Pod novým šéfem parku nově, nebo zůstává vše při starém?

Pod novým šéfem parku nově, nebo zůstává vše při starém?
Author	Vladimír Just
Date	2004-05-17
Source	Plzeňský deník
Genre	tisk
Respondent

Názory – ohlasy

Devadesát dní „povinného“ hájení už dávno uplynulo, a tak přichází po delší době opět čas položit si základní otázky: jak je Šumavě pod novým šéfem Aloisem Pavlíčkem? Vládne tu nový duch, koná se životně nutná osvětová ofenziva, dohánějící minulým vedením záměrně zanedbané nulové povědomí o smyslu národních parků obecně a na Šumavě zvlášť?

Platí tu zásada: „nová koncepce = noví, nezkorumpovaní lidé“ a nebo spíš platí: „starého psa novým kouskům nenaučíš“?

Množící se otázky

Seznam otázek je takřka nekonečný. Jak dopadá šetření dříve prokázaných krádeží dřeva z nejpřísněji chráněných zón – a hlavně: jsou na stole konkrétní opatření, jimiž chce nové vedení zabránit podobným zvěrstvům v budoucnosti? Straší ještě na Modravě, kde rostlo vždy nejvíc resonančních smrků a kde se podle zjištění inspekce i soudního znalce v posledních letech nejvíc kradlo, straší tam ještě ve vedoucí ochranářské funkci – jako pravý kozel zahradníkem – ing. Mäntl, bývalý obchodník se dřevem? A co další činovníci s dřevorubeckým máslem na hlavě, páni inženýři Urban (doufám, že už není předsedou Rady NP!), Heřman, Juha, Řehoř, Martanová? Jak chce nový ředitel s těmito lidmi, léta hlásajícími a konajícími opak, uskutečnit novou ochranářskou strategii? A jak je to vlastně s celou ministerskou koncepcí, nezůstává náhodou jen na papíře? Přikrmuje správa NP v jádrových partiích – navzdory kritice IUCN – i nadále zvěř, a to i pod posedy, aby měli protekční nimrodi typu senátora Smutného co střílet? Začalo se už s obnovou lesních cest a s rozbíjením asfaltu? Přizpůsobily se Lesní hospodářské plány jednotlivých lesních správ nové ochranářské koncepci – nebo je tomu naopak? Skončilo se skutečně s asanací v 1. zónách a v podmáčených smrčinách k nim přiléhajících (2A zóny) nebo se pokračuje v holení jako za Žlábka? Sjednocuje se postupně, jak bylo novým ředitelem přislíbeno, management našeho a bavorského parku? A jak je to s likvidací devět let zastydlé celoevropské ostudy se slibovaným scelováním roztříštěných 1. zón? Už se s tím v terénu a v režimu ochrany alespoň začalo? Nebudou-li odpovědi na tyto otázky pro přírodu pozitivní, obávám se, že jiná než záporná odpověď nemůže být ani na poslední, kardinální otázku: má Šumava konečně šanci stát se standardním evropským národním parkem? (I se všemi výhodami pro region z toho plynoucími?) Přirozeně, že není v silách jednoho článku pokusit se odpovědět na všechny položené otázky: bude to ale snad v možnostech série článků, jež tímto prvním „výkopem“ zahajuji.

Šumava ostudná

Kdybychom měli soudit jen podle reprezentativního periodika správy národního parku, jímž je čtvrtletník Šumava (vedoucí redaktoři Vlaďka Hradská a Robert Malota), museli bychom hned zkraje konstatovat, že vše zůstalo při starém. Žlábek odešel, Žlábkův duch však v Šumavě straší dál. Namísto toho, aby alespoň na některé ze shora předložených otázek se pokusili redaktoři ze správy NP odpovědět, nebo aby tyto otázky alespoň položili na stůl, v časopise vládne stará dobrá idyla. Z jarního čísla např. vyplývá, že to hlavní, čím teď žije Kubova Huť, je to, že místní řezbář Zdeněk Liberda vyřezal z přestárlého jasanu obrovského hřiba a zprávou dne je, že si jakási nadšená vkusu prostá turistka koupila dřevěného šneka (s.21), kdokoli ovšem na Kubovu Huť dorazí, první, co mu ve vitríně obce padne do oka, je problém rozhledny na Boubíně. Jelikož jde však o kontroverzní, celospolečensky přetřásané téma, Šumava se mu pro jistotu vyhne. V jarním čísle se zároveň dočteme ledacos poučného o tom, jak ve Skotsku bojují za záchranu pokryvných rašelinišť a proti jejich bezhlavému). Zejména je pro nás inspirativní to, že vedle státních institucí se na ochraně a revitalizaci poničených rašelinišť podílejí i nevládní organizace, financované z prostředků Evropské unie (LIFE): ty zakoupily 17 tisíc akrů rašelinišť v centrální části a mj. tu provozují také informační středisko a naučnou stezku. Dovedete si představit, že by Duha, financovaná z EU, měla na Šumavě stálé informační středisko a provozovala zde jako protiváhu dřevorubecké propagandě na Březníku, svou vlastní naučnou stezku? Ti, kdo odpovídají za Šumavu, si něco takového představit zřejmě nedovedou – jinak by se těmto analogiím, jakož i všemu, co skutečně hýbe Šumavou, nevyhýbali jako čert kříži. Idylický materiál Roberta Maloty o Natuře 2000, plný obecných frází, neomylně prozrazuje, že autor se v problematice neorientuje a aktuálně ji nesleduje: opsal sice takřka doslova informační leták z června 2003, ale ani slůvkem se nezmínil o novelizaci Natury naším Senátem a o rizicích, jež v budoucnu může tato problematická novela přinést (hrozí ročně zhruba tisíc výjimek ze zákazů v chráněných oblastech, 70 omezuje účast veřejnosti ve správních řízeních, atd. – viz Bouchal, J.: Natura 2000 – paskvil zvaný kompromis, Občanské noviny 19. 4. 2004).

