Příroda to spraví lépe. A levněji

Příroda to spraví lépe. A levněji
Author	Jitka Šrámková
Date	2009-06-19
Source	Mladá fronta Dnes
Genre	tisk
Respondent

Redaktorka Mf Dnes se vydala na Šumavě do míst, kde se kůrovec zakousl do lesů se zvláště velkým apetitem. Lidé z vedení parku jí vysvětlovali, proč je podle nich nesmyslné volat po kácení i v nejcennějších lokalitách. Ukázali také, jak problém řeší příroda.

Šumava – Pokud v Národním parku Šumava zamíříte na Březník a pohled stočíte na kopec Luzný, ozdobený nazaměnitelnou kamennou čepičkou, spatříte současně po levé straně Malou a Velkou Mokrůvku, pokrytou smutně stojícími odumřelými smrky. Některé turisty přepadne hrůza při pohledu na rozměr zkázy způsobené kůrovcem. Vedení národního parku však stejně jako některé starousedlíky pohled neznepokojuje. Ředitel parku František Krejčí hned argumentuje čísly a dokazuje, že odmítat kácení v nejcennějších zónách, kde řádí kůrovec, není pro oblast zhoubou.

Souše se turistům nelíbí

Šokovaná z ploch uschlých stromů je například Monika Poláková, kterou jsme ve středu zastihli pod rozhlednou Poledník. Na Šumavu přijela na týdenní dovolenou s celou rodinou. „Nečekali jsme, že je to tu tak sežrané kůrovcem,“ uvedla mladá maminka. „Je to horor,“ přitakal její malý syn. Žena si myslí, že by měli problém urychleně řešit odborníci. „Určitě by to neměli dělat politici, kteří to tu ani neznají a dělají si z tématu předvolební kampaň,“ naráží žena možná na nedávné vyjádření expremiéra Miloše Zemana. Podle jeho mínění by se měl Národní park Šumava zrušit s tím, že jde o přírodě nebezpečný podnik, který nechává ladem ležet stovky hektarů napadených stromů. Zároveň prohlásil, že podá trestní oznámení na jeho vedení a také na ministra životního prostředí. Podle slov Františka Krejčího nejsou čísla tak hrozivá, jak líčí politici. „Plochy se soušemi tvoří dnes dvě procenta výměry lesa národního parku. Za 18 let existence parku kůrovec v bezzásahových územích usmrtil zhruba 1 900 hektarů lesů,“ řekl šéf parku, jehož výměra je 68 tisíc hektarů. Ze zmíněné napadené části však park loni 800 hektarů převedl zpět do kategorie lesních ploch, protože tato část už se stačila zmladit. To znamená, že je tam dostatek mladých stromů. „Vycházíme z přesných leteckých snímků,“ doplnil Krejčí.

Ke kritikům správy parku patří starostové šumavských obcí. Ti dokonce sepsali petici za to, aby se i v nejcennějších lokalitách kácelo a kůrovec se tak nerozšířil ještě více. Člověkem, kterého František Krejčí nemusí přesvědčovat o tom, že v první nejcennější zóně se napadené stromy nemají kácet, je ředitel hotelu Srní a člen rady národního parku Václav Sklenář. „Uschlé stromy, které si vzal na starost kůrovec, byly na Šumavě odjakživa. Lidé tu na ně byli zvyklí, tato divokost k šumavské přírodě vždycky patřila, přečtěte si Karla Klostermanna,“ uvedl Sklenář. Podle jeho slov dnes napadené lokality děsí lidi proto, že jsou zvyklí na uměle udržovaný hospodářský les. Cyklistka, kterou jsme potkali na cestě v blízkosti Březníku, byla stavem zdejších lesů také poněkud otřesena. „Tohle je mrtvý les, to se nedá srovnat s Boubínským pralesem, ten je živý,“ uvedla.

Důležitá pomoc půdě

Na místě, kde se kůrovec do Šumavy skutečně hodně zakousl, jsme tak získali v podstatě už třetí názor laiků. A co na to říkají odborníci? „Teď musíme alespoň deset dvacet let vydržet a dívat se na soušky, ale až se les zmladí, bude pohled úplně jiný,“ prohlásil lesník z vedení národního parku Aleš Kučera. Jeho odpověď na to, proč nezasahovat v nejcennějších zónách proti kůrovci kácením, ale jen lapači nebo odkorňováním stromů, zní poměrně logicky: „Na pole musíme vozit hnůj a zaorávat i další organickou hmotu, například slámu, abychom udrželi úrodnost půdy. To samé ale musíme dělat v lese. Právě soušky, které se časem rozpadnou, jsou tímto hnojivem. Nově vyrostlé stromy jsou potom zdravější, lokalita vykazuje větší rozmanitost rostlinných a živočišných druhů,“ vysvětlil Kučera. Podle slov Františka Krejčího je nutné dbát o kvalitu půdy i z jiného důvodu. V minulosti totiž šumavské lesy trpěly smogem, který k nám putoval z německého Schwandorfu. Díky odsíření před 17 lety se situace sice zlepšila, ale porosty jsou stále zeslabené. To, že se lépe daří lesu, kde se nechává dřevní hmota, se podle Krejčího v učebnicích socialistického lesnictví, které bylo izolované od toho západního evolučního, neobjevilo. „To se dostává do učebnic až v posledních letech,“ líčí ředitel národního parku. Podle evolučních lesníků je kůrovec přesným indikátorem zeslabených stromů, které když uschnou, je nutno je nahradit vitálnějšími jedinci. Jsou dvě cesty: napadené stromy pokácet nebo nechat vše na přírodě, která se o semena, jejich vyklíčení a růst postará sama. Kučera má jasno: „Proč to dělat za přírodu, když ta si dokáže poradit sama,“ uvedl jeden ze dvou evolučních lesníků v parku. Územím bez zásahů je dnes právě to v okolí Březníku, kde navazuje náš národní park na bavorský. Jak tu tedy bojuje sama příroda s kůrovcem?

Ukázkový příklad

Jakousi demarkační čárou je podle Kučery cesta od hájenky na Březníku na Roklanskou hájenku, kam ovšem turisté nemohou. Ve středu nás sem lesníci pustili, abychom rozdíl viděli. Po pravé straně se zasahovalo proti kůrovci kácením, vlevo jsme viděli stromy uschlé nastojato. Mezi nimi jsou však metrové i dvoumetrové nové smrčky, na první pohled v dostatečném počtu, o které se postarala příroda sama. Zmlazení v podobném rozsahu je vidět i vpravo od cesty, ale s tím rozdílem, že zde chybí organická hmota uschlých stromů. „Tady kácení přišlo na obrovské peníze, stromy se odtud dostávaly i vrtulníky,“ zdůraznil Krejčí. Ten musí odpovídat i na dotazy některých starostů a politiků, proč národní park vůbec vznikal v místech, kde vlastně není původní les. Po obrovské kalamitě v roce 1870 totiž vznikla většina šumavských lesů umělým vysazením rychle rostoucí a tím pádem ziskovější monokultury smrku. „Zatímco Krušné a Jizerské hory vzaly kvůli smogu z chemiček a elektráren za své, šumavské lesy si zachovaly zelený charakter,“ uvedl Aleš Kučera jeden z důvodů, proč by podle něj měl na Šumavě zůstat národní park.