Opozice bez opozice
Opozice bez opozice | |
---|---|
Author | Radovan Holub |
Date | 1993-12-20 |
Source | Klatovský deník |
Genre | tisk |
Respondent | Karel Achs |
Aktivista ekologické iniciativy Ekoforum ing. Karel Achs o šumavské přírodě, lesích, Národním parku a manipulaci v televizním pořadu Nedej se
Ing. Karel Achs (1916), od roku 1919 žije v Sušici. Vystudoval Vysokou Školu lesnickou v Praze. Totálně nasazen v Rakousku a Sudetech jako zaměstnanec schwarzenberského panství. Po válce lesním správcem, řidičem a svářečem, pak 25 let zaměstnancem Vojenských lesů a statků, např. ve funkci taxtátora. V 80. letech má na starosti péči o les u JZD Hlavňovice. Dodnes pracuje jako aktivista sušického Autoklubu a člen ekologické komise města. Zastupuje Ekoforum, které po roce 19S9 iniciovalo založení Národního parku Šumava. Někteří členové propagovali myšlenku přírodního parku na Šumavě už v roce 1948. Na jejich názory však nikdy nebyl brán ohled.
- Pane inženýre, jak a proč vzniklo Ekoforum?
Ekoforum Sušice vzniklo v roce 1989 jako volné sdružení občanů stejných zájmů a jeho hlavním cílem byla ochrana přírody a založení Národního parku Šumava. Nosnou silou tohoto zájmového sdružení bylo Občanské fórum. Chtěli jsme na ekologickém poli napomáhat programu renesance republiky. Naším hlavním zájmem bylo, aby se k otázkám ochrany přírody mohla především vyjadřovat veřejnost. Působili mezi námi lidé různých profesí, jako například lékaři, profesoři, lesníci, učitelé, zemědělci, turisti a sportovci. Kromě nás vyvíjela na tomto poli aktivitu správa Chráněné krajinné oblasti Šumava, která za totality měla na rozdíl od nás jednu nevýhodu: Nesměla se stýkat s cizinci. To je nedostatek, protože Šumava se rozkládá na obou stranách hranic. Po roce 1989 byl zájem o jakoukoli iniciativu, protože staré struktury se rozpadaly a nové ještě nevznikly. Ministerstvo vnitra mělo příkladně na starosti životní prostředí a ministerstvo kultury ochranu přírody. Scházeli jsme se pravidelně a formulovali svoje názory. Náš hlavní ucelený dokument napomáhal myšlence Národního parku Šumava jakožto území se zvláštní ochranou. Přitom jsme vycházeli především ze znalostí lidí, kteří na poli ochrany přírody už měli rozsáhlé zkušenosti jako například ředitel Národního parku Bavorský les Dr. Biebelriether a předseda Bavorského svazu ochrany přírody ing. Weinzierl.
Dále jsme se řídili požadavky občanů, kteří na Šumavě žijí a pracují. Organizovali jsme veřejné diskuse a psali dopisy na různé instituce, protože bylo jasné, že Národní park musí vzniknout i na naší stráně hranic.
Jenže brzy se začal prosazovat vliv pracovníků Chráněné krajinné oblasti Šumava, kteří si ochranu přírody představovali bez lidí. Tehdejší ředitel správy CHKOŠ ing. Musiol objížděl obce a vykládal, co všechno budou mít zakázáno. Obyvatelé byli dezorientovaní a obraceli se na nás, protože chtěli vědět, co je vlastně čeká. Záhy se ukázalo, že jsou tu dvě pravdy, pravda tzv. profesionálních ochránců přírody a pravda naše.
- V čem spočívaly tyto dvě pravdy?
