Otazníků nad Šumavou přibývá

Z sumava-corpus
Přejít na: navigace, hledání


Otazníků nad Šumavou přibývá
Author Marek Kerles
Date 2006-04-29
Source Lidové noviny
Genre tisk
Respondent

Ani boj proti kůrovci nezaručuje zelenou Šumavu. Chování lesních ekosystémů je stále obestřeno mnoha záhadami

Nezodpovědný a nikdy neodzkoušený experiment. Tak hodnotí řada jihočeských politiků i šumavských starostů plán na rozšíření a sjednocení takzvaných bezzásahových zón v Národním parku Šumava.

Starostům se dokonce podařilo před čtrnácti dny přesvědčit ministra životního prostředí Libora Ambrozka, aby přípravu nové zonace až do odvolání pozastavil. Důvod?

„Šumava představuje zvláštní typ středoevropského parku, který není možné srovnávat například s přírodními rezervacemi v USA,“ tvrdí František Benda, Ambrozkův předchůdce v úřadě v letech 1992 až 1996.

Spor o kácení

Exministr za ODS nyní šumavským starostům radí, jak se proti plánům ochranářů účinně bránit. Benda údajně souhlasí s tím, aby jednou třeba polovina Šumavy zůstala ponechána zcela přírodnímu režimu, do něhož nebude člověk zasahovat.

Nejprve ale podle něj lidé musí vrátit šumavským lesům jejich přirozenou druhovou skladbu. „Není možné najednou udělat divočinu z ryze smrkového lesa, který člověk uměle vysázel a donedávna obhospodařoval,“ tvrdí Benda.

Když se v roce 1992 park zakládal, z jeho 69 000 hektarů jen 12 procent tvořily pralesy. Zbytek údajně představovala z velké části smrková monokultura, vysázená po kůrovcové kalamitě ve druhé polovině 19. století, případně později. Pokud v takovém porostu nebude člověk zasahovat, tedy kácet stromy napadené kůrovcem, lýkožrout může podle Bendy během několika let způsobit uschnutí tisíců hektarů šumavských hvozdů a ještě ohrozit okolní lesy.

Mnozí jihočeští politici dokonce varují před hrozbou „likvidace třetiny Šumavy“. Benda proto navrhuje, aby člověk prozatím hvozdy nejen chránil před kůrovcem, ale zároveň ke smrkům dosazoval buky, jedle a další stromy, které se na rozdíl od smrku brouka bát nemusejí. „Teprve takový les je možné ponechat svému osudu,“ říká Benda, který údajně vychází z názoru mnoha významných vědeckých kapacit v lesnických oborech.

Ředitel Národního parku Šumava Alois Pavlíčko ve shodě s jinými vědeckými kapacitami ale tvrdí, že kůrovec představuje na Šumavě většího strašáka, než si ve skutečnosti zaslouží.

Zatímco totiž mnozí politici varují před nekontrolovatelným „sežráním“ šumavských hvozdů, fakticky by v případě schválení nové zonace mohl brouk teoreticky ohrozit jen zhruba 1400 hektarů souvislé plochy lesa z celkem 69 000 hektarů rozlohy parku. „Nikdo z našich oponentů si totiž neuvědomuje nebo si nechce uvědomovat, že Šumavu už dnes zdaleka nepokrývá jen smrková monokultura,“ říká Pavlíčko.

Část smrkových lesů u hranic s národním parkem Bavorský les, kde se proti kůrovci nezasahuje, už uschla a probíhá v ní přirozená obnova. Další část navrhovaných prvních zón pak tvoří také horské smrčiny, bezlesé plochy, rašeliniště či smíšené lesy. „I kdyby se třetina parku ponechala bez zásahu člověka, kůrovec rozhodně nemůže způsobit uschnutí třetiny Šumavy. To je čirá demagogie,“ říká Pavlíčko. Proč by se ale vlastně měla část šumavského parku vrátit do doby, kdy kůrovec nebyl škůdcem, ale přirozenou součástí vývoje lesa?

Mnozí odborníci tvrdí, že les vzniklý přirozenou cestou bude do budoucna mnohem zdravější a odolnější vůči vnějším vlivům než porost uměle vysázený člověkem. Příroda totiž údajně neexperimentuje. „To, co na téhle planetě probíhá miliony let, není možné považovat za experiment. Naopak klasické lesnictví má jen dvěstěletou historii,“ tvrdí Rastislav Jakuš z Ústavu ekologie lesa slovenské Akademie věd. Původně vystudovaný lesník vede výzkumný tým, který se zabývá novými metodami ochrany lesa a modelováním vývoje kůrovcových kalamit v celé Evropě.

Ponechte přírodě volnou ruku

I když nemusí být podle Jakuše pohled na umírající les pro člověka příjemný, jde pouze o přirozený vývoj vedoucí k tomu, že staré stromy umírají ve stoje a umožňují vnik nového života. Člověk při veškeré snaze nedokáže být tak dobrým lesním hospodářem jako sama příroda.

