O co jde v Národním parku Šumava? II.

O co jde v Národním parku Šumava? II.
Author	Josef Jelínek
Date	1999
Source
Genre	tisk
Respondent

Ekologové chtějí ponechat volný průběh kůrovcové kalamitě tvrdíce, že lýkožrouti časem z lesů samovolně mizejí. Záměrně však zamlčují, že se tak stane až po zániku hostitelů a že k obnově korunové klenby nedojde dřív než za 200 až 300 let

Už 5 let se v tisku i televizi objevují úvahy o pustošení lesů Národního párku Šumava. Oficiálně jde o střet odborně rozdílných pohledů na řešení současné kůrovcové kalamity. Ve skutečnosti vyvolala dnešní mediální válku trojice bývalých zaměstnanců v odvetu za nedobrovolný odchod ze služeb parku. S možností zviditelnit se využívá této příležitosti i trojice publicistů, kteří nadáni nevšední schopností komolit polopravdy získané od svých informátorů, zveličují nepodstatné provozní nedostatky, aktivizují neplodné hospodské debaty a popichují biologicky méně informované členy Hnutí Duha.

Hospodářské smrčiny

Národní park Šumava (NPŠ) vznikl r. 1991 převážně z bývalých schwarzenberských lesů. Z jeho celkové rozlohy 69 000 ha připadá 13 procent na první bezzásahovou zónu (svou strukturou nejbližší pralesnímu ekosystému), 83 procenta na druhou řízenou zónu (většinou smrkové lesy hospodářské určené k převodu do zóny první) a 4 procenta na třetí okrajovou zónu (území osídlené a životu lidí přizpůsobené). K přirozeným pralesním ekosystémům se snaží dospět jak ekologové, tak lesníci. Ekologové chtějí ponechat volný průběh kůrovcové kalamitě tvrdíce, že lýkožrouti časem z lesů samovolné mizejí. Záměrně však zamlčují, že se tak stane až po zániku hostitelů. Že k obnově korunové klenby nedojde dřív než za 200 až 300 let a že badatelskou cenou za dávno známé jevy (Haury 1875) bude zničená Šumava.

Lesníci berou v úvahu fakt. Že Šumava jako celek už dávno není přirozeným lesním společenstvem, ale že hostí hospodářské smrčiny, které vznikaly z původních pralesů nejprve bezděčnou exploatací listnáčů a jedlí, později pak záměrnou přeměnou v porosty ekonomicky výhodnější (Loeffenholz, 1832). Kontrola a tlumení kůrovců je v současných podmínkách ještě velmi potřebné, neboť dnem vyhlášení národního parku se smrkové monokultury v přirozené pralesy rázem nezmění. Proto chce vedení NPŠ v souladu se směrnicemi IUCN zdolat přednostně současnou kalamitu, a poté postupně převádět lesy druhých zón do zóny první.

Příklad z Německa

Národní park Bavorský les (NPBW) o rozloze 13 300 ha byl vyhlášen roku 1969. Přestože jde Většinou o smíšené lesy jihozápadně exponovaných svahů Šumavy, vytýčila operativa NPBW podél hranic svých sousedů 500 m široké sanitární pásy, kde je kůrovec soustavně kontrolován a huben klasickým způsobem. Za větrných bouří v letech 1983 a 1984 vznikly polomy o rozloze 173 ha. Povlovný rozvoj lýkožroutů během roku 1984 skýtal naději, že kůrovcové populace samovolně zaniknou, a proto byla zpracována jen část kalamitní hmoty. Z neasanované polomové plochy se však lýkožrouti soustavně šířili do okolí. V roce 1992 vykazoval NPBW 260 ha umrtvených, smrčin, v roce 1996 už 1600 ha, a později dokonce 3600 ha mrtvých lesů (Skuhravý 1998). Po interpelaci poslanců si bavorský premiér Dr. Stoiber prohlédl nemocné lesy z vrtulníku a po přistání v Sct. Oswald řekl před shromážděnými demonstranty na adresu ředitele NPBW Dr. Biebelriethera a zemského ministra Bockleta: „V roce 1984 jsme vám uvěřili, že se kůrovcová populace zhroutí, Dnes víme, že to byl názor nejen falešný, ale že se situace dokonce dramaticky zhoršila. Bavorská vláda se bude, v příštích, letech opírat o tým lesních poradců z Německa, Rakouska, České republiky a Skandinávie.“

Ředitel hledal nejlepší cesty

Ing. Žlábek byl do funkce ředitele NPS jmenován v roce 1994. Ihned po svém nástupu zahájil proti kalamitě rozplozených kůrovců osvědčené obranné akce, jimiž šumavští lesníci už před 120 lety úspěšně zlikvidovali obdobnou pohromu. Na vimperském panství tehdy během 10 let vytěžili 1 666 042 plm dříví a uměle zalesnili 3671 ha holin (Jelínek 1985). Přestože k obnově holin neměli vždy k dispozici geneticky vhodný kultivační materiál, dokázali i z těchto nakvap založených kultur vychovat svým pěstebním umem porosty, které svou kvalitou jsou způsobilé stát se v dnešní době součástí NPŠ.

