O co jde v Národním parku Šumava? I.

O co jde v Národním parku Šumava? I.
Author	Josef Jelínek
Date	1999-08-03
Source	Českobudějovický deník
Genre	tisk
Respondent

Názor / Už pět let se v tisku i televizi objevují úvahy o pustošení lesů Národního parku Šumava. Oficielně jde o střet odborně rozdílných pohledů na řešení kalamity.

Mediální válku vyvolala trojice bývalých zaměstnanců jako odvetu za nedobrovolný odchod ze služeb parku. Příležitosti zviditelnit se, využívá také trojice publicistů, kteří s nevšední schopností komolí polopravdy získané od svých informátorů, zveličují nepodstatné provozní nedostatky a popichují biologicky méně vzdělané členy Hnutí Duha.

Zlepšení za 300 let

Národní park Šumava (NPŠ) vznikl r. 1991 převážně z bývalých schwarzenberských lesů. Z jeho celkové rozlohy 69 000 ha připadá 13 procent na první bezzásahovou zónu (svou strukturou nejbližší pralesnímu ekosystému), 83 procent pak na druhou řízenou zónu (většinou smrkové lesy hospodářské určené k převodu do zóny první) a 4 procenta na třetí okrajovou zónu (území osídlené a životu lidí přizpůsobené). K přirozeným pralesním ekosystémům se snaží dospět ekologové i lesníci. Ekologové chtějí ponechat volný průběh kůrovcové kalamitě s tím, že lýkožrouti časem z lesů samovolně mizejí. Záměrně zamlčují, že k obnově korunové klenby nedojde dřív jak za 200 až 300 let a že badatelskou cenou za dávno známé jevy (Haury 1875) zaplatíme zničenou Šumavou.

Šumava dávno není prales

Lesníci berou v úvahu, že celek Šumavy už dávno není přirozeným lesním společenstvem, ale že hostí hospodářské smrčiny vzniklé z původních pralesů nejprve bezděčnou exploatací listnáčů a jedlí, později pak záměrnou přeměnou, ekonomicky výhodnější (Loeffelholz, 1832). Kontrola a tlumení kůrovců jsou velmi potřebné, neboť dnem vyhlášení národního parku se smrkové monokultury v přirozené pralesy rázem nezmění. Proto chce vedení NPŠ podle směrnic IUCN zdolat přednostně kalamitu a poté postupně převádět lesy z druhé zóny do zóny první.

Jak na kůrovce v Bavorsku

Národní park Bavorský les (NPBW) o rozloze 13 300 ha byl vyhlášen roku 1969. Přestože jde většinou o smíšené lesy jihozápadně exponovaných svahů Šumavy, vytýčila operativa NPBW podél hranic svých sousedů 500 m široké sanitární pásy, kde kůrovce kontrolují a hubí klasickým způsobem. V letech 1983 a 1984 vznikly po větrných bouřích rozsáhlé polomy. Zvolna klesající rozvoj lýkožroutů dával naději, že populace samovolně zaniknou. Z neasanovaných polomů se ale lýkožrouti soustavně šířili do okolí. V roce 1992 vykazoval NPBW 260 ha umrtvených smrčin, po roce 1996 již 3600 ha mrtvých lesů (Skuhravý 1998). Po interpelaci poslanců si bavorský premiér Dr. Stoiber prohlédl nemocné lesy z vrtulníku a poté v Sct. Oswald před demonstranty řekl na adresu ředitele NPBW Dr. Biebelriethera a zemského ministra Bockleta: „V roce 1984 jsme vám uvěřili, že se kůrovcová populace zhroutí. Dnes víme, že to byl názor nejen falešný, ale že se situace dramaticky zhoršila. Bavorská vláda se bude nyní opírat o tým lesních poradců z Německa, Rakouska, České republiky a Skandinavie.“ Ing. Žlábek po nástupu do funkce ředitele NPŠ v roce 1994 zahájil proti kalamitně kůrovců obranné akce, kterými šumavští lesníci už před 120 lety úspěšně zlikvidovali obdobnou pohromu. Na vimperském panství tehdy během 10 let vytěžili 1666 042 plm dříví a uměle zalesnili 3671 ha holin (Jelínek 1985). Přestože k obnově neměli vždy geneticky vhodnou sadbu, dokázali vychovat porosty, které svou kvalitou jsou způsobilé stát se v současné době součástí NPŠ. V úvodu zmiňovaní aktéři Žlábkův sanitární systém odmítali. Ve snaze zastřít své selhání na samém počátku ohrožení lesů podkorním hmyzem setrvávali na pozicích hazardního bádání a aplikovali autoregulační procesy i v hospodářských smrčinách (!). To mělo za následek personální změny, které odstartovaly mediální humbuk plný urážek (Potěmkin, fachidiot), odborných lesnických nesmyslů (bez ležící dřevní hmoty je vyloučeno „omlazování“ lesa) a záměrných nepravd ve smyslu Justova nestydatého útoku na ředitele Žlábka: „Minimálně 120 let bojujete na Šumavě proti kůrovci asanací a 120 let jej tam v neztenčené míře máte. Máme nejpoškozenější lesy v Evropě, zatímco naši sousedé Rakušané a Bavoři mají lesy nejzdravější. Věřím jen Dr. Biebelrietherovi a ministru Bockletovi a proto Vás vyzývám k odchodu z funkce, na kterou (ochranářsky) nestačíte.“