„Důkazem jsou nemocné a odumírající lesy, za jejichž stav může právě nevhodné hospodaření,“ říká Jakuš. Pokud podle něj člověk ponechá alespoň v části národních parků přírodě volnou ruku, může se sám poučit, jak by měl v budoucnu s lesem zacházet.

Jihočeský hejtman Jan Zahradník ale například nedávno vyjádřil obavy nad tím, kdo za „experiment“ s bezzásahovými zónami na Šumavě vlastně ponese zodpovědnost. „Existují někde ve světě podobné situace, které již probíhají patřičně dlouhou dobu, aby bylo možné jejich průběh aplikovat na náš problém?,“ ptá se hejtman.

Zahradníkovi oponenti se ale na oplátku ptají, zda stejnou zodpovědnost za svůj „experiment“ přijmou i zastánci hospodářské údržby lesa v šumavském parku.

I když totiž lesnická věda za 200 let výrazně pokročila, její historie je stále mnohem mladší než věk nejstarších, třeba třistaletých šumavských smrků.

Dokonce i sami lesníci přiznávají, že v době počítačů a letů do kosmu je les pořád obestřen mnoha člověkem nevysvětlenými záhadami. Lidé jen těžko dokážou dokonale dopředu odhadnout, jak se příroda zachová, a to i v ryze hospodářském lese.

„Podobné to bylo s jedlemi, které začaly před třiceti lety hromadně umírat, aniž odborníci dospěli ke zcela jednoznačnému závěru proč,“ říká Jan Märtl, lesní správce Lesů ČR ve Vyšším Brodě. Jedle se ale podle něj nakonec ze stejně neznámých důvodů vzpamatovala a dnes je vůči vnějším vlivům mnohem odolnější než smrk.

Lesníci kroutí hlavou

Smrkové porosty naopak v Česku začínají podléhat zkáze, a to i přes veškerou snahu bojovat s kůrovcem. „Najít dnes v lese opravdu zdravý smrk je prakticky nemožné,“ tvrdí vyšebrodský lesník. Na území Jihočeského kraje je tak z odborného hlediska ve špatném stavu zhruba pětina lesů. A právě málo odolné smrky patří podle Märtla k nejohroženějším dřevinám.

Člověk přitom také jen těžko odhaduje, který strom je zvlášť odolný a měl by zůstat stát co nejdéle a předávat svůj genofond dalším „potomkům“. Stromy v hospodářském lese prostě v určitém věku končí pod dřevorubeckou pilou bez ohledu na své genetické vlastnosti. Příroda naopak pečlivě vybírá.

Při pohledu na souvislý pás uschlého lesa podél česko-bavorské hranice je mezi stromovými pahýly například vidět ostrůvek zcela zdravých smrků, které dokázaly odolat náletu kůrovce i přesto, že mají k životu naprosto stejné podmínky jako uschlé smrky v okolí. Žádný z lesníků zatím nedokáže vysvětlit, proč se právě tyto stromy kůrovci ubránily.

Otázka budoucího vývoje lesních ekosystémů je proto velmi složitá. Ti, kdo chtějí ponechat část Šumavy ryze přírodním procesům, tvrdí, že právě z těchto důvodů by se měl člověk s pokorou a zájmem dívat, jak postupuje sama příroda. Ani hospodářská ochrana lesa proti škůdcům totiž není evidentně jednoznačnou zárukou, že Šumava zůstane navždy zelená.

Obrázek

První zóny nyní a v budoucnosti

Rozsah I. zón v současné době

Na vyznačených místech se až na každoročně aktualizované výjimky nesmí kácet stromy.

První zóny tvoří jen 13 procent z celkové rozlohy národního parku Šumava.

Návrh I. zón počítá s tím, že nyní izolované a poměrně malé plochy se spojí do větších celků, tak aby tvořily 20 procent z rozlohy národního parku. Příprava této nové zonace je ministrem Ambrozkem až do odvolání zastavena.

Foto popis: Boj o šumavské smrky pokračuje Starostům obcí v Národním parku Šumava se nedávno podařilo přesvědčit ministra životního prostředí Libora Ambrozka, aby až do odvolání zastavil přípravu nového vytyčení I. zón, kde se nebudou kácet stromy napadené kůrovcem.

Foto popis: „I kdyby se třetina parku ponechala bez zásahu člověka, kůrovec rozhodně nemůže způsobit uschnutí třetiny Šumavy. To je čirá demagogie,“ říká ředitel Národního parku Šumava Alois Pavlíčko.

Foto popis: Hranice mezi Německem a Českem se pozná i podle stavu porostů. Suché stromy jsou v bezzásahovém pásmu v Německu, holiny, na kterých se uměle vysazují nové stromky, jsou na území Česka