V úvodu zmiňovaní aktéři Žlábkův sanitární systém odmítali. Ve snaze zastřít své selhání na samém počátku ohrožení lesů podkorním hmyzem setrvávali na pozicích hazardního bádání a aplikovali autoregulační procesy i v hospodářských smrčinách! To mělo za následek personální změny, které odstartovaly humbuk plný urážek (Potěmkin, fachidiot), odborných lesnických nesmyslů (bez ležící dřevní hmoty je, vyloučeno omlazování lesa) a záměrných nepravd ve smyslu Justova nestydatého útoku na ředitele Žlábka: „Minimálně 120 let bojujete na Šumavě proti kůrovci asanací a 120 let jej tam v neztenčené míře máte. Máme nejpoškozenější lesy v Evropě, zatímco naši sousedé Rakušané a Bavoři mají lesy nejzdravější. Věřím jen Dr Biebelrietherovi a ministru Bockletovi, a proto vás vyzývám k odchodu z funkce, na kterou (ochranářsky) nestačíte.“

Z názorů odborníků

Ing. Žlábek svolal na 9. a 10. dubna 1997 do Vimperka mezinárodní konferenci lesnických, a ekologických odborníků, jimž předložil otázky k přípravě osnov ozdravného programu. Pro ilustraci jen několik myšlenek vyřčených a diskuze na tomto shromáždění, které Just nazval „bolševicky organizovaným sjezdem“.

Prof. Ing. Mrkva, CSc. z Mendelovy univerzity v Brně: „Zásadní je, aby les plnil i nadále svou funkci, a proto není možné nechat ho zahubit kůrovci. Představa o pozitivní úloze přemnoženého lýkožrouta je naivní. Dnešní vytěžené plochy jsou daní za počáteční liknavost a nebezpečné experimentování.“

RNDr. Ing. Nováková, DrSc.: „Pro doznívající nebo hrozící gradace kůrovců, jsou sanitární zákroky opatřením preventivním. Zásahy, do Šumavských lesů se však nemohou omezovat jenom na zvládání kůrovcové problematiky. Stejnou váhu musí mít i obnova rozpadlých porostů zalesňováním kalamitních holin ekologicky vhodnými dřevinami.“

Ing. Zahradník, CSc., z VÚLHM Strnady: „Není možné a ani správné nečinně přihlížet k přemnožení lýkožrouta smrkového, který může zničit rozsáhlé komplexy smrkových porostů v NPŠ i mimo něj.“

Prof. Ing. dr. Stolina, DrSc., ze Slovenska: „Lesní ekosystémy zařazené do druhé zóny NP jsou původně lesy hospodářské. Oproti ekosystémům první zóny se vyznačují menší stabilitou a menším odolnostním potenciálem. Stadium rozpadu porostů přechází buď kontinuitně do fáze obnovy, nebo do stadia sekundární sukcese. Druhý typ obnov častý ve smrkových a jedlosmrkových ekosystémech Šumavy může trvat 200 let.“

Dipl. Ing. dr. Sedlák, Zemský lesní ředitel z Rakouska: „Uvědomujeme si, že mezinárodní směrnice IUCN nelze nekriticky uplatňovat v hustě zalidněném středoevropském prostoru, a proto velmi starostlivě sledujeme prudký vzestup lýkožrouta smrkového jak na české, tak i na bavorské straně Šumavy.“

Dr. Hans Bibelriether, ředitel NPBW z Německa: „Podle mezinárodních pravidel IUCN je u nově zřizovaných národních parků možné, dokonce i nutné, aby v areálu bývalých hospodářských lesů bylo po dobu 10–30 let pokračováno v těžebních úpravách a umělých výsadbách s cílem přiblížit se rázu lesů prvních zón.“

Dr. Biebelriether neměl na mysli původní část NPBW, kde tolerance 30 let už uběhla. Hovořil o nově zaujatém prostoru hospodářských lesů od Roklanu po Falkenstein (11 000 ha), kde asanační těžby i umělé výsadby probíhají stejně intenzivně, jako u nás (Nationalpark 97, Strunz).

Skutečné příčiny kůrovcové kalamity

Upřímně doporučuji „ekologickým publicistům“ (Justovi, Holubovi, Bezouškovi), méně informovaným aktivistům z Hnutí Duh (Bláhovi, Korešovi) i některým graduovaným ekologům (Spitzerovi, Branišovi), aby si pozorně pročetli studii Ing. Zatloukala: „Historické a současné příčiny kůrovcové kalamity v NPŠ“ (Sborník vědeckých prací Silva Bagreta, 1998, sv. 2.) a nerezonovali proti rozhodnutí ministra ŽP RNDr. Kužvarta. Potřebné asanační zásahy v prvních zónách NPŠ nepovolil „svévolně“, ale po řadě expertiz renomovanými odborníky a na doporučení vědecké rady NPŠ. Jeho akt vyhovuje jak zásadám novelizovaných mezinárodních směrnic IUCN (1994), tak znění deklarace z konference OSN o životním prostředí v Rio de Janeiro (1992), kde se mimo jiné připomíná: „Tam, kde hrozí vážná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneužit pro odklad účinných opatření, která by mohla zabránit poškození životního prostředí.“

Ing. Josef Jelínek