Přežije Šumava praktiky ředitele NPŠ Ivana Žlábka?

Přežije Šumava praktiky ředitele NPŠ Ivana Žlábka?
Author	Vladimír Just
Date	2001-05-04
Source	Plzeňský deník
Genre	tisk
Respondent

Každý můj výlet do centrální Šumavy mění se pomalu, ale jistě v poněkud již stereotypní horor: vyrazím vždy pln vstřícnosti pokochat se zbytky neporušené přírody, ocením pečlivě, zasvěceně připravené informační tabule, mapky a fotografie, dokladující, že zdaleka ne všichni odpovědní pracovníci Správy NP jsou sprostí zloději dřeva a tuneláři Šumavy, že se mezi pracovníky Národního parku naleznou, světe, div se, i upřímní milovníci přírody. Poté se na chvilku ztratím v lesích, mimo vyznačené „potěmkinské„ trasy – a zákonitě přijde kocovina. Domů se pak vracím zpravidla v šoku: nebýt možnosti, že se mohu o své otřesné zážitky občas podělit se čtenáři, patrně se oběsím na nejbližším semenném smrku. (Pokud tu nějaký zbyl.)

Návod k použití

Na Šumavě můžete zcela libovolně, namátkou vstoupit do kteréhokoli přísně chráněného místa, pravda, s rizikem pokuty za ilegální překročení hranic potěmkinských tras (o zákonnou výjimku ke vstupu já osobně zatím žádám Správu NP už 3/4 roku marně). A s pravděpodobností, hraničící s jistotou, tu dříve nebo později objevíte nezákonný odvoz dřeva z nejpřísněji chráněných prvních zón (Jezerní slať, Ztracená slať, Mezilesní slať – člověk slabších nervů aby se pomalu bál vstoupit do dalších slatí). Nebo vás erozní rýhy plné bahna a oleje, popř. čerstvě vyhloubené meliorační příkopy v pramenných oblastech (viz tzv. Hraniční les na Borovoladsku) neomylně dovedou vzhůru za novou, ilegálně vytěženou holinou bez jediného kubíku úředně nařízeného ponechání dřevní hmoty. To vše v extrémních polohách nad 1100–1200 m. Tedy přesně v těch polohách, kde podle shodného názoru kompetentních leso- i přírodovědců (od pracovníků Akademie věd až po I. Míchala či I. Dejmala) by se, v případě, že oni by vedli park, nesmělo kácet vůbec. Jenže právě tam se už šestý rok na Šumavě kácí přednostně – a až dosud beztrestně. A to osvědčenou „léčbou holosečí„. (Viz vícekrát již publikované otřesné letecké snímky z podzimu 2000). Nebo, do třetice všeho vandalského, uvidíte nové svévolné posuny zákonně stanovené hranice „bezzásahové„, jádrové zóny NP (Šuamva jich má – jako světová rarita – 135). A to až na sám okraj hospodářsky nevyužitelných slatí: zatímco Správa parku straší obce budoucím zvětšováním 1. zón (na papíře), nemyslí to vážně. V praxi zatím dělá od r. 1995 pravý opak: zóny potají, ilegálně zmenšuje, tak, aby se dostala na kvalitní (převážně rezonanční) dřevo. Vlastně by měl ředitel NPŠ Ivan Žlábek dostat Nobelovu cenu za novou, převratnou definici 1. zón: je to taková část Národního parku, která není pro dřevařské akciovky, jichž je současné vedení parku pouze odštěpným závodem, obchodně zajímavá. Roste tam kupř. „neprodejná„ bříza zakrslá, borovice blatka, tenké, podmáčené smrčiny atd. O své čerstvé povelikonoční zážitky právě tohoto posledního druhu bych se teď rád podělil se čtenáři.

