svým jednáním, ale i svými myšlenkami. Klasickým příkladem je dnešní neutěšený stav Národního parku Šumava, kde neustálé snahy neomaleně si podrobovat přírodu a manipulovat s ní vyústily v chorobnou závislost na kácení stromů, těžbě a prodeji dřeva pod záminkou dojemné péče o lesy. Tato závislost působí v materiální i ideologické rovině a v jejím důsledku vznikají značné škody na přírodě s následným škodlivým dopadem na člověka. Jak k tomu dochází?

Od zisku k dluhům

V případě materiální závislosti jde o to, že park až doteď žil především z toho, co měl chránit. Proti hospodářskému využívání převážně kulturních lesů v okrajových částech parku nelze nic namítat. Na Šumavě však dochází k systematické likvidaci nejcennějších starých porostů v jádrové části parku, složitých přírodních společenstev, jež můžeme díky neobyčejně silnému vyzařování vitální energie považovat za vynikající protistresová sanatoria. Jejich ničením ochuzujeme svou citovou stránku o jedinečné duchovní prožitky, které nelze nikdy nahradit žádnými hmotnými věcmi. Masové těžby, předkládané veřejnosti jako nutné opatření pro záchranu lesa, ve skutečnosti slouží hlavně k posilování egoistických konzumních závislostí: tržby za dřevo jsou přednostně investovány do obnovy a výstavby svážnic, luxusních hájenek, na podporu myslivosti a lesnického provozu, kde jsou nasazovány stále dražší a výkonnější stroje devastující půdní kryt na svazích i okrajích slatí. To vše navíc svádí k vytváření ideologické představy neomezeného materiálního růstu a spotřeby. Právě tato představa se však v loňském roce definitivně zhroutila. Bývalé vedení správy parku nechalo za vysoké náklady zpracovat masové polomy po vichřicích, které ovšem postihly celou střední Evropu, takže šumavské dřevo šlo na odbyt mnohem a mnohem hůře než v předchozích letech. Výsledkem jsou dluhy přesahující padesát milionů korun... Následují snahy zbavit se vlastní zodpovědnosti a tím skrýt pravou příčinu tohoto fatálního nezdaru. Jak je vysvětlováno najatým dělníkům, že není na výplaty? Jednoduše tak, že za to můžou ekologické organizace, protože blokují kácení na Šumavě! Je to charakteristický projev slabošství u lidí s omezenou vnitřní svobodou.

Lesnické pokrytectví

Na podobném principu funguje i závislost ideologická. Necítím-li se sám vnitřně svobodný, bojím-li se změn a mám tedy problémy přijmout určité věci takové, jaké jsou, sotva budu mít pochopení pro potřebu vnitřní svobody ve svém okolí. S tím souvisí i vztah k přírodě v národních parcích, jejichž hlavním posláním je ponechat přírodu na velkých plochách samovolnému vývoji. Na Šumavě se však dosud kácelo i ve zbytcích pralesů s odůvodněním, že jde o blaho lesa a jeho nutnou záchranu před kůrovcem. Ačkoliv vědci nashromáždili dostačující množství argumentů odporujících této ideologii, stále se najde překvapivé množství kůrovcobijců horujících za kácení vždy a všude. Nepřekvapuje, že k nim patří zejména lesní inženýři přesvědčení o své nepostradatelnosti při „napravování“ lesní divočiny. Svým domýšlivým přístupem k přírodě si vypěstovali specifickou závislost: přednostně se zaměřují na to, co nefunguje, než na to, co funguje. Předně tím ubližují sami sobě, protože si prostřednictvím negativního myšlení vytvářejí brzdu pro svůj osobní rozvoj. Toto omezené vnímání světa pak přenášejí na své okolí. Nejsou schopni vnímat les jako celek, jako unikátní společenství bilionů živých organismů, nýbrž se neustále točí v bludném kruhu zvaném kůrovec, o jehož tzv. škůdcovství rozvíjejí katastrofické scénáře. Jejich pohled na suchý les bývá mnohdy nevyvážený, neboť je obvykle provázen neochotou objektivně uznat, že po žíru kůrovce přibývají nejen suché stromy, ale i mladé stromečky pod nimi, základ nového zdravějšího porostu, přičemž les nadále žije a funguje jako celek. S těmito a podobnými problémy se ovšem potýká nejen naše lesnictví, ale i lesnictví v ostatních částech světa. Podrobněji se o tom zmiňuje celosvětově uznávaný odborník na ekologii lesa Chris Maser ve své knize Přeměněný les, kde mj. píše: „Lze prominout neznalost, jejíž příčinou jsou nedostupné informace, avšak v žádném případě nelze omluvit, popírá-li někdo prokázané údaje. Lesnická profese se ocitá v nesnázích pro neochotu mnoha tradičně vzdělaných lesníků změnit své myšlení tak, aby odpovídalo dnešnímu stavu světa.“ Za hlavní příčiny potíží v lesnickém povolání Maser považuje dogmatizaci lesnictví, omezenost vědy, vědomé popírání prokázaných faktů a zkostnatělost lesnického školství.

Šumava jako prestižní národní park?

Dlužno však říci, že v řadě evropských národních parků se dokázali s těmito problémy vcelku obstojně vypořádat. Věřím, že se to podaří i na Šumavě. Zvláště nyní, kdy prokazatelně vychází najevo, že závislosti na konzumu a prospěchářství plodí nahnilé ovoce. Kdy se zřetelně ukazuje, že hlavní výsadou Šumavy nemůže být dřevařství ale zachovalá příroda, jež vytváří ve společenství se sousedním Bavorským parkem ozdravnou zelenou oázu uprostřed civilizované Evropy. Novému řediteli šumavského parku Aloisi Pavlíčkovi se tak otevírají dveře k dosud málo využívaným či záměrně potlačovaným možnostem, jak vytvořit ze Šumavy prestižní národní park. Pomoci mu v tom může každý z nás, byť třeba jen jedinou pozitivní myšlenkou.

(Autorka je ekologická aktivistka)