Od předků se není co učit, musíme začít sami u sebe
| Od předků se není co učit, musíme začít sami u sebe | |
|---|---|
| Author | František Hail |
| Date | 2005/09/16 |
| Source | Prachatický deník |
| Genre | tisk |
| Respondent | |
NÁZOR ČTENÁŘE NA ŠUMAVU
Prachaticko- Je pravda, že od našich předků se máme co učit, jak se má hospodařit v Šumavských lesích.
Vzal jsem si knihu Šumava (příroda, historie, život) a na straně 567 jsem si začal číst část Lesnictví na Šumavě. Napíši to jenom stručně, protože bude lepší, když si to přečte každý celé sám. Začneme 13. stoletím, kdy začala systematická likvidace lesů díky klášterní kolonizaci. Cisterciácký řád dostával darem lesnatá území, která kolonizoval, zakládal na nich vesnice, pole, louky a pastviny. Potom přišlo sklářství, které vznikalo zejména v 16. století. Spotřeba dřeva byla obrovská. K 1 litru tekutého skla bylo třeba 1m3 dřeva.
První hospodářská opatření k ochraně lesů se objevila v 16. století. Zákaz pastvy dobytka v lesích pod pokutou. Tento zákaz se opakoval až do začátku 20. století a až do konce 17. století byl jediným znakem péče o lesy.
Až do 18. století se z lesů na Šumavě stále jen těžilo. Od 17. století se chovaly v lesích vysoké stavy zvěře, která spásala přirozené zmlazení dřevin. Bylo jen otázkou času, kdy bude přírodní bohatství dřeva vyčerpáno. To se stalo v 1. polovině 18. století. Tehdy nastala hluboká dřevní krize, která ohrožovalo chod celého hospodářství v zemi. Chybělo dřevo stavební, truhlářské i kolářské, ale taky pouhé palivo.
Císař Josef II. dokonce zakázal pohřbívání v rakvích.
Od roku 1756 se začalo s velkoplošným oséváním mýtin a různých jiných ploch. A tak došlo na Prášilské dřevní bohatství, kde představa o nevyčerpatelnosti zásob dřeva vznikla z velikého komplexu.
Tak se postavil Vchynickotetovský kanál. Po výstavbě plavebního kanálu následovala na celém panství vysoká těžba dřeva, se kterou se předem počítalo a od níž se očekávalo uhrazení nákladů. Na mnoha místech tím byla narušena stabilita lesních porostů, což se projevilo při větrných kalamitách už v letech 1833, 1834, a konečně obrovskou větrnou kalamitou ze dne 28. října 1870, která úplně změnila celý ráz Povydří a jejíž následky se musely napravovat ještě řadu let.
Osudem šumavských lesů, ale i celého českého lesnictví, se stal smrk, dřevina nejhojnější a nejoblíbenější, s mnoha dobrými, ale i špatnými vlastnostmi. Proto se od 19. století zakládaly smrkové monokultury. Bylo to v dobré víře a naději, že o 80 až 100 let později nemusí přijít hniloba, ani vychřice s polomy a vývraty, ani kůrovec, a že to možná všechno dobře dopadne.
Jedno však bylo jisté, ti, kdo smrkové monokultury zakládali, se už nebudou muset starat o následky, které nastanou obvykle až v příštím století. Zkušenosti z 19. a 20. století ukázaly, že osud smrkových monokultur nebývá dobrý, nýbrž špatný. Když Šumavu necháme přírodním procesům, nebude nikdy původní, ale o to nejde, bude svá a o to jde. A tak to pokračuje stále dál a přemýšlím, jaké poučení si z toho mám vzít. Pro mne je to jednoduché, protože historie mi říká, že od předků se není co učit, a tak musíme začít u sebe.
František Hail, Přátelé Šumavy