Odborníci hodnotili

Ing. Žlábek svolal v dubnu 1997 do Vimperka mezinárodní odborné konferenci předložil otázky k přípravě osnov ozdravného programu. Pro ilustraci jen několik myšlenek z diskuse, kterou Just nazval „bolševicky organizovaným sjezdem“ (LN 24. 9. 97): Prof. Ing. Mrkva a CSc z Mendelovy univerzity v Brně: Zásadní je, aby les plnil i nadále svou funkci a proto není možné nechat ho zahubit kůrovci. Představa o pozitivní úloze přemnoženého lýkožrouta je naivní. Dnešní vytěžené plochy jsou daní za počáteční liknavost a nebezpečné experimentování. RNDr. Ing. Nováková DrSc: Pro doznívající nebo hrozící gradace kůrovců, jsou sanitární zákroky opatřením preventivním. Zásahy do šumavských lesů se nemohou omezovat jenom na zvládání kůrovcové problematiky. Stejnou váhu musí mít i obnova rozpadlých porostů zalesňováním kalamitních holin ekologicky vhodnými dřevinami. Prof. Ing. Dr. Stolina DrSc ze Slovenska: Lesní ekosystémy zařazené do druhé zóny NP jsou původně lesy hospodářské. Proti první zóně jsou méně stabilní i méně odolné. K rozpadu porostů dochází buď nepřetržitě do fáze obnovy nebo do stadia druhotné obnovy. Druhý typ obnov častý ve smrkových a jedlosmrkových ekosystémech Šumavy může trvat 200 let. Ing. Zahradník CSc z VÚLHM Strnady: Není možné a ani správné nečinně přihlížet k přemnožení lýkožrouta smrkového, který může zničit rozsáhlé komplexy smrkových porostů v NPŠ i mimo něj. Dipl. Ing. Dr. Sedlak, Zemský les, ředitel z Rakouska: Mezinárodní směrnice IUCN nelze nekriticky uplatňovat v hustě zalidněném středoevropském prostoru. Velmi starostlivě sledujeme vzestup lýkožrouta smrkového, jak na české, tak i na bavorské straně Šumavy. Dr. Hans Bibelriether, ředitel NPBW z Německa: Podle mezinárodních pravidel IUCN je u nově zřizovaných národních parků možné, dokonce i nutné, aby v areálu bývalých hospodářských lesů po dobu 10–30 let pokračovaly těžební úpravy a umělé výsadby k přiblížit se rázu lesů prvních zón. Dr. Biebelriether hovořil o nově zaujatém prostoru hospodářských lesů od Roklanu po Falkenstein (11 000 ha), kde se asanačně těží i vysazuje stejně intenzivně, jako u nás (Nationalpark 97, Strunz).

Asanace není svévole

Doporučuji „ekologickým publicistům“ (Justovi, Holubovi, Bezouškovi), méně informovaným aktivistům z Hnutí Duha (Bláhovi, Korešovi) i dalším (Spitzerovi, Branišovi), aby si pozorně pročetli studii Ing. Zatloukala: „Historické a současné příčiny kůrovcové kalamity v NPŠ“ (Sborník prací Silva Gabreta, 1998, sv. 2.) a nerezonovali proti rozhodnutí ministra RNDr. Kužvarta. Asanační zásahy v prvních zónách NPŠ nepovolil „svévolně“, ale po expertýzách renomovaných odborníků. Akt vyhovuje jak zásadám novelizovaných mezinárodních směrnic IUCN (1994), tak znění deklarace z konference OSN o životním prostředí v Rio de Janeiro (1992), kde se mimo jiné připomíná: „Tam, kde hrozí vážná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneužit pro odklad účinných opatření, která by mohla zabránit poškození životního prostředí.“

Ing. Josef Jelínek