Žlábek vstoupil do Duhy

To nejhorší však teprve přijde. Po vcelku korektně vedeném rozhovoru s novým ředitelem (Funkci vnímám jako poslání) čteme na s. 8 věty: „Počátek celého kůrovcového problému spočívá v pojetí prvních zón, v jejich rozdělení na 135 částí... Já jsem dost zásadně nesouhlasil... Tvrdil jsem, že by první zóny měly být kompaktnější, větší, že by se neměly omezovat na desetihektarové kousky... Do toho vstoupila výměna odborných náměstků a Vladimír Zatloukal se domníval, že by první zóny mohly být zdrojem pro další rozšíření kůrovce... První rok se mi ještě podařilo prosadit, aby se nezasahovalo... Pak už ale do jednání vstoupil i tehdejší ministr Kužvart. Upozorňoval jsem ho, že z pohledu NP a bezzásahového území to může podráždit veřejnost. Ivan Dejmal jednoznačně řekl, že je třeba proti kůrovci zasáhnout i v prvních zónách. Já byl proti... Z hlediska ochrany přírody to byl nešťastný krok. Z hlediska fundamentalistického pohledu na NP je zásah v prvních zónách malér.“ Tato slova neohroženého zastánce bezzásahovosti a osamělého bojovníka proti rozdrobení 1. zón nepronesl ani šéf Duhy, ani mise IUCN, ba ani přírodovědci či lesníci, vyhození kvůli podobným postojům Ivanem Žlábkem z NP (ing. Kaňák, ing. Krejčí, Petr Ješátko). Tato slova pronesl – Ivan Žlábek sám. A to v rozhovoru, nazvaném redaktory věru orwellovsky „Neumím se přetvařovat“. Je to ten samý Ivan Žlábek, který jako jeden z prvých kroků krátce po svém nástupu původně celistvé 1. zóny radikálně zmenšil – navzdory protestům přírodovědců – takřka na polovinu. A rozdrobil je na 135 bezmocných ostrůvků. Tehdy prohlašoval: „Zonaci jsem dělal já? Kde bude 1. zóna, o tom rozhoduji já!“ (Nedej se, 1996). A také: „Stromy nemůžeme na pasekách nechávat, to bychom se tam vůbec nemohli pohybovat“ (Týden, 1997). Nebo: „Takové ty metody, šetrné vyklizování a výběrný způsob řešení otázky kůrovce, to je v podstatě takový nesmysl, to je taková blamáž pro veřejnost.“ (ČT, 1998). To redaktoři Šumavy nevědí, že ještě do loňska omílal jimi obdivovaný ředitel donekonečna v médiích svou oblíbenou tezi, že bezzásahový režim v Bavorsku, tj. "ponechání řádění kůrovce v 1. zónách, ať už na kterékoli straně Šumavy, je největší malér ochrany přírody v Evropě ve 20. století“? (Nedej se, aj.) Neuplynul ani rok, a slyšíme z úst téhož farizeje, že největší malér byly zásahy v 1. zónách! A nemůže za to on, ale Dejmal, Zatloukal, Hladilín, Kužvart. Tím se Ivan Žlábek loučí se Šumavou jako zbabělec, neschopný přijmout minimální odpovědnost za své činy. Žlábek lhal ovšem vždycky, zvláště, setkal-li se s podobně neznalými redaktory, jakými jsou Hradská a Malota. Lhal dokonce natolik, že mě musel ředitel sousedního bavorského parku dopisem z ledna 1997 požádat, abych jeho nepravdy o bavorském parku v našich médiích korigoval. V únoru 1996, čtyři měsíce před největším namnožením kůrovce v historii parku, tlumočil Žlábkův náměstek názor vedení, že „sestupný trend kalamitního výskytu kůrovců lze očekávat během dvou až třech následujících roků“. V listopadu 1997 přesvědčoval Žlábek novináře, že „radikální zásahy na Modravsku byly účinné, kůrovec je díky nim na výrazném ústupu a na Březníku se již v podstatě netěží.“ O dva roky později byla v rámci rekordních kůrovcových těžeb (1999 a 2000 pokaždé cca 300 tisíc kubíků) na témže Březníku odlesněna prakticky celá Studená hora. Loni v září vyprávěl v Právu pohádky, že po svém nástupu osobně „nařídil, aby veškeré vylétané souše zůstaly v parku stát“ (Salón, 18.9.03). Ve skutečnosti 1.6.1995, tedy krátce po svém nástupu, vydal „Pokyny pro zpracování souší“, kde povolil „technicky upotřebitelné sortimenty“ těžit, čímž umožnil rozvoj kalamity v následujících letech. Léta opakovaně tvrdil, že „až padne první strom kvůli zisku“, odchází. Padly jich tisíce, ale Žlábek zůstával. A krádeže v parku, tedy jasné porušení „225 o správě cizího majetku“, statečně zapíral až do loňska: „Kdyby se něco našlo, tak už v ředitelské funkci nesedím.“ (Rozhled 4/03). Pak krádeže přiznal – nemůže však za ně on, ale společnost: „Vyrábíme dřevo, a při současné morální úrovni společnosti je nutno počítat s krádežemi... Je nesmyslné krádeže spojovat s činností Správy!“ (mj. Lesnická práce, 5/03). K tomu vzápětí v Salonu dodal, že inventura krádeží v 1. zónách nic nezjistila, „až na nějakých 128 stromů“. Považuje totiž „rozdíl 10 % mezi tím, co bylo vykázáno a co bylo naměřeno“ za rozdíl přijatelný: „Je to v pořádku.“ Jinými slovy: ředitel, jenž spravuje veřejný majetek, uklidňoval podřízené: kraďte dál, budeli to do 10 %, je to v pořádku!

