Od Šumavy k Tatrám, LN

Z sumava-corpus
Přejít na: navigace, hledání


Od Šumavy k Tatrám, LN
Author Marek Kerles
Date 2004-11-23
Source Lidové noviny
Genre tisk
Respondent

Životní prostředí a ekologie

Katastrofa ve Vysokých Tatrách by měla vést k zamyšlení také nad ochranou lesa na Šumavě

Podlehl les po osmihodinovém boji s rozkáceným živlem, stromy ležely jako bojovníci, jež Morana zachvátila na poli bitvy, tu v řadách, tam v divé směsici přes sebe nakupeny, v ohromných zásekách, místy jako domy ve velkých městech... Ach, milý čtenáři, podlehly hvozdy nebetyčné – více nevstanou. Kde dříve chlad a vlhkost vládly, i stín a lesní šero, tam padají nyní v létě žhavé paprsky sluneční, tam hude v zimě metelice píseň svou. I netlí, nehnijí mrtvoly padlých pod zeleným rouchem mechovým jako dávní předkové jejich, kteří smrtí svou nové skýtali půdy i potravy vnukům budoucím – ba schnou bílá příšerná těla jako mumie v poušti Libyjské: kolem nich pak bují maliny a ostružiny...

Těmito slovy popsal slavný šumavský spisovatel Karel Klostermann ve své knize Ze světa lesních samot následky ničivé větrné smršti na Šumavě v roce 1868. Pro popis současné přírodní katastrofy ve Vysokých Tatrách by zřejmě ani sugestivní Klostermannova slova nestačila. Rozsah tatranských polomů, způsobených náporem orkánu, je totiž podle odborníků ještě mnohem větší než v předminulém století na Šumavě.

Mnozí Slováci pláčou podobně jako kdysi lidé v polámaných šumavských hvozdech. A možná se ptají po příčinách neštěstí stejně jako Klostermannův fořt Malý: „Ale takhle to přijít nemuselo... člověk by víru v boha ztratil...čímpak se ten les provinil?... Kdyby to lidi bylo mlátilo, nic bych neřekl.“

Dílo náhody či člověka?

V moderním pojetí ovšem zní otázka jinak. Sotva začala v tatranských lesích likvidace škod, už se odborníci přou o to, nakolik je katastrofa v Tatrách dílem náhody a přírodních živlů a nakolik dílem člověka. A nejen to. Zatímco orkán bohužel ve slovenském parku vyřešil budoucnost tamních lesů na desetiletí dopředu, na Šumavě, zřejmě nejcennějším přírodním území v Česku, zatím rozhoduje o budoucnosti zdejšího chráněného lesa člověk.

A jak se rozhodne? Ekologové a část vědců chtějí ponechat větší část Šumavy svému osudu. Les sice přirozenou cestou uschne, uschlý porost ale pod ochranou pahýlů údajně nahradí nový, mnohem odolnější porost, schopný lépe odolávat nejen vichřicím. „Na Slovensku se bohužel prokázalo, že uměle vysázené smrkové monokultury, navíc kvůli sjezdovkám a vykáceným holinám na mnoha místech otevřené větru, nejsou schopny podobným vichřicím alespoň částečně čelit,“ tvrdí například Jaromír Bláha z Hnutí Duha. Šanci má podle něj jedině les smíšený, v němž se navíc nekácí a většina stromů, napadených kůrovcem, se nechá uschnout, aby mladý porost bránila třeba právě před větrem.

Právě takový druh hvozdů si ekologové a vědci do budoucna na Šumavě představují. Naopak mnozí další odborníci tvrdí, že Šumava, po kůrovcové kalamitě v devatenáctém století prakticky zcela znovu uměle vysázená, se bez pomoci člověka neobejde.

Stromy, napadené kůrovcem, se musejí i v národním parku kácet a preventivně tak bránit rozšíření brouka do dalších oblastí. „Je možné, že by si příroda nakonec poradí sama. Jenže to za současných přírodních podmínek může trvat dvě stě, tři sta i více let. A do té doby bychom se museli smířit s tím, že Šumava bude místo zeleného přírodního ráje nevzhledným územím, plným uschlých stromů,“ říká jedenaosmdesátiletý nestor šumavských lesníků a autor mnoha publikací o šumavských hvozdech Josef Jelínek.

Také Slovákům, stejně jako kdysi lesním správcům Šumavy, nezbývá podle něj nic jiného než popadané dřevo vytěžit a Tatry znovu uměle osázet. I když třeba částečně jinými druhy dřevin, než je smrk.

Ať už je pravda na jakékoliv straně, teprve katastrofa ve Vysokých Tatrách a následná debata o jejích příčinách skutečně důrazně ukázala, jak strašlivě důležitá jsou rozhodnutí, politiky neprávem odsouvaná kamsi do sféry zájmu ekologů či sběratelů brouků. To, co se stalo ve slovenském Národním parku, ovlivní stejně jak dříve na Šumavě životy tisíců a milionů lidí na mnoho desetiletí. Zatímco škody po povodních se dají odstranit během několika let, les, srovnaný se zemí, nevyroste ani za půl století.

Těžké otázky

Bylo možné na Slovensku alespoň částečně zmírnit rozsah škod pro člověka, pro přírodu, pro budoucí generace? Je to nyní možné na Šumavě? Poučili jsme se od svých předků, kteří například nešetrným kácením buků pro potřebu skláren nebo právě sázením smrkových monokultur Šumavu z přírodního hlediska velmi oslabili už před mnoha staletími? Nepodceňujeme vůbec ochranu přírody? Podobně těžkých otázek se nabízí celá řada. Možná na ně vůbec nenajdeme odpověď.

Ve světle tatranské katastrofy a jejích drtivých dopadů na budoucnost země to jsou ale otázky, které by měly mít pro politiky význam stejně důležitý a možná ještě důležitější než debata o penzijní reformě. Jinak nezbývá než doufat, že se při další přírodní katastrofě nenaplní prognóza Klostermannova lesníka Vavrucha, který po ničivé vichřici na Šumavě nejprve tři dny zarytě mlčel a pak prohlásil: „Bude tu krása! Z lesů udělají se široké pastviny, a polovice Bavor bude živa z našich stád.“