Ing. Mosiol a jeho lidé prosazovali kolosální výměru parku 220 000 hektarů a myšlenku dvou pánů. Stručně řečeno usilovali o získání státní správy bez další odpovědnosti. Říkali: My budeme vykonávat státní správu, vy budete poslouchat a zodpovídat. Jenže to nejde. Kdo nařizuje, musí nést i odpovědnost Proto jsme od začátku prosazovali, aby Národní park převzal lesy a ostatní pozemky jako výhradní majitel, který se bude zodpovídat před zákonem. Pokud někdo poruší zákon, bude potrestán. Nám šlo o to, že potrestán musí být ten, kdo je za zásady lesního hospodářství odpovědný, a nikoli jen ten, kdo je vykonává. Druhé hlavní téma, v němž jsme se rozcházeli, byla koncepce ochrany přírody. Ochranáři kolem ing. Musiola prosazovali chránění pro chránění, zatímco my se řídili zásadou, že nejdřív musíme poznat, co máme chránit. Národní park totiž slouží pro poznání národa a jako takový musí být přístupný veřejnosti. Není to rezervace ani místo, na němž úzká skupina lidí prosazuje své platonické myšlenky. Problém byl v tom, že tzv. profesionální ochranáři měli peníze, měli možnost získávat lidi, jejich pravomoce se rozrůstaly. My jsme se naopak dostávali do defenzivy.
- Vaše názory ovšem byly málokomu známy, zatímco sušický Ekoing mohl své fundamentalistické názory lépe prosazovat, například díky vlastním novinám Gabreta.
Ano, Ekoing měl tuhle výhodu. Byl založen v roce 1989 jako nevládní organizace složená z profesionálních pracovníků Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava a prosazoval pouze takové názory, které byly blízké zakládajícím členům ing. Musiolovi, ing. Krejčímu a ing. Fraňkovi. Ekoing podle mého názoru získal tichý souhlas Dejmalova ministerstva životního prostředí a obdržel z Nadace pro záchranu divoké přírody WWF finance, z nichž se mohl vybavit vším potřebným, počínaje počítačem a konče tiskárnou. Ekoing vypracovat první verzi Plánu péče o Národní park, která v zásadě nebyla špatná. Vedle naší koncepce to byl jeden z prvních ucelených dokumentů k práci parku.
- Kde ledy vznikl nesoulad mezi parkem a vámi?
Bylo to v momentě, kdy rodící se správa Národního parku začala provádět izolacionistickou politiku a přestala mít zájem o kohokoli, kdo měl jiné názory. Začalo jít o hru určité skupiny lidí. Národní park byl sice na poslední chvíli vyhlášen jako poslední výdech vlády premiéra Pitharta, ale brzy nato přestal dbát na názory veřejnosti, lesáků, starostů a přestal mít zájem, aby mu kdokoli viděl do kuchyně. Rozhodující moment vidím v prohlášení správy parku z konce roku 1992 o tom, že nemají zájem o technický lesnický personál, poněvadž si veškeré služby v lese budou provádět servisně cizími lesními závody. V tu chvíli se úplně odmlčela lesnická veřejnost, protože dostala strach, že ať se postaví na kteroukoli stranu, může být existenčně postižena
- Odmlčeli se lesníci, odmlčeli jste i vy. Přesto však se letos v červnu objevuje v tisku vaše ekologická výzva občanům. Je to krátce poté, co celostátní deníky informují veřejnost o kůrovcové kalamitě.
Ano, tady už byla překročena jakákoli únosná mez. Pracovníci parku totiž začali mást veřejnost tím, že nebezpečí kůrovce nehrozí a že jeho ložiska leží mimo území parku. Zastávali směšné názory, že kůrovec dolétne 30 km daleko, na které se ozval dokonce
pracovník Akademie dr. Spitzer a odmítl je jako nefundované. Věc došla tak daleko, že park podal trestní oznámení na jeden lesní závod pro nesplnění termínu na zpracování kalamity, přičemž mu předtím sám zakázal kůrovec asanovat! Situace se dále vyhrocovala. Nekompetentnost některých pracovníků parku se projevila ve zcela konkrétních případech, kdy se například návštěvník dotazoval strážce parku, proč jsou na Březníku obrovské rezavé holiny a strážce začal vykládat, že jde o počátek samoobnovy lesa. Dále se stalo, že Lesy ČR zorganizovaly helikoptéru k vynesení postižené dřevní hmoty na Březníku. Když došlo k akci, přijeti ochranáři a začali lesáky pérovat, že kontaminují půdu. Přitom z auta ochranářů kapal olej. V tu chvíli jsme viděli, že už není možné trpné přihlížet. Sepsali jsme připomínky na ministerstva a zodpovědné pracovníky. Někdo odpověděl, že nám děkují za iniciativu, většinou se neozval nikdo a park nereagoval vůbec.
