Obrana proti šumavské akci Potěmkin

Obrana proti šumavské akci Potěmkin
Author	Vladimír Just
Date	2002-06-18
Source	Plzeňský deník
Genre	tisk
Respondent

Namísto obvyklého nářku nad stavem národního parku nabízím čtenáři tentokrát, spolu s trochou historie, první část trasy vybraných šumavských lahůdek. Spoléhám na soudnost poutníků, kteří nepodlehnou masivní propagandě letos otevíraných agitačních středisek (kůrovcová trasa na Březníku) a udělají si úsudek sami. Během letní sezony budu ve svém neradostném putování po Šumavě pokračovat.

Výchozí bod

Myslel jsem si vždycky, že nejhorším polistopadovým ministrem životního prostředí byl František Benda neblahé paměti. Chcete vědět, jak se dělá neprokazatelná korupce po česku? Nejprve jmenujete bez konkursu, jak je v kraji zvykem, ředitelem největšího národního parku v zemi (s bohatými porosty v mýtním věku) autoritářského dřevorubce z Lesprojektu s vazbami na dřevařské akciovky. Necháte ho ve prospěch těchto akciovek několik let plenit a vyvážet Šumavu nastojato (viz rekordní těžby desetiletí v letech 1999 a 2000: opakovaně kolem tří set tisíc kubíků). Umožníte tak řadě lidí a organizací udělat si ze Šumavy ve jménu „zlatého brouka“ lukrativní tunel na dříví. Když je odsud za podivných okolností a pod cenou odvezeno půldruhého milionu kubíků v hodnotě mnoha miliard korun, už dávno nikdo nebude vědět, že jste ten byznys kdysi jako ministr sám nastartoval: můžete si tedy klidně přijít pro protislužbu. Dostanete jako desátek lukrativní stavební pozemek v jednom z nejatraktivnějších koutů parku, o jakém si může smrtelník leda nechat zdát na Horské Kvildě. A prohlídkou této pamětihodnosti můžeme, vážení milovníci Šumavy, svou letošní pouť začít. Vyrazíte-li z Horské Kvildy směrem na Zhůří, všimněte si honosné procovské stavby vpravo od silnice. Víc vám neřeknu. Příslušná stavební povolení, výjimky a razítka jistě budou v pořádku: my Češi nejsme přece v umění neprůstřelného, neprokazatelného korupčního chování žádní amatéři.

