O přežilých jedincích v národním parku

O přežilých jedincích v národním parku
Author	Radovan Holub
Date	2003-04-24
Source	Českobudějovický deník
Genre	tisk
Respondent

Zpráva o misi IUCN (Mezinárodní unie pro ochranu přírody) a WCPA (Světová komise pro národní parky) má dvaadvacet stránek a byla na správu Národního parku Šumava doručena v březnu 2003. Dva nezávislí odborníci navštívili Národní park Šumava ve dnech 22.– 25. září 2003.

V témže měsíci vypracoval ředitel správy parku Ivan Žlábek se svým náměstkem Vladimírem Zatloukalem Stanovisko ke Zprávě mise IUCN/WCPA (14 stran). Vadí jim, že odborníci z IUCN (vybavení rozsáhlými listinnými podklady) pobyli na Šumavě pouhé tři dny. Zajímavé: vedení parku zatím nikdy nekritizovalo, že jeho spřátelení odborní konzultanti, jako je Radomír Mrkva z Lesnické a dřevařské fakulty Brno, pobyli pro expertizu v parku jen jeden jediný den!

Ve zprávě IUCN se jasně potvrzuje rukopis Žlábka muže bez názoru, který půjde tam, kde je to politicky výhodné a jeho náměstka Zatloukala, fundamentalistického lesníka a fanatického stoupence kácení, který hájí a bude hájit jedinou lesnickohospodářskou pravdu. Z obou zpráv vyplývá, že porozumění mezi oběma profesními skupinami bude těžké, ne-li nemožné. IUCN dává přednost moderní evoluční vědě s důrazem na ekosystém, vedení šumavského parku se opět drží konzervativních lesnických postupů. Správě parku však nejde o záchranu zelených šumavských lesů, jak by se mohlo zdát. Jde především a v první řadě o peníze z vytěženého dřeva a o politický obchod s obcemi a místní politickou reprezentací. Zpráva IUCN požaduje širokou diskusi mezi správou parku, vědci, obcemi a nevládními neziskovými organizacemi. Zpráva vypracovaná parkem tvrdí, že tato diskuse už probíhá, a nevládní neziskové organizace nazývá „několika hlučícími aktivisty“.

IUCN poukazuje na to, že mezi parkem a odborníky chybí komunikace, park tvrdí, že komunikace je velmi dobrá. IUCN kritizuje rozsáhlé holiny, ale správa parku tvrdí, že vznikly jako reakce na koncepci Národního parku Bavorský les a mnohé z nich tu prý byly před vznikem parku (ve skutečnosti masivní nárůst holin začal až po nástupu Ing. Žlábka do funkce).

Příliš krátká mise(?!)

IUCN zdůrazňuje, že se Národní park Šumava a Národní park Bavorský les koncepčně bohužel velmi liší, zástupci parku píší, že se oba parky vzájemně sbližují. IUCN hovoří o ničivém vlivu těžké mechanizace na přírodu v bezzásahových zónách, park tvrdí, že jde o hrubé zkreslení. (Sám jsem na vlastní oči mnohokrát viděl v bezzásahových zónách hluboká koryta po těžké technice, vyvrácené stromky, dokonce i zaparkované traktory.)

IUCN oceňuje aktivity nevládních neziskových organizací, park zdůrazňuje, že „program mise ovlivnily nevládní organizace blízké Hnutí Duha tak, že vytvářely jednostranný neobjektivní obraz o činnosti Správy NP a CHKOŠ“.(Ve skutečnosti nebyla tato mise díky zástupcům Hnutí Duha vedena jen po potěmkinských cestách naprogramovaných správou parku, ale měla možnost vidět i těžko zalesnitelné holiny ve vyšších polohách, doklady o kácení a odvážení mrtvých stromů, které kůrovce nerozšiřují atd.) IUCN doporučuje urychlit scelení a rozšíření prvních zón, park naproti tomu píše, že „uspěchanost v tomto směru může být pouze zdrojem napětí v regionu“. Všechno nasvědčuje tomu, že správa parku o výsledky mise IUCN příliš nestojí a bude všemi prostředky bojovat za jejich popření.

Náměstek Zatloukal dokonce řekl na jednání Rady parku 3. dubna, že „zpráva IUCN je pro nás platformou k diskusi, ale to neznamená, že by měla být její doporučení přijata“.