- Domníváte se, že nové vedení parku jmenované od 1. 12. 1993 vytváří šanci, že se politika „s vyloučením veřejnosti“ změní?
Teoreticky ano. Vezměte si však, že v parku se vytvořila monolitní nátlaková skupina, která mezi sebe nepustila nikoho s odlišnými názory. Nový ředitel bude mít velice složitou pozici, protože kabinetní způsoby jsou na správě parku tak hluboce zakořeněné, že bez radikálních změn se je jen těžko podaří odstranit.
- Co je tu třeba především změnil?
První je odpovědnost. Jestliže je prokázáno, že kůrovec může zničit obrovské hodnoty a pokud bude někdo z úřední moci uplatňovat názor, že tomu tak není, měl by jít před soud. Za druhé je třeba všechny základní dokumenty a problémy parku projednávat důsledné ve všech obcích a se všemi obyvateli. Veřejnost projevuje tak málo zájmu právě proto, že dosud to bylo tak, že ať kdokoli řekl cokoli, park si udělal svoje. A to nejde.
- Jenže, jak chcete v lese prokázat škodlivost ochranářského fundamentalismu?
To je právě ono. Pokud zemědělec špatně zaseje, bude mít příští rok chabou sklizeň. V lese se nekompetentní zásahy projeví za deset, dvacet. i sto let. V tom spočívá nebezpečnost ochranářského fundamentalismu, protože sází na něco, co nelze v dohledné budoucnosti ověřil. Podívejte, nejzdravější způsob obnovy lesa je přirozená obnova. To věděli už naši profesoři. Jenže pro přirozenou obnovu musí být podklad. Pokud mně bude ochranář tvrdit, že na starých holinách nebo polomových plochách je tento proces zajištěn, hlásá zjevnou lež. Možnosti samoobnovy lesa jsou velice omezené. Například hřebenové porosty mají minimální šanci na reprodukci. Existují však místa, kde stačí zodpovědně hospodařit výběrným způsobem bez holin a přirozený nálet se vytvoří. Dobrý lesák například ví, že smrk a jedle se zmlazují od severu, takže prosvětlí severní okraj lesa, aby nálet měl světlo a postupně vyklízí mateční porost a prosvětlí další pruh, takže les má střechovitý průřez a vítr po něm bezpečné sklouzne. Jenže tohle se podaří jen na některých místech.
- Vidíte možnost návratu původníchvitálních smíšených lesů?
Bohužel ji moc nevidím, protože se změnila celá civilizace. Změnila se kvalita půdy, klima a dřeviny se neumějí adaptovat. Půda je pod smrkovými monokulturami kyselá, což vylučuje buk, javor a jedli. Na mnohých místech půda zdegenerovala, zarostla buření a semínko se tu neuchytí. Navíc podle rozborů jehličí byl prokázán vysoký obsah kyseliny sírové. Například židovský les pod Roklanem vykáceli před 150 lety a dodnes je tam asi jeden strom na 100 m2. Tuhle oblast se nepodařilo zalesnit ani uměle, o přirozené obnově nemluvě. Satelitní prognózy signalizují další poškození smrkových kultur, které může v dohledné budoucnosti jít do 40 i více procent jeho porostní plochy. Také je třeba počítat s tím. že les má určitou míru odolnosti a pak přijde rychlý kolaps, třebaže nebezpečí na Šumavě není tak akutní jako třeba v Krkonoších či Krušných horách. Z toho vyplývá, že pokud budeme chtít mít Šumavu zalesněnou, dá to strašné moc lidské práce. A v tom se právě rozcházíme s názory pracovníků parku. Já si myslím, že pokud člověk něco zničil, je jeho povinností to napravit. Za 150 let bude lidem úplně jedno, jestli budou chodit po lese vzniklém přirozenou obnovou nebo uměle. Základní problém je v tom, zda budou mít ještě vůbec šanci chodit po lese.