Šumava nadějná

Ze Šumavy jsou slyšet hlasy, že po prvotním ostrém nástupu nového šéfa jede už zase všechno pěkně po starých kolejích. Do jaké míry je to či není pravda, pokusím se prokázat v příštích článcích. Obávám se však už teď, že neupravené Lesní hospodářské plány umožňují i nadále úmyslně (nikoli nahodile) těžit ve 2. zónách, dokonce i v podmáčených smrčinách. Pracovní disciplína je prý dokonce leckde horší než za Žlábka: domů, slyšel jsem u benzinky vyprávět spokojeného muže v zeleném, chodí teď z práce už po jedenácté. A kašperskohorské městské lesy, jež jsou svým vandalským hospodařením v NP zralé na statisícové pokuty (erozní rýhy, jasné porušení § 16 zákona č. 114/Sb, aj.), už jsou prý zase v pohodě. Na ně se letos zvlášť zaměřím, neboť odtud mi bylo bezprecedentně vyhrožováno. Navzdory předchozím vyhlášením i protestům nevládních organizací jsou vydávány první výjimky z bezzásahového režimu v 1. zónách (doufám jen, že zóna 110 Březina – Volary se nestane neblahým precedentem). Zjišťuji znovu a znovu, že ve 2. zónách (např. na Kvildsku) neleží ani 5 %, natož povinných 20 % pokáceného dřeva (hroubí). A že zvěř byla po celou zimu v blízkosti posedů i nadále přikrmována (opět Kvildsko), což je poměrně zpupná ignorance kritiky mise IUCN. Jsou i nadějné signály: tím nejnadějnějším je komunikace a výsledný smír nového ředitele parku s obcemi, donedávna podněcovanými proti „ochranářům“ starým vedením. Dále: energickým zásahem nového ředitele snad přestanou dřívější obstrukce (ing. Martanová), paralyzující v zárodku všechny občanské iniciativy v oblasti měkké turistiky, chybějících služeb přírodymilovným turistům (Bučina, Knížecí pláně) či směřující k citlivé obnově historické paměti a ke kulturnímu zhodnocení lokality (pamětní deska na Františkově, kaplička na Knížecích pláních). Z Vimperka znějí i rozumné návrhy na konstruktivní řešení některých letitých sporů, jež nemohou než být kompromisem mezi ochranou přírody a turistikou (staronový přechod ve Zvonkové, přibližující i českým lyžařům rakouskou Smrčinu; problém přechodu „Modrý sloup“ do bavorského parku na Luzný – pěší oklikou přes Mokrůvku atd.). Ve Vimperku se konečně pořádají i „nepotěmkinské“ semináře a aktivity, jež snad v blízkém budoucnu umožní dosáhnout Šumavě a jejím obcím na kýžené dotace z Evropské unie. Ty jsou i pro Šumavu připravené – ovšem za jediné podmínky: že tu bude regulérní národní park, nikoli dosavadní lesní plantáž či lovecký revír prominentů.

(Autor je členem o. s. Obrana životního prostředí, pověřený monitorováním Šumavy)