Hlasy o tom, že „máme dost svých odborníků a posudky ze zahraničí nepotřebujeme“, se ozvaly ještě před započetím mise.

Její příchod do České republiky dlouho zdržovalo vedení parku i bývalý ministr životního prostředí Miloš Kužvart. Mluvčí parku Zdeněk Kantořík (muž, který se nedá a nedá Šumavu) podotkl v soukromém přípisu, jímž se snaží ovlivnit novináře, toto: „Dva misionáři loni v září přijeli na Šumavu poprvé v životě a strávili zde tři dny. Nedokážu si představit, že by se Čech s Polákem sebrali, jeli na tři dny do Švýcarska, nechali se tam pohostit a pak téměř po půl roce sdělili, že tamní úřad státní správy v ochraně přírody je nekompetentní.“ Pan Kantořík jinými slovy přiznává korupční praktiky (další doklady viz Týden 15/2003): v šumavském parku je zvykem, že pracovníci úřadů, kteří se nechají od správy hostit, pak politiku parku chválí. Zrovna tak je mezi pracovníky parku rozšířena nechuť k sousednímu Národnímu parku Bavorský les. Ten je totiž živoucím dokladem, že kůrovcová kalamita ustupuje samovolně, v souvislosti s klimatickými změnami a nikoli vlivem drastických dřevorubeckých zásahů, aspoň ne v první řadě.

Běh na dlouhé trati

Správa šumavského parku chce za každou cenu pokračovat v dosavadní praxi. Přináší to peníze, moc a vliv. Může se přitom opřít o obce. Obcím je většinou vzdálený nějaký časově nedostupný ekologický ideál. Chtějí těžit dříví, odvážet je a prodávat. A pokud se nebude těžit kůrovec, bude se těžit větrná kalamita, dokud se neobjeví nová invaze brouka.

Jestli by byla správa parku schopna dokonce obětovat dosavadní vysokou kategorii NPŠ (II dle IUCN) jen proto, aby mohla těžit dřevo, se teprve ukáže.

Je faktem, že mnoha místním obyvatelům připadá koncepce dlouhodobé prosperity oblasti s parkem vedeným podle mezinárodních pravidel jako pohádka tisíce a jedné noci. Část obyvatel je s dřevorubeckou činností parku ekonomicky spjata.

Proti koncepci Národního parku Šumava jako intenzivně využívaného hospodářského lesa se kromě IUCN a Hnutí Duha v poslední době obrátilo jen Občanské sdružení Šumava nad zlato, které má vysoký morální kredit z doby boje proti kanadským zlatokopům v Kašperských Horách. V dopise ministru Ambrozkovi z 18.12.2002 Šumava nad zlato píše: „Zarážející je nekoncepčnost NPŠ s rozdrobenými a nepřehlednými chráněnými zónami, kde na straně jedné je pěší turista značně omezován a na straně druhé pracuje vše válcující těžká dřevorubecká technika. To však nestačí. Podle posledních zpráv jde dokonce o policií evidované krádeže množství kvalitního dřeva, vytěženého mnohdy v I.zónách národního parku Nejsme už ochotni věřit pohádce o zlém broučkovi a pochybujeme o tom, že těžkou technikou upravený (asanovaný) les a lesní holiny přilákají na Šumavu turisty.“ Reakce správy parku na sebe nenechala dlouho čekat: začala kriminalistickým způsobem zjišťovat, kdo ze sdružení Šumava nad zlato je zaměstnán u parku a je tedy ekonomicky šikanovatelný. V Národním parku Šumava plně platí lidové rčení o starém psu, kterého nelze naučit novým kouskům. Staré zatuchlé vedení není schopno zjednat nápravu ať už s IUCN, nebo bez něj. Park evropské úrovně ho absolutně nezajímá. Zajímají ho jen zlaťáky a teplá, dobře placená místa (jak dobře ukazuje Kantoříkův přípis novinářům). Je přitom překvapivé, že správa parku se nechce řídit přírodním zákonem, který musí ze své praxe dobře znát: přežilí jedinci, kteří se stali přítěží pro ekosystém a neplní jeho požadavky, by měli odejít. Mohou přitom poskytnout hnojivo pro nastupující generaci.