- O těchto věcech jste se už vyjadřoval v televizním pořadu „Nedej se„.
Ano, ale za naprosto nepřípustné považuji, že stanovisko oponentů vůči současné činnosti Národního parku bylo manipulováno tak, že jsme vypadali jako jeho nepřátelé. Režisér Bezouška připravil a sestříhal natáčení tak, že hlavní prostor dostali lidé příznivě naklonění parku a někteří starostové. Starostové, kteří jsou k parku kritičtí, pozváni nebyli. Z pracovníků parku mluvil zasvěceně Petr Ješátko z oddělení péče o les v Želené Rudě a dostal potřebný prostor. Argumenty oponentů, tedy i moje, byly však sestříhány tak, že nás deklasovaly. Na zásadní otázky, kdo například zaplatí péčí o les, když se sníží těžba a zavedou nové technologie, neodpověděl nikdo. Byla tedy uměle navozena situace, že vlastně proti současné činnosti parku nemá nikdo nic a pokud má, tak je to nekompetentní člověk a diletant.
- Kde má podle vašeho názoru zdroj vyhrocený konflikt mezi správami obcí a Národním parkem?
Základ konfliktu vznikl tehdy, když se formoval Národní park a jeho pracovnici po obcích slibovali, jak obyvatelé budou díky krásné šumavské přírodě bohatnout. Z těch slibů nezbylo nic. Jen zákazy a omezení. Pokud si budete chtít postavit malou vodní elektrárnu nebo penzion, přijdou na vás, že nevyhovují ekologicky. Pokud budou vyhovovat ekologicky, namítnou vám, že nevyhovují esteticky. Vždycky mají možnost postihu. Následkem toho je, že obce se nemohou hnout z místa. To je základní problém.
- Jak si potom vysvětlíte, že někteří starostové, kteří se mnohokrát obraceli proti fundamentalistické politice Národního parku, najednou po odvolání fundamentalistického ředitele Kece požadovali jeho návrat?
Myslím si, že stanovisko starostů je motivováno politicky. Příští rok jsou komunální volby a starostové chtějí mít pojistku, že u Národního parku dostanou zaměstnání. Možná měly svou roli osobní nebo jiné vazby. Domnívám se však, že i tito starostově přicházejí k rozumu. Nedávno dostali z NPŠ mapy stabilizace krajiny a vidí, že pokud by se mapy realizovaly, obce si ani neškrtnou.
- Myslíte si, že i zonace Národního parku a jeho rozloha je politickým rozhodnutím?
Ano, to si myslím. Je to důsledek starých mezikrajských a stranických vazeb, kdy pod nátlakem byla k Chráněné krajinné oblasti západních Čech přibrána ještě oblast jihočeská. Jihočeská lobby existuje dosud. Vedoucí funkcionáři ministerstva včetně ministra životního prostředí mají vazbu na jihočeský kraj. Díky jihočeské lobby je hlavní sídlo parku ve Vimperku na zámku, který prý bude pro park vydělávat, což je nesmysl a utopie, protože žádný zámek na sebe ještě nikdy nevydělal. K tomu potřeboval ještě 20 000 hektarů pozemků. V západočeské části je skutečné cenné území ze 70 %, v jihočeské ze 30 %. Z toho vyplývá, že zonace Národního parku je špatná a jeho rozloha nepřiměřená.
- Jaké je vaše stanovisko k tomu, aby na území parku fungovala servisní organizace parkservis, jak to navrhovalaplzeňská firma NORD?
Jsem proti monopolní organizaci v parku, ať se jmenuje jak chce. Jsem pro, aby plzeňská firma Nord vykonávala v parku jakoukoli užitečnou dílčí aktivitu. Vadí mně však, že by se park měl zavázat, že na třicet let dostane služby v parku jedna monopolní společnost, která povede veškerou ekonomiku parku, ale do její ekonomiky nebude nikdo vidět. Je jasné, že najde-li se akciová společnost na zalesňování, musí mít k dispozici ještě další činnosti, na kterých vydělá. Na informační servis, výzkum a další služby musí mít park organizaci, protože na to sám stačit nemůže. Musí však být zároveň zachováno nezadatelné konkurenční právo. O to jde.