Kvildsko podruhé

Na Kvildsku ještě chvíli zůstaneme. A vezmeme si nepromokavé boty. neboť půjdeme po okraji slatí. I jejich neutěšený stav je totiž důvodem, proč už si čtyři roky nemyslím, že František Benda byl nejhorším ministrem. Ano, byl typickým přívržencem neomaleného vztahu k přírodě, ano, ztratil kompetence v územním plánu a z temelínských jednání utíkal před novináři zadními vchody jako kluk, ano, zkázu Šumavy uvedl Žlábkem do pohybu. Ale měl proti Kužvartovi jedno plus: netvářil se jako ekolog. Neuměl tak hladce a obrace lhát, netvrdil na obrazovce před svým jmenováním pravý opak toho, co pak dělal jako ministr. Nevím, co je horší: neomalenec nebo hladký farizej? Faktem zůstává, že centrální Šumava byla nevratně poškozena, odtěžena a odvezena za Kužvarta (a Skalického), ne za Bendy. Za „troškaře“ Bendy byly státní dotace parku podstatně menší (a přece si na jejich výši i nadměrné těžby tehdy opoziční politik Kužvart stěžoval: když nastoupil, těžby zdvojnásobil, dotace zdesetinásobil). Také mezinárodní ostudu Benda většinou nestihl dělat, za něj nebyl NPŠ vyškrtnut z žádného prestižního seznamu jako za Kužvarta (PANPARKS). Za Bendy nebyla Šumava vrcholnou mezinárodní organizací WWF označena jako odstrašující příklad „národního parku jen na papíře“. Benda se ani nepokoušel zmanipulovat, jako to dělá Kužvart, mezinárodní misi IUCN arogantními dopisy o tom, že na Šumavě žádnou misi nepotřebujeme a když, tak si sami vybereme ty, kdo nás mohou a kdo nemohou smět kontrolovat. Za Bendy nebyly ještě lesy odtěženy až po samý okraj mezinárodně chráněných slatí (chráněny jsou i se svými nárazníkovými „laggovými“ pásy Ramsarskou smlouvou, před jejíž misí byly loni tyto barbarské zásahy záměrně utajeny: podle toho také vypadala závěrečná zpráva). A právě to budiž cílem dalších dvou zastávek. Na čtvrtém kilometru silnice z Kvildy do Vimperka, pár set metrů po levém ohybu silnice, odbočíme pěšky dolů vlevo kolmou, vojensky rovnou cestou tzv. Koňskou silničkou. Jsme-li na kole, bicykl necháme raději nahoře u silnice, popř. jej zamkneme u zdejších železných závor, a našlapujeme opatrně a tiše pěšky: jsme v tzv. „klidové zóně“. (Pro nezasvěcené: klidovou zónu na Šumavě poznáme podle toho, že se odsud zpravidla ozývá rachot motorových pil, jezdí tudy častěji traktory a každou chvíli narazíme na skládku dříví či na kontrolu správců parku, kteří tu pečlivě hlídají, abychom svými kročejemi nerušili těžbu). Po necelých 400 metrech pochodu Koňskou silničkou dole narazíme na dvojitý červený pruh (I. zóna č. 85: Mezilesní slať). Uhneme kolmo vpravo před hranicí I. zóny a po cca 100 metrech jsme na místě: velká, půlhektarová paseka, plná starých ohnišť, vykácená až těsně k okraji chráněné Mezilesní slati. Napočítáme tu cca 200 pařezů, starých 1 6 let: holosečná těžba v těchto místech je ovšem od počátku výsměchem Ramsarské misi, jež požaduje bezpodmínečně chránit bezprostřední okraje slatí. (Toto vandalství můžeme jindy vidět např. na Modravsku, až se od Javoří pily vypravíme jižně k okraji tzv. Weitfelernských slatí, zóna č. 43 nebo na několika okrajích Cikánské slatě, vpravo od staré modravské cesty na Březník, zóna č. 44). Fakt, že tu po stovkách stromů nezůstal ani klacek, je hrubým porušením rozhodnutí státní správy, jež od r. 98 striktně požaduje ponechat po zásazích proti kůrovci 20100 % dřeva na místě. Teprve po šetření inspekce začali i zde správci parku jako na desítkách dalších míst rychle „přikacovat“ zdravé stromy, kvapně je zbavovat kůry (aby se nepoznalo, že nebyly napadeny) a potěmkinsky je rozmisťovat podél holiny. To je osvědčená metoda, uplatňovaná v tuto chvíli po celé Šumavě.

Kvildsko potřetí

Další zastávkou bude okraj Jezerní slati (zóna č. 69). Vyrazíme z Kvildy po turistické značce (nebo po přilehlé silnici na kole) směr Filipova Huť. Zhruba ve třetině cesty, pár set metrů před ostrou zatáčkou vpravo, jíž silnice opouští Jihočeský (Prachaticko) a vstupuje do Plzeňského (Klatovsko) kraje, je šikmo vlevo odbočka k jakési školce a k vrchu Tetřev (1280 m). My se však tentokrát pustíme naopak vpravo od silnice, mírně šikmo dolů, lesní cestou cca 10 metrů od turistické značky. Na cestě budou zřetelné koleje od traktorů (což je hned několikeré porušení zákona 114/92 Sb). A ty koleje, podle mé osvědčené, nikdy neselhávající zásady: KDE JE ŽLÁBEK, TAM BUDE HOLINA, nás po 300 metrech dovedou nejprve k malé holině vpravo, a po dalších 100 metrech končí cesta přímo v cíli. Překročíme strouhu a jsme v pověstné, načerno vykácené části 1. zóny Jezerní slať, o níž už jsem psal tolikrát, že je mi žinantní to opakovat. Zde dřevožrouti v posledních šesti sedmi letech nejprve účelově posunuli zónu červenými pruhy až k hranici slati, pak odtud odvezli, neznámo komu a za kolik prodali 165 vzrostlých smrků (cena jednoho od 1000 do 50 tisíc Kč) a nakonec, poté co se věci ujala televize, inspekce i policie, posunuli zónu zpět do původní hranice ke strouze. Tedy nejen 165násobná krádež, ale i pokus o kamufláž. Nepřestanu o tom psát, dokud za to nepůjde někdo sedět. Příslušné paragrafy pro černé těžby už byly našimi soudy vůči soukromníkům uplatněny, ne tak dosud vůči úředníkům, kteří úmyslně či z nedbalosti porušili zákon o správě cizího majetku. Inspekce sice správě vyměřila symbolickou pokutu (jelikož platí „prekluze“, počítali nakonec jen pařezy mladší tří let, tj. cca čtvrtinu), ale krádež zůstává krádeží i po pěti letech. Takže je pořád naděje, až jednou budeme v právním státě, že vyšetřovatelé i policie nebudou podobné případy zahrávat do autu, přestanou pronásledovat ty, kteří na krádeže dřeva upozorňují, a začnou konat vůči zlodějům. I vůči těm, kteří je shora kryjí, od šéfa NP po ministra. A opět: za Bendy se dřevo z I. zón neztrácelo. Krade se ve velkém až za Kužvarta. Evidujeme v tuto chvíli ke čtyřem stovkám načerno zmizelých stromů, vše potvrzeno inspekcí. Napadne vás: co je to proti milionům dosud zde stojících či „legálně“ odtěžených? Veřejnost si neuvědomuje „maličkost“: dřevo z I. zón se nesmělo ztrácet nikdy, od r. 95 byl zde přísný zákaz kácení. Jestliže se od r. 99 i zde kácí, musí dřevo do poslední větvičky zůstat na místě. Je totiž účetně odepsáno! Chráněných I. zón je 135 (což je světová rarita), stihneme s přáteli monitorovat sotva čtyři pět. A i tam už jdou krádeže do mnoha stovek! 400 zjištěných zmizelých stromů z I. zón znamená 400 prokázaných krádeží. Někde (Ztracená slať, Ptačí slať, Pod Ptačí nádrží, U Trampusova křížku) se kradlo pomocí vrtulníku, z fondu životního prostředí. Je to tedy krádež veřejného majetku, financovaná z veřejných zdrojů. Je možné, vyjdeme-li z presumpce neviny že by ředitel o ničem včetně „černých“ helikoptér nevěděl? Teoreticky je. I tak je ovšem důvodně podezřelý z trestného činu nedbalé správy cizího majetku.