Tetřev to tu nemá lehké

Tetřev hlušec má na Šumavě smůlu: je pečlivě chráněn před pěšími turisty, houbaři, běžkaři, cyklisty. Ti všichni by jej prý mohli svým „hlučným„ pobytem „stresovat„. On by tak byl donucen – tak jako kdysi naši disidenti – k emigraci do Bavorska. To je důvod, proč Správa NP nechce ustoupit nátlaku z bavorské strany – i ze strany našich milovníků přírody – a otevřít nový přechod z Březníku (Pürstlingu) nadherným luzenským údolím přes tzv. Modrý sloup. Pěší turista by tetřeva rušil, kdežto svistot pil, těžkých nákladních souprav, traktorů, lanovek a helikoptér jej neruší – je přece hlušec, ne? Ti praví hlušci však sedí ve vedení: čím dál víc se vnucuje podezření, zda nechtějí vpustit naše i zahraniční turisty k hranicím proto, že na inkriminovaných místech mají co tajit. Nechtějí, aby jim veřejnost – již takhle pobouřená pohledem na protekční papaláše v autech, kteří smějí tam, kam nesmí turista – viděla na prsty. Podobné zákazy prozrazují mentalitu lidí, kteří mají co skrývat (například komunistů, zlodějů, tunelářů). Tetřev však není na Šumavě jen vysoce ohrožený pták – je to i vysoce ohrožená hora (cca 1265 m n/m). Na jejím severozápadním úbočí, těsně pod vrcholem (zhruba v 1180–1200 m n. m., vyholili Žlábkovi dřevorubci holosečně několikahektarovou holinu. Z mnoha stovek mohutných pařezů tu po tom masakru nezůstal ležet ani klacek, ač tu dle platného nařízení státní správy ochrany přírody mělo zůstat nejméně 20 % dřeva (kvůli přirozenému zmlazení). Takto se jen čeká, až vichřice propojí tuto makroholinu s holinami okolními a vznikne tu nová Malá Mokrůvka (rozuměj: dodnes nezalesněný, v devadesátých letech vytěžený holý vršek v extrémní klimatické poloze). V ideálním případě se podaří výsadba stejnověké smrkové monokultury, jež bude v budoucnu zakládat nové a nové (dřevorubci ovšem vítané!) kalamity. Ale ani tím není všemu neštěstí konec. Jméno Tetřev nenese jen hora, ale i slať pod ní. Jak dokazují příslušné mapky i značky v terénu, od r. 1995 byla tato slať chráněna nejvyšším ochranným režimem jako zóna č. 67. Ještě předloni její hranici stvrdilo za mé přítomnosti šetření smíšené inspekční komise. Jaké bylo mé překvapení, když jsem letos zjistil, že hranice 1. zóny byla diletantsky vyškrabaná ze stromů (při silnici zůstala pouze vědomě matoucí cedule s neexistujícími zónami z r. 1994 – jak říká náměstek ředitele NPŠ ing. Heřman při zdůvodňování těchto úmyslných lžitabulek – „To aby nám tam turisti nelezli!„). A hranice byla v délce zhruba 2 km svévolně posunuta místy o 20, místy o 50 a místy dokonce až o 100–200 m do hloubi slati, až na sám její okraj! To reprezentuje – odhadem – několik set tisíc stromů, uvolněných ke kácení (kubík dle sortimentu asi za 1500–50 000 Kč). No, nekupte to, restituenti z Kašperských Hor, za ty peníze! Jak že to zní Žlábkova převratná, kopernikánská definice 1. zóny?

Lež má krátké nohy

Na podzim 1999 vytroubil tiskový mluvčí NP Šumava Z. Kantořík do mediálního světa a po něm to vítězoslavně potvrdil i ředitel I. Žlábek, že NP Šumava dostane v rámci programu PAN PARKS certifikát nejvyšší kvality jako vzorový park Evropy. Stručným dotazem na odpovědné pracovníky této ctihodné instituce zjistil však vzápětí kolega novinář, že nic takového tato organizace neměla a nemá v plánu. Pokud mě paměť neklame, nikdy se za tuto účelovou, od počátku do konce vymyšlenou lež, bývalý normalizační redaktor Z. Kantořík ani jeho šéf veřejně neomluvili. Nyní se z internetu dovídám, že došlo k hořké pointě příběhu: Šumavský NP nejen že nebyl vyznamenán, ale byl vrcholnou ochranářskou organizací WWF z programu PAN PARKS vyškrtnut (pro WWF je odstrašujícím případem „parku jen na papíře„)! A tak jediné ceny, které současnému vedení letos zbydou, jsou leda z rodu ROPÁKA: mezi prvou desítkou letos nominovaných jsou hned tři činitelé, odpovědní za devastaci Šumavy: M. Kužvart, J. Běle a I. Žlábek. Jejich tiskový mluvčí pan Z. Kantořík zase úspěšně bodoval v tradiční anketě za nejpitomější výrok (tzv. zelená perla) roku. Prostě park dostává letos, k desátému výročí svého vzniku, do vínku přesně to, co v rukou současných vandalů zasluhuje. Myslím však, že nazrál čas, aby ti, kdo od roku 1995 způsobili výprodej šumavských lesů nastojato – mimochodem vinou podvodné změny kategorizace je prodali spřáteleným akciovkám hluboko pod cenou – nesli nejen morální, odbornou a politickou, ale také trestní odpovědnost. To dřevo tam před nástupem nynějšího vedení bylo, a dnes tam není. Kde je, pane ministře Kužvarte? V terénu není, v evidenci také ne! (Něco jiného je papírová evidence tzv. „zalesňování„ v kanceláři NP a něco jiného reálný stav obnovy – průběžné výzkumy „zmlazení„ na holinách, jež provádí např. botanička M. Jonášová, dokazují, že i zde věší Správa parku, jmenovitě náměstek ing. Zatloukal, veřejnosti bulíky na nos.) Každý den, který nechává nezodpovědný ministr M. Kužvart ve funkci současný management, znamená krok k již nevratné devastaci Šumavy.

Co dělají kontrolní orgány?

Co dělají Nejvyšší kontrolní úřad, orgány činné v trestním řízení? Ti poslední přece nemohou donekonečna z občanů dělat děti z pomocné školy a vyprávět nám pohádky o tom, že nad Šumavou se vznáší neznámý vrtulník a po večerech – bez vědomí Správy parku – tam krade nejvzácnější dřevo v republice (Ztracená slať). Necháme-li si ty bulíky i nadále líbit, bude to neklamným znakem naší nedospělosti a nic lepšího než holé kopce si nezasloužíme...