Naposled Kvildsko

Než se s Kvildskem rozloučíme a přesuneme se na Modravsko, doporučuji vylézt ze slatí na některé kopce. Všechny budou mít v nejvyšších polohách společného jmenovatele: lysinu vytvořenou člověkem. Šumavské kopce jsou přednostně holeny shora: tam totiž odjakživa rostly smrky nejvyšších dvou cenových kategorií (rezonance, loupačky). Má to pro turistu i neocenitelné výhody: z dříve zalesněných kopců, díky stachanovské žlábkovské pětiletce 19962000, je teď nádherný výhled. Netřeba rozhleden! Neznám t. č. krásnější kruhový alpský výhled, než jaký poskytla správa nezištně turistům na totálně vyholené Malé Mokrůvce (1333 m) nebo Mrtvém vrchu (1260 m). My však vyrazíme nejprve na bližší Tetřev (1280 m). Buď vyjdeme z Filipovy Huti, směr Březník a odbočíme vlevo u Lovčí skály, nebo vyjdeme z Kvildy a po dvou km odbočíme šikmo vlevo ze silnice na Filipovu Huť (napravo jsme z těch míst odbočovali k vykradené Jezerní slati). V prvém případě dobudeme horu ze západu, ve druhém ji obejdeme ze severu: to bude mít tu výhodu, že po cestě potkáme na severním úbočí hned několik nadějných holin (čím víc budeme stoupat, tím jich bude přibývat). Opět tu nezůstal po holosečích v 8. vegetačním stupni ani klacek, a opět tu na krajích nalezneme těsně před kontrolou narychlo oloupané, potěmkinsky rozhozené stromy. Samotný malý lysý vrchol s romantickou skálou vysloveně touží po tom, aby s bratrskou pomocí vichřice konečně splynul s lysinami ostatními, důmyslně rozesetými po severozápadním svahu kopce. Tetřev má prostě zaděláno na Malou Mokrůvku. Nebo na protější ještě za komunistů vyholený a dodnes nezarostlý Stolový hřbet (1255 m), popř. na Holý vrch resp. Stráž (1300 m). Na Šumavě lze sledovat vzrušující divadlo: metodické holení ne jako STAV, ale jako PROCES. Tetřev znamená první stadium, protější Čertův vrch (1245 m) a Černá hora (1315 m) odbočíme na ní vpravo šikmo vzhůru zhruba ve dvou třetinách cesty k pramenům Vltavy představují již pokročilejší stádium. Zejména severní a severozápadní svahy Černé hory představují již přechod k nezvratné fázi. Nu, a konečné stadium plešatící Šumavy si na Kvildsku užijeme, vylezeme-li si na zmíněný Holý, popř. Stolový vrch. Za jasného počasí zaručuji odsud i z Černé hory viditelnost Watzmana i Dachsteinu. (Autor je členem občanského sdružení Obrana přírody, pověřený monitorováním Šumavy)